V moci jazyka: Nad knihou 'Řeč komunistické moci'

Sedí topič u Rudého práva a zamyšleně si v něm podtrhává. Jmenuje se Petr Fidelius a píše pojednání o řeči komunismu. Píše se rok 1978. Celým světem vládne komunistická strana. Ne snad světem fyzickým, ale světem milionů lidí, pro které jej vystavěli mluvčí jejich předáků svými slovy. Petr Fidelius ovšem seděl mimo tento svět ve své kotelně a měl do jisté míry možnost se podívat na jeho základy a stavební materiál. Měl možnost odhalit tu a tam nakřápnutou cihlu nebo zapomenutou zednickou lžíci v jinak bezchybně vyhlížející stavbě onoho velkého vzdušného zámku. Když Petr Fidelius psal svůj traktát, mně bylo sedm let, chodil jsem do první třídy, četl jsem Neználkova dobrodružství a byl jsem šťastný. Věděl jsem, že mě chrání stateční pohraničníci, kteří případné nepřátele zastřelí Aurorou, kterou jim půjčil soudruh Lenin. Věděl jsem, že na rozdíl od chlapců z Kovářské uličky nebudu mít nikdy hlad, protože na polích pro nás oddaně dřou kombajny, a kdybych snad onemocněl, postará se o mne primář Sova. Můj vzdušný zámek neměl trhlin. Dodnes na ty doby vzpomínám s nostalgií. Takže zatímco já jsem šel z družiny pobrukuje si do kroku Zpěv míru, Petr Fidelius přikládal do kotle a vrtěl nevěřícně hlavou. Jak je možné být šťastný ve společnosti vystavěné na útlaku a potlačení inteligence? Ptal se on a ptám se i já s jasnou vzpomínkou na sílu toho kouzla, které drželo můj svět pohromadě.
V hledání odpovědi na tutu otázku jsem se začetl do knihy, kterou nám přineslo do nového roku nakladatelství Triáda. Kniha obsahuje tři práce Petra Fidelia z let 1978 (Lidé, demokracie a socialismus), 1980 (Pohádka o Stalinovi) a 1989 (Zrcadlo komunistické řeči). Všechny tři studie již samostatně vyšly jinde česky i v překladech do angličtiny, francouzštiny a italštiny, toto je však jejich premiéra jako jednolitého díla. Poněkud nešťastný mi přijde tak trochu plačtivý název tohoto souboru. Poněkud obecnější Jazyk a moc , pod kterým vyšly první dva eseje v roce 1983 v edici Arkýř v Mnichově, je celkovému duchu práce bližší.
Co nám tedy může Petr Fidelius říci o světě, jazyce a jejich vzájemném vztahu? Hodně. To, že zpracoval své téma na konkrétním materiálu, nám umožňuje poměrně objektivní ohodnocení jeho závěrů. Podle Fidelia je komunistická řeč samostatným jazykem, kterému se "musíme naučit rozumět". Rovněž zdánlivý paradox, který se tu a tam dá nalézt, lze ve skutečnosti vysvětlit v kontextu celého systému oficiální propagandy. Centrálním tématem první části, tvořené prací Lid, demokracie a socialismus , je definice vztahu jednotlivce ke společnosti viděno pohledem oficiální propagandy. Fidelius si vybral pojmy jako: lid, pracující masy, stát, demokracie, úloha pracující třídy, a ukázal, jak je používali mluvčí stranického zájmu v tehdejším denním tisku. Tento rozbor pak ukáže řeč komunismu jako v podstatě samostatný jazyk, který používá daná slova svébytným způsobem, ovšem řídí se přesnými pravidly. V tomto jazyce lze pak bezrozporně obhájit vedoucí úlohu strany. Ne snad proto, že by měl nějakou magickou moc, ale proto, že je definice jeho slovníku naprosto odlišná od jazyka běžného. V mnohém zajímavá je také Pohádka o Stalinovi . Fidelius mistrně odhalil hlavní rysy propagandistického popisu událostí, a dává nám tak nástroje k posuzování úlohy významných osobností ve světle oficiálních zpráv o nich. Ukazuje, jak starý král (Stalin) podlehl svodům svých zlých rádců (Berija), kteří pak byli po zásluze potrestáni. Mohli bychom tak napsat Pohádku o Klausovi. Ne že by měl chudák něco společného se Stalinem, ale oficiální linie jeho příznivců (kterých je podle volebních preferencí více než milion), pravící "on to pan Klaus myslel dobře, ale měl smůlu, že kolem něj byli lidé neschopní, a on na to chudák sám nestačí", má spohádkou o Stalinovi mnoho společných rysů. Je velice pravděpodobné, že se dočkáme i pohádky O Zemanovi (nedávný pohled k jeho rodinnému krbu otištěný v magazínu Lidových novin je její první kapitolou) a jiných. Neopomenutelná v této pohádce je také funkce estetická a útěšná. Jazyk komunismu se pokusil a víceméně uspěl nejen v udržení milionů lidí na uzdě, ale i v tom, že většina z nich byla se svým jhem velice spokojená. K tomu mu sloužily obrazy typu "Naše pole jsou v těchto dnech dějištěm všedního, drobného a přece tak významného hrdinství". O kráse komunistické propagandy svědčí isoučasné výzkumy veřejného mínění, kde se ukazuje, že by se zpět chtělo vrátit mnohem víc lidí, než kolik je voličů komunistické strany.
Má Petr Fidelius pravdu? Jak se to vezme. Moc jazyka můžeme jen těžko podcenit. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry jsou jazykové světy pouhou aberací, vředem na jinak hebké kůži řeči, nebo zda jsou jen projevem obecné povahy jazyka. I Petr Fidelius totiž občas upadá do zajetí svého jazyka (to se mi to teď kritizuje, že?). Příkladem budiž jeho argumentace na základě slovníkových definicí. Věří jim víceméně bezmezně. Některé jeho vývody jsou pak založeny na vyhrocení definice slovníkové a použití slova v konkrétních článcích. Například jestliže "lid" je definován jako "široké pracující vrstvy společnosti", pak se dá těžko předpokládat skupina lidí mimo "lid". Slovník však je sám výsledkem excerpční práce (jakkoli ideologicky ovlivněné) a dá se jen těžko použít při pokusu o novou slovníkovou definici. Většina Fideliových závěrů je však ukázkou mistrné excerpční a lexikografické práce a důsledného analytického uvažování. Zejména v poslední části knihy (Zrcadlo komunistické řeči) se Petr Fidelius pouští do závěrů, které otevírají větší prostor k diskusi. Přisuzuje zde komunistické řeči princip "jaderné redukce", která ji charakterizuje. Podle tohoto principu může "lid" být jedna osoba i 15 milionů lidí najednou. Toto Fideliův materiál jasně ukazuje. Otázka ovšem je, do jaké míry je to výlučně rys řeči komunismu a do jaké míry se jedná o aplikaci obecného jazykového jevu, metonymie. Komunistická řeč se pak neodlišuje "redukcí", ale spíše specifickým slovníkem ( lid , pracující , strana , vláda ) a kolokacemi (např. lid ukázal , lid odsoudil ). Zajímavějším pojmem je jeho "princip velké sekyry", kterým popisuje důvody k nerozumění mezi lidmi hovořícími jazykem komunismu a jazyky jinými. "Velká sekyra" rozsekne běžný jazyk jako špalek na dvě nezávislé části, které ač ze stejného materiálu, mají spolu málo společného. Jazyk se tak stává "hlavním nástrojem ovládání" poté, co se "vyčerpaly možnosti revolučního nadšení kombinovaného s brutálním násilím". Tato zbraň pak nemění, ale omezuje myšlení. Zde se právě nabízí otázka vztahu jednotlivce v systému. Aby tyto výroky měly nějaký význam, bude nutné se ponořit do zkoumání tohoto zásadního problému. Kniha Petra Fidelia tak končí spíš dvojtečkou, a nezbývá než doufat, že se někdo pokusí dopsat odstavec, který on nakousl. Bohužel se také do práce v této podobě nedostalo srovnání s podobnými jazykovými světy (např. církev, nacionalismus, zpravodajství o válce v Perském zálivu), o kterém se Petr Fidelius zmiňuje v předmluvě z října 1997. Najde se někdo, kdo se do toho pustí?
Má cenu to číst v naší "demokratické společnosti"? Proč ne? Nejen už ve starém Egyptě, ale dnes a denně se setkáváme s příklady války slov a linguo-terorismu. V Anglii vyhrála úspěšná propaganda labouristům volby, v Americe pravděpodobně zachrání prezidenta před kriminálem, v Rusku pak pomohla Jelcinovi z hrobu politického i skutečného a představila ho veřejnosti jako silného býka, který na Rusi zajistí věčný blahobyt. Jak? Především správným použitím slov a vytvořením obrazů skutečnosti, které jsou libé na pohled a zakrývají bahno pod zlatavým obilím. V mnohém se tak podobají impresionistickým obrazům, které změtí v podstatě ošklivých teček, vytvořily vzorce ku pohledu libé. A v naší otčině? To máte milí čtenáři LN za domácí úkol jako doplňkové cvičení ke knize Petra Fidelia. (Můžete mi ho poslat e-mailem a já vám ho opravím). Pro rozšiřující četbu doporučuji Václava Bělohradského (například jeho článek a následná diskuse, která se ironicky odehrála v Právu [Salon, 8. a 22. ledna 1998]), ale i Foucaultovy Dějiny šílenství.
Snad již jen poznámka na závěr o edičním zařazení této knihy . Vzhledem k její aktuálnosti se mi zdá poněkud nešťastné postavit ji do řady s díly víceméně historickými, v edici, která má za úkol oslovovat lidi s touhou po sebevzdělávání. Dosah této práce je mnohem širší a jistě by si zasloužila většího rozšíření. Jen pro srovnání v této edici dosud vyšly tituly jako Evropská literatura a latinský středověk nebo Co je to strukturalismus?. V dobách Odeonu pak ve víceméně identické edici vyšly eseje od Freuda a T. S. Eliota. Přestože se Petr Fidelius v této společnosti jistě neztratí, doufám, že si najde cestu i do knihovniček lidí širších zájmů.
Petr Fidelius: Řeč komunistické moci. Vydalo nakladatelství Triáda v edici Paprsek, Praha 1988. 224 stran, cena a náklad neuvedeny.