Věřme politikům

Lukeš D. Věřme politikům. Lidové Noviny. 2009.

Lidová moudrost nám praví, že politici jsou neschopní, že se jim nedá věřit a že se přinejlepším na nás jen přiživují a přinejhorším nám svou zkorumpovaností působí více škody než užitku. Politika, říká se tautologicky, přitahuje jen určité typy lidí, kteří nejsou k ničemu dobří. Média, jimž také lidová moudrost často nemůže přijít na jméno, se pak často snaží zvyšovat svůj vliv obecnými útoky na politiky. To, co víme o psychologii, sociologii a historii lidského chování, se ale s lidovou moudrostí příliš neshoduje. Ostatně i trochu hlubší zamyšlení by nás mělo zarazit. Většina politiků začala svou kariéru reptáním v hospodě u piva o tom, jak je řešení toho či onoho problému tak jasné, že jen pitomý politik ho nevidí. Stačí ale jen jedny úspěšné volby a bývalý inteligentní reptal se stává pitomcem v reptání jiných. Co se stalo? Má snad volební proces nějaký vliv na mentální kapacitu zastupitelů? Nebo volbami morálně oslabeného jednotlivce hned na začátku nakazila korupce? Ne. Politik najednou musí řešit problémy, které mají tolik perspektiv, že buď často žádné dobré „logické“ řešení nemají, nebo, pokud takové řešení existuje, lze jej rozpoznat až z pohledu eventuálního řešení špatného.

To, co je z restauračního zařízení nade všechno jasné, se v kontextu skutečného rozhodnutí stává mlhavou záležitostí. A to jsme ještě nevzali v potaz, že politik je poplatný veřejnému mínění a jakékoli řešení musí odpovídat dobovým normám a očekáváním. Inteligence, vzdělání, expertiza či morální podstata jednotlivého politika pak v posledku mají s úspěchem jeho kariéry jen poměrně málo společného. Ve složitém světě existuje nekonečně mnoho permutací vzájemně se prolínajících problémů, ale jen konečné množství diskrétních řešení. To neznamená, že mezi politiky není mnoho neschopných či zkorumpovaných hlupáků - nebude jich ale více než v populaci, kterou reprezentují.

Jevům, jako je korupce, nepotismus či zdánlivá nelogičnost jednání, připisujeme mnohem větší důležitost, než jakou mají. Slavná říše římská měla politický systém, který byl z našeho pohledu celý založený na úplatcích a protekcionismu, a přesto vytrvala déle než jakékoli dosud známé západní politické uskupení.

Vezměme si nedávný skandál ve Velké Británii, kde se ukázalo, že řada poslanců zneužívala systém platových příspěvků a mnozí z nich se obohatili o desítky tisíc liber tím, že si nechali proplatit náklady na luxusní i triviální předměty, od DVD disků až po ostrov pro kachny. V kontextu světové korupce i celkového státního rozpočtu se samozřejmě jednalo o směšně nízké částky. Přesto se vzedmulo veřejné pobouření nad tím, jak si ti „politici“ na úkor daňových poplatníků žijí. Kolektivní zdravý rozum zde nebyl schopen správně ohodnotit škodu. „Skandál“ tak byl předmětem veřejného pohoršení více než měsíc a ovlivnil zřejmě i volby do Evropského parlamentu.

Je zde samozřejmě ještě k dispozici argument morálního poškození. Když poslanci nejsou schopni poctivě spravovat vlastní finance, jak jim můžeme důvěřovat se správou financí veřejných?

Tato politická magie ale nemá psychologické ani sociologické opodstatnění. Lidé (poslance nevyjímaje) jsou bez problémů schopni přepínat mezi různými percepčními i komunikativními mody, a je proto možné předpokládat, že politici dokážou mezi těmito prostory manévrovat. Nemáme žádný kauzální podklad pro předpoklad, že jestliže někdo lže o hodnotě letenek na služební cestu, bude také lhát o státním rozpočtu. Veřejnost je často schopna mezi těmito kontexty rozlišovat. Například Bill Clinton byl schopen vyhrát volby, přestože nikdo nepochyboval o tom, že veřejně opakovaně lhal ohledně své nevěry. Většina lidí ale byla schopna odlišit zapírání nevěry od důvěryhodnosti ve věcích státu. Ostatně celý moderní demokratický systém je založen na schopnosti voličů odlišit zásadní prohřešky politiků od těch, nad nimiž je možné přimhouřit oči.

Paralelně s touto schopností je ale také k dispozici diskurzivní kontext, v němž lze bez obav prohlašovat, že všichni politici jsou neschopní lháři, nebo na tomto předpokladu stavět.

Toto nesmyslné zobecnění nelze odsuzovat, považujeme-li jej za výraz odcizené bezmoci jedince ve složitém světě. Obzvláště v tisku, který má za úkol kontrolovat skutečně závažné lži a hlouposti politiků, ale hrozí, že nebudeme schopni rozlišit prkotiny jako ostrovy pro kachny od provinění závažných, jako jsou války a daně.

Bill Clinton byl schopen vyhrát volby, přestože nikdo nepochyboval o tom, že veřejně opakovaně lhal ohledně své nevěry. Většina lidí ale byla schopna odlišit zapírání nevěry od důvěryhodnosti ve věcích státu.