Náš středověk

Lukeš D. Náš středověk. Lidové Noviny. 2009.

V Dětenicích mají středověkou krčmu. Scházejí se tam zábavychtiví z celé republiky. Na zemi leží úhledně rozházená stébla slámy, číšníci jsou stylizovaně neurvalí, jídlo se vybírá ze „žrádelníku“, a u večeře se přispívá na decentně lascivní představení mezi stoly, jehož se účastní i vybraní hosté. Je to taková nevinná zábava v rámci předpisů schválených okresním hygienikem.

Průměrně zámožní hosté platí za pocit, že se účastní něčeho autentického, pobytem v místnosti slabě osvětlené svícemi a ohmoždinami z dřevěných lavic. A i kdyby jim to snad bylo málo, obsáhlý jídelní lístek, tj. „žrádelník“, a hlavní číšnice s elektronickou objednávací mašinkou jim vždy připomenou, že luxusy „novověku“ se nacházejí co by na parkoviště přes ulici došel.

Na jednu stranu se nad dětenickou veselicí není třeba nijak pozastavovat. Je jen součástí cyklického trendu nahrazovat zábavu moderní za zábavu historickou. Podobné rozjaření je k dispozici po celém světě. Různí umělci a řemeslníci, snaží dosahovat co největší dobové věrnosti: návrháři v oblečení a špercích, hudebníci v nástrojích a notách, kulináři v receptech a tak dále. Některým se to daří více než jiným, ale jen zřídka se jim podaří přiblížit se skutečnosti minulosti jako celku. Středověk přibližovaný pomocí oděvů a občasnými přechodníky nadále zůstává bezpečně na hony vzdálen. Proč na tom vůbec záleží? Neustálým předkládáním jiného se totiž ritualizuje, kdo jsme. Hodnoty, které upíráme minulosti, jsou nám o tolik vzácnější.

Možná ale stojí za to otevřít se i opačné perspektivě, která navíc výhodu historické přesnosti. Přes temné osvícení v dětenické hospodě nebyl středověk ani v nejmenším dobou temna. Jedním z důvodů (vedle úspěšné propagandy renesance) pro tento dlouhodobý předsudek je zásadní úbytek písemností po rozpadu římského impéria a s ním spojený nedostatek jednoznačných dokladů o myšlení i těch, na nichž gramotným kronikářům nezáleželo.

Ale i přesto je jisté, že se myšlení mezi sedmým a čtrnáctým stoletím nijak nezastavilo. To, co nám dnes připadá jako nezajímavé pokusy o církevní reformy zakládáním mnišských řádů, bylo jen vyvrcholením stejně hlubokých (i plytkých) a upřímných (i pokryteckých) debat, jaké dnes nacházíme k jakémukoli palčivému tématu v denním tisku. Ikonický rytířský kodex má částečně svůj původ ve snahách utlačovaných přispět svým názorem, a dokonce ani inkvizice či křížové výpravy se neodehrávaly v intelektuálním vakuu.

Co ale s ubohými vesničany, kteří jen v robotě celý den na pána dřeli? Ti jistě neměli vytříbené chování ani myšlenky. Je u nich pravda, že se večer šli do krčmy „nažrat“ a s obsluhou si vyměňovali hrubosti? Ani tady se ale dětenickým scenáristům nepodařilo zachytit pravého ducha doby. Tentokrát jejich slepota nepocházela z nevědomosti historické, ale antropologické.

Webové stránky krčmy varují před „poněkud drsnou staročeskou mluvou“, čímž myslí stylizovanou neomalenost obsluhy, která se bez zábran hosta nad poloprázdným talířem zeptá „tak už’s to sežral?“. Taková „drsnost“ je ale jen pokusem odlišit dobu zaostalou (ale zároveň tak nějak upřímnější a opravdovější) od té naší vytříbené. Každé společenství, ať se zdá jakkoli neomalené či chaotické z vnějšku, si vyvinulo složitý systém slušnostních interakcí, jimiž vyjadřuje hierarchickou příslušnost k určitým skupinám. Tyto systémy se vyvíjejí i v kontextech s omezenou osobní svobodou, jako jsou vězení nebo vzdělávací instituce. Součástí těchto systémů je oddělení sakrálního od mundáního. To, že čeština odlišuje jídlo od žrádla, není výrazem jakési náhodné lidové tvořivosti, ale podtrhnutí sakrální povahy jídla (které nacházíme ještě v Babičce). Jsou věci, které na lehkou váhu brát lze, ale jídlo mezi ně rozhodně nepatří.

Večeře v dětenické krčmě je zážitek. Ale není to zážitek středověku, který má v nějakém smyslu hlubší či autentičtější podstatu než si doma k opakování Televarieté ohřát něco v mikrovlnce. Obojí jsou projevy stejných procesů, které fungovaly ve společnosti ve všech obdobích, ať už je arbitrárně umístíme do středověku, nebo někam jinam. Lidská společenství si vždy musí najít nějaký způsob, jak ustavit vlastní identitu: tím co, kde a jak jí, jak se stratifikují, čím se baví i tím, co si myslí o své minulosti.

Často, jako například v Dětenicích, jsou zábava, jídlo, stratifikace a lidová historiografie spojeny v jednu činnost. Často se od sebe liší v podrobnostech, ale v principu jsou na chlup stejné. Chceme-li tedy opravdu prožít středověké zážitky z pohledu jejich aktérů, mnohem spíše než v Dětenicích, ve filmech od Vláčila nebo v učebnicích dějepisu je najdeme v našem vlastním běžném životě. Na televizních obrazovkách v „reality TV“, v nákupních střediscích, ale i v diskusích takzvaných intelektuálů. A nakonec i v těch Dětenicích. Ovšem jinak, než si myslí aktéři místních hrátek.