Vykrádám Kafku, jak jen to jde... (Rozhovor s Danielem Handlerem)

Submitted draft of interview with Daniel Handler, aka Lemmony Snicket:
Myslíte, že vaše knihy jsou přenositelné mezi různými jazyky a kulturami. V anglicky mluvícím světě jsou velmi populární. Víte o reakcích na ně z jiných zemí?
Šíří se temné zprávy, že děti na celém světě vítají mé knihy s nadšením a smutkem.
Když jste byl dítě. Četl jste dětské knihy z jiných zemí? Jaký měly na vás vliv?
Moje nejoblíbenější kniha v dětství byla z Itálie. Je to „Jak medvědi ovládli Sicílii“ od Dina Buzzatiho, kterou jsem přečetl tolikrát, že by bylo obtížné podcenit vliv, jaký na mě měla. Měl jsem také doma německo-anglické dvoujazyčné vydání knihy „Shockheaded Peter“, kterou jsem na noc schovával pod postel, protože jsem se jí tolik bál. To jsou jediné dvě cizí knihy, které si z dětství pamatuji, ale jsem si jistý, že jich bylo víc.
Ke kterému z žijících autorů knih pro děti máte nejblíže? Co byste doporučil dětem ke čtení, až se objeví poslední díl Nešťastných příhod? Na druhou stranu, je autor, kterého byste chtěl, aby se vaše děti nedotkli ani bidlem?
Mezi mé nejoblíbenější autory patří Roald Dahl, Edward Corey, Adele Griffin, Jacqueline Woodson, Louis Sachar, Sonya Sones, Zilpha Keatley Snyder a Jon Scieszka, které srdečně doporučuji všem čtenářům před, během i po přečtení některé z mých knih. Nemám děti, ale kdybych nějaké měl, určitě bych jim nedovolil, aby se dotýkali nějakých dětských autorů bidlem. To zní bolestivě.
Jak je pro vás osobně důležitý výchovný element v dětských knihách? Píšete veselé knihy a roztrousíte po nich něco poučného, nebo píšete knihy obecně poučné a snažíte se je udělat zábavnými?
Prostě se snažím napsat nějaký příběh zajímavým způsobem. Takzvané poučné věci tam zahrnuji protože mě to baví a připadá mi to zajímavé. Nemyslím, že, když připomenu čtenářům význam slov „zatím se na ranči odehrávalo…“, přinese jim to velké poučení, ale myslím, že se tím stane zajímavější samotný příběh.
Vaše poslední kniha, kterou jste napsal jako Daniel Handler (ne Lemony Snicket) byla přijata velmi kontroverzně. Spojili si lidé tuto vaši knihu s dílem Lemony Snicketa? Je pro vás osobně Lemony Snicket rozšířením vaší osobnosti nebo je to zcela samostatná persóna?
Pro mě není žádný rozdíl, jestli si sednu a píšu příběh pro děti nebo pro dospělé–připadá mi to jako naprosto stejný způsob vyprávění. Osoba Lemony Snicketa ovšem nejsem já, zrovna tak jako Joseph vypravěč knihy „Pozor na pusu“.
Máte nějakou otázku, kterou byste chtěl, aby vám novináři položili? Co by tato otázka o vás vypovídala?
Ze všeho nejvíc bych chtěl slyšet otázku: „Mohl byste prosím přijmout tento kaviár jako osobní dar?“ Má dopověď by byla „Ano“, což by vypovídalo mnoho o mé lásce k dobrému jídlu a možná taky o mé chamtivosti.
Chtěl byste něco vyřídit českým čtenářům, kromě toho, aby si kupovali vaše knihy?
Rád bych využil této příležitosti, abych poděkoval českému lidu za Franze Kafku, jehož knihy vykrádám, jak jen to je možné.
Transcript of original interview:
How do you think your books will travel across languages and cultures? They are very popular across the English speaking world. Do you know of reactions to them in other parts of the globe?
There have been shadowy reports that children all over the world are greeting my books with enthusiasm and despair. 
How important is the educational element in children's books for you personally? Do you write fun books and pepper them with 'educational' bits (like explaining vocabulary) or do you write something with broader educational goals and try to make it fun?
I simply try to write a story in an interesting way, and I include the so-called educational elements because I think they are amusing. There's very little educational value in teaching (or reminding) my readers of expressions like "meanwhile, back at the ranch," but it makes the story more interesting.  
When you were a child did you read children's books from other countries and what influence did they have on you?
My favorite book when I was a child is from Italy. It is Dino Buzzati's „The Bears' Famous Invasion Of Sicily“ and I reread it so many times it would be difficult to underestimate its influence on me. I also had a bilingual--German and English--edition of „Shockheaded Peter“  which I kept underneath my bed because the cover scared me so. Those are the only international books I remember from my childhood but I'm sure there were more. 
Which living children's authors do you feel the greatest affinity to? Who, on the other hand, would you not let your children touch with a barge pole? Do you have any reading recommendations to make for your child readers once the last book in the Series has appeared? In other words, is there reading after Lemony Snicket?
Some of my favorite children's authors are Roald Dahl, Edward Gorey, Adele Griffin, Jacqueline Woodson, Louis Sachar, Sonya Sones, Zilpha Keatley Snyder and Jon Scieszka, and I heartily recommend their work before, during and after reading any of mine. I don't have any children, but if I did I would not allow them to touch any children's author with a barge pole. It sounds painful.  
Your last book as Daniel Handler (not Lemony Snicket) was very controversial. Have people made the connection between your work and that of Lemony Snicket? Do you personally see one as an extension of the other or are they separate personas for you?
There is no difference in my mind when I sit down to write for children or for adults--it feels like the exact same kind of storytelling. The character of Lemony Snicket, however, is an entirely different person from myself, as is Joseph, the narrator of „Watch Your Mouth“.
Is there a question you wish you have been asked by an interviewer but never was? What would the answer be and what does it reveal about you?
I wish an interviewer would ask me, "Could you possibly accept this gift of caviar?" My answer would be "yes," and it would reveal my love of delicious food and quite possibly my greed. 
Would you like to send a message to your Czech readers beyond wishing that they would buy your books?
I would like to take this opportunity to thank the Czech people for Franz Kafka, from whom I steal whenever possible.