Internetové iluze

Lukeš D. Internetové iluze. Lidové Noviny. 2009.

Nedávno jsem na této stránce pochyboval o rychlosti technologického pokroku počítačů a slíbil zamyšlení nad mezí dopadu nových technologií na společnost. Jak vypadá dnešní internetový svět ve srovnání se světem roku 1994, kdy byl internet zpřístupněn veřejnosti, a co s rokem 1958, kdy byl vynalezen integrovaný obvod? Na jednu stranu jsou tyto světy k nepoznání – kde byly ještě nedávno místnosti plné lidí přepisujících písemnosti, jež expedovala stáda poslíčků, je dnes prázdno. Jeden osobní počítač připojený k internetu nahradil desítky až stovky doručitelů jednoduché zprávy. Jak ale tato změna zasáhla společnost v její bytostné podstatě? Mnohem méně než by se mohlo zdát.

Co například zůstalo zcela stejné za posledních dvě stě padesát let, jsou projevy o tom, jak nové technologie radikálně změní naši společnost. Kdyby se ale věci měnily tak důkladně, jak se předpovídá, měla by se nám 50. léta zdát stejně vzdálená jako pyramidy starých Egypťanů. Ale v té době vzlétla první dopravní letadla, od dnešních na povrch téměř k nerozeznání, a první rakety dopravily život do vesmíru. A co dílo Shakespeara, vytvořené dávno před vynálezem psacího stroje, nebo Aristotela, který neměl k dispozici ani mezery mezi slovy? Jaká je tedy skutečná změna, kterou internet lidstvu přináší?

V roce 1998 se nás snažili Meg Ryanová a Tom Hanks přesvědčit o tom, jak technologie ovlivňuje lidské vztahy ve filmu Láska přes internet, ale ve skutečnosti byl ten film pouhým převyprávěním filmu Obchod za rohem (1940) založeném na maďarské hře z roku 1937, kde si zamilovaní protagonisté posílali místo e-mailů dopisy. Ale ani tady se nelze zastavit. První virtuální svatba se neodehrála v naší nové době, ale v roce 1848 prostřednictvím telegrafu, jen deset let poté, co Samuel Morse odeslal první telegram. Popisuje ji kniha Viktoriánský internet, jež také dokládá, že vize lepšího světa, kde bezprostřední zprávy umožní lepší komunikaci a demokratické země budou plné skvěle informovaných voličů, se téměř stejnými slovy předpovídaly již před sto padesáti lety. A v mnohém se svět skutečně změnil: Londýnské noviny již nemohly tisknout počty a vybavení lodí vyplouvajících do dalekých válek, protože telegraf zrychlil komunikaci zvědům. Stejně tak rychlá komunikace znemožnila některé typy finančních podvodů. Ale jinak telegraf k lepšímu porozumění mezi národy nijak zvlášť nepřispěl. Zvědové s podvodníky vymysleli nové způsoby, jak vyzrát na důvěřivé spoluobčany.

Proč bychom si tedy měli myslet, že dnešní předpovědi o dopadu internetu budou úspěšnější než ty viktoriánské? Pro takovou pýchu dobrý důvod nemáme. Internet zcela jistě změnil řadu jednotlivých vzorců jednání, objeví se nové a spousta starých věcí zmizí. Ale i přes svou rychlost a všudypřítomnost internet nakonec zase narazí na logistická omezení lidské společnosti složené z jedinců s konečnými myšlenkovými aparáty. Vezměme si třeba pojem „disintermediace“, kterým mnozí popisují skutečnost, že dnes autoři nejrůznějších produktů – knih, hudby, zpravodajství, ale i keramiky, šperků apod. – nebudou muset kvůli publiku spoléhat na prostředníky (nakladatelství, noviny, obchody atd.). To je sice pravda, ale nezapomínejme, že tyto instituce nefungují pouze jako překládací stanice, ale také jako filtry kvality. Sice se velice často mýlí a jsou poplatné politickým a jiným společenským vlivům, ale nemohli bychom se bez nich obejít.

A taky se to tak na internetu ukazuje: jen proto, že si někdo vyvěsí knihu na internet, neznamená, že si ji někdo přečte nebo dokonce koupí. Stejně tak z toho, že politik umístí video svého projevu na své webové stránky, neplyne, že tak promluvil ke svým voličům. Lidem lze zkrátka něco říci nebo prodat jen tam, kde jsou. Musíme se proto opět spoléhat na zprostředkující instituce. Nestačí se ale pouze dotázat Googlu.

Abychom do něčeho investovali čas nebo peníze, potřebujeme ještě důvěru (sociologický pojem) a ta většinou vyplývá ze společenských vazeb (někdo, komu důvěřujeme nám něco doporučil) nebo společensky uznávaných symbolů důvěryhodnosti (produkt se prodává ve velkém kamenném obchodě či knihu vydalo uznávané nakladatelství).

To, že tyto systémy důvěry často selhávají, ještě neznamená, že se bez nich můžeme obejít. I přes úlevu internetové komunikace máme jen konečné množství mozkových a finančních prostředků, abychom mohli všechno vyzkoušet sami. A také tak vidíme, že jak se na internetu vytvářejí nové struktury a symboly důvěryhodnosti, jeho demokratizující a disintermediační vliv, pokud kdy existoval, se snižuje. Nakonec se vždy najde více lidí na webu Lidových novin než na stránkách Franty Šramoty.

Vliv internetu na osudy jednotlivců je zřejmý (bez něj bych sem mohl přispívat z Británie jen s obtížemi), ale o hloubce jeho skutečného dopadu na lidstvo je bezpečnější pochybovat, pokud nechceme za sto padesát let vypadat jako tupci.