Za obzory vědy

Lukeš D. Za obzory vědy. Lidové Noviny. 2002;15(115):14.

Submitted draft with original title:
 
Zamyšlení nad meditacemi o základech vědy
„Říká se, že objektivní jsou ty jevy, které jsou hodny zájmu vědy. Lépe by však bylo říci, že to jsou právě ty jevy, na jejichž poznání si věda může jakž takž činit názor.“ (s. 51) Nad tím, na co si věda může činit nárok se zamyslel Petr Vopěnka ve své nové knize Meditace o základech vědy. Je to pohled na vědu z perspektivy matematika, autora alternativní teorie množin a znalce vývoje matematického myšlení, a proto by měl být povinnou četbou pro filozofy vědy, filozofy obecně, vědce samotné i zaujaté konzumenty vědy. Není třeba se bát, matematiky jako takové v knize moc není. Je to hlavně kniha o omezeních poznávání světa pomocí čisté matematiky bez lidského obsahu. Naštěstí nelze ještě hovořit o završení Vopěnkova díla, ale tato kniha svým způsobem shrnuje dosavadní autorovo myšlení a uvádí je do obecnějšího kontextu.
Vopěnkovy Meditace jsou založeny na několika vzájemně se prolínajících metaforách, zejména pak metafoře světa, metafoře zorného pole a hlavně pak s ní spojené metafoře obzoru. Metaforičnost ale v žádném případě neznamená nějakou lyričnost nebo nedostatek rigoróznosti. Vopěnka zároveň popisuje tyto metafory i to, jak skutečně ovlivnily vývoj vědy i její páteře abstraktní matematiky. Ostatně sám o nich jako o metaforách nehovoří, protože v jeho oboru se staly skutečností. Rozborem úvah některé tyto skutečnosti provázející, ukazuje Vopěnka i jejich metaforickou povahu. Metaforičnost ale není v nějakém parazitním protikladu ke skutečnosti, které by byla jenom obrazem. Naopak, je to skutečnost sama, tedy skutečnost, jak ji vnímáme, poznáváme a chápeme. Jinými slovy je nám skutečnost přístupná pouze pomocí těchto metafor. A právě k tomuto závěru, přestože pomocí jiných přirovnání, směřují Vopěnkovy meditace. Nejlépe si to ukážeme na několika příkladech.
Prvním příkladem je metafora světa. Všichni víme, co je svět. Je to soubor všech entit, které jsou v nějakém vzájemném vztahu. K tomuto pohledu jsme ale dospěli až matematizací našeho pohledu na svět, který je v naší kultuře vlastní i nematematikům. Jak Vopěnka ukazuje, matematika si vytváří vlastní světy, stejně tak jako věda, magie nebo jakákoli jiná forma náboženství. K tomu také směřuje úvodní citát. Věda ztotožnila matematický svět se světem lidským a přesvědčila nás, že je to jediný možný svět, na němž všechny ostatní parazitují. Vopěnka ale zdůrazňuje nutnost plurality světů, ale i to, že lidská věda, nesmí opomínat to, co nazývá přirozený reálný svět, tj. svět, který je pro nás přirozeně skutečný naším každodenním životem. Je to ale svět plný neostrosti, proto si věda zkonstruovala různé ostré světy vlastní. Protože je ale vědou lidskou, neustále se musí s neostrostí potýkat. Vopěnka jí však nabízí způsob, jak neostrost obejmout a zůstat vědou. „Není tomu … tak, že nedokonalost je příčinou neostrosti, ale že neostrost vykládáme jako nedokonalost. Neostrost je však spíše nedokonaností než nedokonalostí.“ (s. 51)
Pro pojem neostrosti a vlastně pro celé Vopěnkovo myšlení je pak klíčová metafora obzoru. Obzor je pro něj součástí „fundamentální triády“ zorného pole, která se skládá z osvětlené oblasti nabízející se pohledu v zorném poli (např. přímo viděné části nějakého objektu), oblasti našemu zraku skryté a z obzoru, který tyto dvě oblasti odděluje. Důležitost, kterou obzoru i zbytku „fundamentální triády“ přikládá lze nejlépe ilustrovat tímto citátem: „Cesta směřující k obzoru není cestou před obzor, ale k obzoru.“ (s. 133) Naznačuje tím tak běžnou představu laika vzhledem k vědě i vědců samotných, že to, co poznáváme, nám poskytuje nezvratitelné informace i o tom, co už našemu poznávání (a to nejen smyslovému, ale i obecněji rozumovému) k dispozici není. Obzor přitom není jen jeden. Každý předmět má svůj obzor, na němž se nám vyjevuje jeho povaha, ale i samotné zorné pole má svůj obzor. Úkolem vědy i odvěkou lidskou touhou je pak se za všemi těmito obzory ubírat, rozšiřovat je a osvětlovat je. Novověká věda však reálnost obzoru popírá čímž se zbavuje i možnosti zkoumat jeho povahu a tím i podstatu svého fungování. Obzor totiž není jen vlastností smyslového vnímání, ale i rozumového pohledu na svět, který je vlastní třeba matematice. Ostatně v tomto smyslu stojí obzor a některé jeho vlastnosti u základů Vopěnkovy vlastní alternativní teorie množin. Jedna z nejdůležitějších vlastností obzoru je pro Vopěnku v tomto kontextu to, že je zároveň ostrou hranicí mezi poznáním přímo přístupným a nepřístupným i zdrojem neostrosti, protože ostrost našeho poznání směrem k obzoru slábne.
„Jevem s nímž se v přirozeném reálném světě setkáváme téměř na každém kroku, je neostrost. Téměř všechny jevy tohoto světa (kromě těch, které do něj byly vneseny z některého reálného světa vědy) jsou neostré.“ (s. 56) Jak víme od Lévi-Strausse, touha po ostrosti je společná vědě i rituálu. Vopěnka ukazuje zdroje této touhy v moderní vědě i to, že se jí v žádném případě neostrosti zbavit nepodařilo, pouze ji vytlačila ze svého světa. Když se ale setkají dva světy, může dojít k tragické kolizi. Vopěnka tak třeba předkládá jednu z nejvýstižnějších kritik aplikovaného marxismu: „…když marxisté zjistili, že se jejich ostře a tedy vědecky pojatá společnost výrazně rozchází se společností živých lidí, rozhodli se násilím předělat skutečnost tak, aby odpovídala jejich ostrým a (ne)čistým představám.“ (s. 56) Takové jednání ale není výlučně doménou marxismu, ten jen získal dostatečnou moc, aby ho mohl uskutečnit ve velkém. Je součástí každodenního vědeckého snažení, které odlidšťuje svět a místo řešení jeho problémů, je zakrývá. „Zrůdné zneužití pyšné moci vědy, jdoucí pohříchu v jejích záměrech zmocnit se všeho dosud nepoznaného, pak spočívá v úsilí zmocnit se i mysli lidí.“ (s. 50) Vopěnkova kritika novověké vědy, ale není nihilistická. Nepopírá výsledky vědeckého snažení, ani jejich užitečnost; ukazuje však, kde jsou její limity a jak je předefinovat návratem k člověku. Vždyť přece: „Snáze se do nějakého matematického světa dostaneme, prodíráme-li se tam nějakým jiným světem, nejlépe poznávaným tělesnými smysly.“ (s. 92) Ale: „Zaujatost vědců jejich reálným světem bývá často tak silná, že se do světa poznávaného tělesnými smysly odmítají vůbec podívat.“ (s. 71) Úkol vědy však není zmocnit se pravdy, ale „vyznat se ve spleti jevů, do níž jsme uvrženi.“ (s. 30)
Můžeme-li Vopěnkovi něco vytýkat je to jistý izolacionizmus tradičního učence. To, že se obrací ke starým myslitelům jako Descartovi, Newtonovi, Hegelovi i Husserlovi a Heideggerovi je chvályhodné (obzvláště když poukazuje na přednosti i omezení fenomenologického přístupu), ale je škoda, že nezařadil svou práci také do soudobého myšlenkové prostředí. Právě v tomto kontextu je ale jeho kniha nejpřínosnější (nejen protože náhodný čtenář potřebuje nějaký příběh, do nějž by ji zařadil, ale také pro obtížnou stravitelnost některých zcela nových myšlenek). Zejména potřeba vyrovnat se formálně s vágností, neurčitostí či neostrostí dala v posledním půlstoletí povstat mnoha vlivným přístupům. Už v šedesátých letech minulého století to byla fuzzy (neostré) logika, která v jistém smyslu dovedla do důsledky dřívější vícehodnotové logiky (a dnes pohání inteligentní pračky a automatické fotoaparáty). Na její nedostatky reagovala supervaluační logika, která se snaží nacházet částečné modely. V psychologii a antropologii se pak s podobnými problémy vypořádává teorie prototypů, která pak byla rozšířena o teorii kognitivních modelů v lingvistice. Neustále populárnější modelování pomocí neuronových sítí také stojí za povšimnutí. V posledních dvaceti letech tak populární teorie chaosu se také vypořádává s neostrostí jevů a obzorem jejich pozorování. Většina těchto přístupů si v jistém okamžiku kladla nebo klade otázky, které vedly Vopěnku k nábádání: „…výklad reálného světa musí být založen na souvztažnosti člověka se spletí jevů do nichž je uvržen.“ (s. 184) Originalita a síla Vopěnkových myšlenek v širším kontextu nijak neslábne. Naopak je jím umocněna, protože se ukazuje, že současné myšlenkové klima je příznivě nakloněno „novému“ pohledu na vědu, jehož kritičnost a sebereflexe však nechce a nemusí mít účinek ničivý, ale posilující a regenerační.
Vopěnkova kniha je do jisté míry převratná. Není samozřejmě převratná z hlediska jeho vlastního myšlení, mnoho z myšlenek zde prezentovaných se objevilo už v jeho předchozích (dnes téměř kultovních) publikacích. Byly to však všechno knihy s matematickými názvy (např. Rozpravy s geometrií) a tedy pro mnoho lidí (a to včetně vědců) jimž úspěšně matematiku zhnusilo školství tedy uzavřené. Stejně jako všechny jeho knihy předchozí je ale tato kniha přístupná i nematematikům, přestože se občas Vopěnka vydá do oblastí jejichž prozkoumávání je pro neodborníka bolestivé. Odborníci nematematici (i specializovaní matematici) a všichni, jichž se věda nějakým způsobem dotýká, by ale měli Meditacím o základech vědy věnovat velkou pozornost. Kdyby Petr Vopěnka celý život psal jen o alternativní teorii množin, zařadil by se na dlouho mezi nejvýznamnější české matematiky, kdyby napsal jen Rozpravy s geometrií, zařadil by se mezi její nejzajímavější světové popularizátory a historiky oboru, publikací Meditací se ale zařadil mezi nejvýznamnější české i světové myslitele.