# Anglosaská historiografická eschatologie a úsvit Číny

Canonical page: https://dominiklukes.net/writing/anglosaska-historiograficka-eschatologie-a-usvit-ciny

The piece reviews four accounts of China's rise and tests their explanations for Western dominance and its possible decline.

Journalism · Review · Lidové noviny · c. 2011

Published in Lidové noviny, c. 2011. Text from the author's final draft; the printed version may differ slightly.

Jako by už toho chiliasmu nebylo dost od ekologie po terorismus, teď se do toho pletou ještě historici. Bojí se smrti západní civilizace. Smrt západu stejně jako kdysi smrt Říma se předpovídá již od samého začátku. Zároveň si ji však stejně jako staří Římané nedovedeme připustit ani představit. A je možné, že si stejně jako Římané vlastního zániku ani nevšimneme. Cestou si ale jistě neopomeneme povšimnout mnoha znamení apokalypsy. Mezi těmi zaujímá přední místo růst Číny, který nás tu inspiruje a tu děsí. Je nám dnes Čína jen strašákem podobně jako bylo v osmdesátých letech Japonsko nebo je budoucím vládcem všeho míra?

Tuto otázku si pokládá hned několik knih, ani jedna z nichž nebyla napsána sinologem. Po jedné napsali novináři John Keay a Martin Jacques, jednu archeolog John Morris and jednu ekonomický historik Niall Ferguson. Všichni čtyři jsou Britové, ale debaty které různě vyvolaly se vedly do značné míry ve Spojených státech, kde Morris a Ferguson působí.

John Keay je jediný z této čtyřky, který se snaží o neideologické podání čínských dějin. Začíná v dobách mýtu a končí u Mao Ce-Tunga. Pokud se snaží něco ukázat je tendenčnost historického zkoumání Číny. „Zájmy cizinců často vedou k soustředění na čínské dějiny po roce 1500, což ale odráží jejich historickou perspektivu, nikoli perspektivu Čínskou." Do té doby totiž měla Čína před středověkou západní Evropou jednoznačný náskok v průmyslu, vědě, kultuře, populaci i politickém uspořádání. Kdybychom studovali světové dějiny podle rozsahu jeho předmětu, tak bychom se v tisíciletí mezi lety 500 až 1500 o událostech západní Evropy zmiňovali jen v poznámkách pod čarou. Srovnejme sedm námořních výprav admirála Čeng Che mezi lety 1405 a 1433, který se svou flotilou na svou dobu obřích plachetnic ohromil obyvatele i vládce zemí od Šrí Lanky až po Madagaskar. Jen posádka jeho několik set lodí tvořila téměř 30 tisíc lidí v době, kdy populace západoevropských „metropolí" zřídka překročila 50 tisíc. Kolumbova Santa Maria by se do Cheng Cheovy džunky vešla šestkrát. Keay si ale neklade za úkol nás ohromit Čínskou minulostí, i když bychom si podobné ohromení asi zasloužili. Naopak jde mu o to ukázat čínské dějiny v jejich složitosti. Stejně tak vidí jako problematické periodickou západní idolizaci Číny od Marca Pola přes Voltaira až po novodobé Maoisty. Čínské dějiny stejně jako slavná čínská zeď nejsou vždy jak praví mýty ale nejsou proto o nic méně důležité.

Rok 1500 je důležitý pro Fergusona. Od té doby podle něj začíná náskok „západu" nad Čínou. Monolitická Čína například zrušila svůj námořní program a nepokračovala v imperialistické expanzi, kterou právě rozjížděla západní Evropa. Technologicky i kulturně Evropa podle Fergusona zažívala rozkvět a Čína stagnaci. Hovořit o začátku šestnáctého století jako o začátku náskoku Evropy je spíš Fergusonovo zbožné přání, ale pokud mu jde hlavně o hledání kořenů moderního nepoměru síly a bohatství mezi „západem" a „východem", není jeho argument zcela bez opodstatnění. Rozhodně je přesvědčivý jeho popis tohoto nepoměru dnes. Nejen ekonomicky, vojensky a finančně, ale i kulturně západ dnes dominuje celému světu. A není to jen Coca Cola a Hollywood ale také systém organizace korporací, finanční trhy. Téměř celou kapitolu věnuje Ferguson oblečení. Saka i trička, boty i kalhoty, kdo chce mít moc a peníze, bude je nosit v západním střihu. Ferguson sice nezastává tezi konce dějin, ale je zřejmé, že by se mu takový konec docela zamlouval.

Rok 1500 není jediným možným bodem divergence. Různá vysvětlení nadvlády Západu s velkým Z hodnotí Ian Morris, který si již titulem své knihy klade otázku „Proč Západ (prozatím) vládne". Dělí teoretiky současné pozice západu na dva tábory. První z nich vidí nadvládu západu jako nevyhnutelný historický trend způsobený buď odlišnou kulturou, odlišnou genetikou nebo odlišným zeměpisem. Druhý tábor naopak hledá vysvětlení v náhodných událostech kolem počátku průmyslové revoluce. Zatímco Ferguson hledá počátky divergence v době Kolumbově, Morris se rozhodl začít hned na samotném počátku lidské civilizace a prvních zemědělců kolem roku 10.000 před naším letopočtem. Pro porovnání západu a východu si Morris vytvořil měřítko, index společenského rozvoje, které mu umožňuje v jakémkoli dějinném okamžiku srovnat obě oblasti jediným číslem. Společenským rozvojem má Morris na mysli schopnost lidské společnosti vypořádat se se svým prostředím a proto součástí jeho indexu je populace největších usedlostí, schopnost využití energie stejně jako správa informací a schopnost vést války. Na první pohled se takové zjednodušené měřítko může zdát příliš primitivní nebo dokonce zavádějící, ale Morris podává přesvědčivý argument pro jeho existenci. Sám ho rozhodně nebere na lehkou váhu a čtenáři jeho knihy si mohou stáhnout jeho podrobný rozbor, který svými 233ti stranami představuje v podstatě další knihu, zadarmo z internetu. Pomocí tohoto měřítka je Morris schopen vykreslit graf společenského rozvoje za posledních patnáct tisíc let. Tento graf je zároveň zcela predikovatelný a fascinující. Na první pohled ukazuje, že se až do devatenáctého století v podstatě nic nedělo. Jak západ tak východ se většinu tohoto historického období pohybují na indexu mezi deseti a dvaceti body a až od roku 1800 nastupují prudký nárůst vedoucí nezadržitelně k 1000 možných bodů. Západ, který má s domestikací náskok vede v indexu o několik bodů až do roku 550 n.l., kdy dochází k úpadku, a jednoznačný náskok znovu získává až v druhé polovině 18. století až nakonec v roce 2000 vede 906 ku 565 bodům. Morris na základě svého grafu odmítá dlouhodobé teorie, které nejsou schopny vysvětlit tisíciletý náskok východu končící v polovině osmnáctého století ale není mu po chuti ani vysvětlení historickou náhodou, které zastává například americký historik Kenneth Pomeranz. Stejně jako pro Jarreda Diamonda je i pro Morise určujícím faktorem zeměpis a ne význační jednotlivci. Pod heslem „Mapy, ne chlapy" nabízí několik scénářů, v nichž zeměpis hraje klíčovou roli. Jedním z klíčových geopolitických faktorů je podle něj prostá vzdálenost Číny od Ameriky. Překroční Atlantiku by admirálu Čeng Cheovi nedělalo žádné potíže, ale překročení Pacifiku je mnohem obtížnější. Pro Čínu během většiny jejich dějin byly nejdůležitější styky s národy na sever od Pekingu, odkud ostatně povstaly hned dvě význačné vládnoucí dynastie a kudy proudila největší část mezicivilizačního obchodu. Tato situace se změnila až když se Rusku podařilo ovládnout většinu Střední Asie a zničit tak obchodní tepny spojené s Hedvábnou stezkou. V polovině patnáctého století, když čínská byrokracie zrušila drahý program zaoceánských expedic, nikdo nemohl tušit, že podobné úsilí na západě za čtyři sta let vyústí v transatlantické velemoci. Když v roce 1793 odmítl čínský císař obchodní námluvy lorda Macarteneyho se slovy, že západ nemá nic, co by Čína potřebovala, bylo s jeho slovy možné souhlasit jen částečně. Číně zbývalo jen několik desetiletí než se přesvědčila o síle západní válečné techniky. A to vše jen proto, že její zájmy se orientovaly na sever a ne na jihozápad.

Ferguson se na rozdíl od Morrise neobává předložit západní historické trendy pod hlavičkou Civilizace, které podle něj měly za následek nadvládu západu. Ferguson, který spolu s knihou natočil na toto téma také televizní seriál a zároveň se snaží propagovat svou vizi výuky historie, nazval tyto trendy „zabijáckými aplikacemi" (po vzoru oblasti softwaru, kde se tak nazývají přelomové programy jako například VisiCalc). Napočítal jich dohromady 6: konkurence, věda, vlastnická práva, medicína, konsumerismus a pracovní etika. Ferguson poskytuje celou řadu příkladů, které ilustrují jeho tezi, která je ale v podstatě klišé západní apologetiky konce dějin. Jeho argumentace je ale povrchní a jen s těží zakrývá předsudky neokonzervativního autora.

Jak Morris tak Ferguson mají problém s definicí západu. Pro Morrise se hranice mezi západem a východem objevila před patnácti tisíci lety. Jádro západu začalo v oblasti předního východu a postupuje během dějin přes Středozemní moře až na severo západ Evropy a severní Ameriku. Východ naproti tomu má své počátky v Číně a jeho centrum tam zůstává až do druhé poloviny devatenáctého století. Pro Fergusona je východ nebo západ to, co se mu zrovna hodí do argumentu. Většinou ja západ anglosaská aliance ale občas do něj zahrne i Francii nebo Portugalsko. Východ je pro něj tu Čína, tu Ottomanská říše, tu Afrika. Toto je méně problém pro Morrise než Fergusona. Morris zastává tezi, že se význam geografie mění s dobovým kontextem. Výhody vzdálenosti nemají ani zdaleka takový vliv v době snadné mezikontinentální dopravy. Stejně tak nemá stejný dopad klima. Fergusonova teze ale jeho oportunistickou definicí západu rozhodně trpí protože rozmělňuje dopad jeho šesti „aplikací", které navíc ani není schopen umístit do nějaké rozumné časové linie.

Základní motivací všech čtyř autorů ale nebyl popis minulosti ale spíše vize budoucnosti. Všichni se schodují v tom, že růst Číny je nevyhnutelný a otázka je spíš jakým bude Čína světu vládcem než jestli se něco takového může vůbec stát. Obzvláště Jacques vidí nadvládu Číny jako převážně pozitivní. Mnoha tisíciletá kontinuita čínské vládní kultury a filozofie existující po většině bez konkurence organizovaných náboženství připravila Čínu na mnohem méně koloniální typ nadvlády. Přes revoluční povahu Čínského komunismu bude podle Jacquesa její budoucnost mít silnou kontinuitu s minulostí -- saka a trička západního střihu se ukáží být jen kamufláží, dočasnou úlitbou koloniální nerovnosti. Čínská budoucnost bude skutečně čínská a nikoli západní pouze s čínskou vizáží. To bude podle něj i podle Keaye pro svět spíše pozitivem než negativem. Na rozdíl od západu nemá Čína minulost globální agrese a dobývání. Na druhou stranu ale Jacques varuje před Čínským pocitem vlastní nadřazenosti.

Jaques konec vlády západu předvídá na rok 2050, kdy Čína překročí Spojené státy ve velikosti HDP. Morris situuje nadvládu Číny o půl století dále do budoucnosti hlavně díky obrovskému nepoměru mezi vojenskými silami USA a Číny. Ani on nevidí vůdčí pozici Číny a úpadek vlivu západu na svět jednoznačně negativně. Západ měl svou šanci a je jen fér aby ji měl taky východ. Mnohem více pesimistický je Morris co se týče překotného růstu jeho indexu společenského rozvoje. Nebojí se ani tak konce nadvlády západu jako spíš konce lidstva jako takového, ať už díky katastrofě ekologické nebo válečné.

Zatímco pro Morrise, Jacquesa a do jisté míry i Keaye je čínská budoucnost nevyhnutelným historickým procesem, se kterým se musíme smířit přes jeho výhody i nevýhody, Ferguson se nechce vzdát tak snadno. I on předvídá pravděpodobnost budoucnosti bez nadvlády západu, ale příčiny hledá jinde. Problém není nárůst moci východu ale bojácnost a neochota západu vzít si svou nadvládu za svou. Nadvláda západu byls podle něj pro svět převážně pozitivní záležitosti a naše moderní tendence neustále kritizovat západní kolonialismus jen otevírá dveře vlastnímu zániku. V mnohém tak připomíná Pata Buchanana, jehož teze o smrti západu jsem na těchto stránkách recenzoval již před sedmi lety. Je obtížné brát Fergusona zcela objektivně, když si jedním dechem s historickou analýzou stěžuje na příliš vysoké daně.

V jednom se historici i novináři schodnou. Čína bude hrát ve světové budoucnosti stále důležitější roli. Jestli to bude spojené s úpadkem západu a do jaké míry to bude budoucnost pozitivní je otevřená otázka. Pro mnohé z nás je něco takové stejně nepředstavitelné jako apokalyptické vize Nostradama. A je možné, že pár let se na tyto predikce budeme dívat se stejně shovívavým úsměvem jako se dnes díváme na předpovědi o létajících automobilech. Pro jistotu bychom se asi měli začít víc učit Čínské dějiny.

Ferguson, Niall. 2011. *Civilization: The Six Ways the West Beat the Rest: The West and the Rest*. Allen Lane. 402 s.

Jacques, Martin. 2009. *When China Rules The World: The Rise of the Middle Kingdom and the End of the Western World*. Allen Lane. 576 s.

Keay, John. 2008. *China: A History*. HarperPress. 592 s.

Morris, Ian. 2010. *Why The West Rules -- For Now: The Patterns of History and what they reveal about the Future*. Profile Books. 768 s.

---

## About this item

- Type: Journalism
- Genre: Review
- Published: c. 2011
- Outlet: Lidové noviny
- Language: Czech

Topics: [Czech language and culture](https://dominiklukes.net/topics/czech), [Society, politics and culture](https://dominiklukes.net/topics/society-and-politics).

## Related

- [Konec výmluv?](https://dominiklukes.net/writing/konec-vymluv) (Journalism · c. 2011)
- [O čápovi a lišce: lekce z rasové snášenlivosti](https://dominiklukes.net/writing/o-capovi-a-lisce-lekce-z-rasove-snasenlivosti) (Journalism · c. 2011)
- [Trestat okamžitě, ale nikoli krutě](https://dominiklukes.net/writing/trestat-okamzite) (Journalism · c. 2011)
- [Říše slova: Zamarovský dějin řeči](https://dominiklukes.net/writing/rise-slova-zamarovsky-dejin-reci) (Journalism · c. 2008)
- [Černé dějiny](https://dominiklukes.net/writing/cerne-dejiny) (Journalism)
- [Mezi rohlíkem a Masarykem: O sémiotické nicotnosti a stavitelích významů](https://dominiklukes.net/writing/mezi-rohlikem-a-masarykem-o-semioticke-nicotnosti-a-stavitelich-vyznamu) (Journalism · c. 2011)

Section: [Writing](https://dominiklukes.net/writing)