O konspiračních teoriích a tom, proč jim věříme

Když britský novinář David Aaronovitch natáčel v roce 2002 v Tunisku pořad pro BBC, zarazilo ho, s jakou vervou jeho kameraman zastával teorii, že slavné přistání Apolla 11 na Měsíci bylo zinscenované ve filmovém studiu. Jak je možné, že vzdělaný a kompetentní člověk věří konspirační teorii, která se na první i na druhý pohled příčí zdravému rozumu? Započal tedy projekt průzkumu více i méně známých konspiračních teorií, jehož výsledkem je právě vyšlá kniha Magické historie s podtitulem Role konspirační teorie ve vytváření moderních dějin. Aaronovitch v ní probírá celou řadu populárních konspirací od Protokolů sionských mudrců přes atentát na Kennedyho, smrt Diany až po hnutí za „pravdu“ o 11. září 2001. Aaronovitch se snaží ukázat, že tyto konspirace sice nedávají historický smysl, hrají ale důležitou úlohu v lidské touze po vysvětlení světa jako teleologického jevu.

<!--invis-start--><!--INTEXTSTART-->

Aaronovitch čtivě a erudovaně načrtává různé konspirační teorie z perspektivy jejich zastánců a klade je do protikladu s historickými fakty. Klade si otázku, co dodává sílu té které konspiraci. Ve svém pokusu o odpověď ale selhává ve dvou ohledech. Za prvé se snaží vykreslit konspirační teorie jako něco stejně vzdáleného od historického výkladu, jako je v medicíně aromaterapie, od transplantátu srdce. Mnoha konspiračním teoriím ale lze v podstatě věřit a často je odmítáme především proto, že narušují naši vizi uspořádaného světa.

Kniha věnuje mnoho prostoru inscenovaným soudním procesům stalinského Ruska a honům na komunistické čarodějnice senátora McCarthyho, dvěma státem sankcionovaným konspiračním teoriím. Je ale neuvěřitelnější to, že Trockij proti Stalinovi plánoval soustředěnou kampaň sabotáže, nebo to, že se NKVD podařilo zmanipulovat jedenáct nevinných funkcionářů do té míry, že se veřejně přiznali a přijali trest smrti? Vždyť i různé plány CIA, jak se zbavit Fidela Castra, byly tak nesmyslné, že jsme je, dokud se neotevřely dobové archivy, tak považovali také za konspirační teorie.

Toto přímočaré odloučení konspirace od skutečnosti pak Aaronovitchovi umožňuje hledat vysvětlení popularity konspiračních teorií čistě v našich psychologických inklinacích. Z valné části tak opomíjí jejich dimenzi společenskou. Konspirační teorie totiž nespočívají jen v tom, čemu věříme, ale také v tom, komu věříme nebo popřípadě komu nevěříme. To, že se ztotožňujeme s Aaronovitchovým odmítnutím, nespočívá pouze v důkazní síle jeho výkladu, ale v tom, že jeho doklady pocházejí ze zdrojů, jimž jsme zvyklí důvěřovat.

Nezávisle na tom, jestli nám postačí Aaronovitchovo vysvětlení původu konspiračních teorií, stojí rozhodně jeho kniha za přečtení jako další sklíčko do kaleidoskopu dějin posledního století, obzvláště proto, že probírá i události u nás méně známé.

***

LITERATURA FAKTU

ČESKY NEVYŠLO Voodoo histories

David Aaronovitch Vydalo nakladatelství Jonathan Cape, London, 2009. 358 stran.