Válka proti liberalismu

Lukeš D. Válka proti liberalismu. Lidové Noviny. 2001;14(291):11.

 

Jsem levicový liberál, nesouhlasil jsem s útoky aliance vedené USA na Afghánistán, a zmýlil jsem se. Nečekal jsem, že se Talibán zhroutí tak rychle. Nečekal jsem, že se Severní aliance tak rychle dohodne s dalšími zainteresovanými skupinami a Afghánistán bude mít skutečnou příležitost pro lepší budoucnost. Jsem rád, že se obnovily konvoje se humanitární pomocí. Jsem rád, že z mnoha zlého vznikla naděje na něco lepšího. Podobným způsobem se proti válce ozvali i další a i oni jsou určitě dnes rádi, že Talibán je pryč a s opatrným optimismem se dívají do budoucnosti.
Od pádu Talibánu se však na stránkách novin rozpoutala nenápadná, ale velice důsledná kampaň proti liberalismu. Takové články začínají tím, jak hluboce se odpůrci války mýlili a z toho usuzují, že jim již dále není třeba naslouchat. Většinou následuje skryté upozornění na to, že si svým nesouhlasem tito lidé jen přihřívají nějakou svou nekalou polívčičku. Antiamerikanismus, antikapitalismus nebo nedejbože relativismus. Předpokladem mnoha těchto komentářů je, že jsou liberální názory nějak poplatné filozofii Talibánu a hnané nenávistí ke všemu civilizovanému. Někdy má člověk při četbě novin pocit, jako kdyby otevřel stranický plátek amerických konzervativců. Všichni tito kritici však pohodlně zapomínají, že současný výsledek v Afghánistánu nepředvídal nikdo a ze všech nejméně vůdci americké kampaně. Jeden komentátor se ironicky zmínil o tom, jak se hloupí liberálové posmívali bojeschopnosti Severní aliance, ale zapomněl dodat, že mnohem posměšněji se o ní vyjadřovali američtí generálové (podle CNN). Proto se také tito lidé na poslední chvíli snažili zabránit vstupu Severní aliance do Kábulu, protože se stejně jako liberální kritici války obávali masivního rabování a násilí. To že k porušování lidských práv došlo na Afghánistán v poměrně omezené míře, asi překvapilo všechny zúčastněné.
Velice neochotně se ale v této souvislosti připomíná, že pád Talibánu vůbec nebyl cílem vojenské intervence. Kdyby Talibán okamžitě přistoupil na požadavky USA, k žádné válce by nedošlo a mullah Omar by dodnes spokojeně vládl z Kandaháru. Nepřipomíná se ani, že pád Talibánu nepřinesl zatčení bin Ládina, ani rozprášení al Kajdy. Vzhledem k tomu, že se útoky připravovali dlouhodobě v zemích jako Německo a USA, nesnížila se ani pravděpodobnost dalšího útoku. Zmražení účtů, zvýšená bezpečnostní opatření a lepší spolupráce výzvědných služeb zde určitě hrají mnohem větší úlohu.
Ze zpráv o oholených kábulských mužích a znovuotevřených kinech se taky předpokládá, že všichni Afghánci jsou neskonale vděční americkému lidu za to, že je zbavil Talibánu. Jsou tak vděční, že rozběsněný dav v uprchlickém táboře málem umlátil k smrti britského reportéra. Většina Afghánců si určitě s odchodem Talibánu oddechla, ale předpokládat, že běžný Afghánec mimo Kábul schvaluje americké bombardování je pochybné. 
Nejzajímavější je však porovnání situace na západ od našich hranic. Válka v Afghánistánu se vedla, protože Talibán nechtěl vydat Usámu bin Ládina. Jenže co by se stalo, kdyby se skrýval na území jakéhokoli státu Evropské unie? Nemohl by být do USA vydán, protože by mu hrozil trest smrti. Velká Británie nedávno dokonce nevydala Pinocheta do Španělska, kde by mu hrozilo maximálně vězení. Tento stav je výsledkem dlouhé tradice humanistického liberalismu v těchto zemích. Toto je znovu velmi aktuální problém, protože se může stát, že bin Ládina dopadne nějaký jiný stát. Liberalismus je však mnohem větším trnem v oku konservativním silám, které jsou navíc mnohem lépe organizované, než naopak. Liberální hlasy jsou nepohodlné v situaci, kdy mnohé teroristy budou na příkaz prezidenta Bushe soudit uzavřené vojenské tribunály, které mohou někoho odsoudit k smrti, aniž by mu sdělily všechny důkazy proti němu. Někteří američtí komentátoři uvádějí, že mají větší moc, než jim přisoudil za druhé světové války Roosevelt. Tento stav se stal tak neúnosný, že se musel americký ministr spravedlnosti John Ashcroft při kritickém slyšení před výborem Kongresu uchýlit k výrokům, že kritika americké vlády přispívá k oslabení vojenské síly USA. Také u nás zapadla zpráva, že jeden z vůdců amerických konzervativních křesťanů Jerry Falwell již několik dnů po útocích na New York v televizním interview tvrdil, že velkou část viny na nich nesou liberálové a proponenti interrupcí, kteří se snaží z Ameriky vystrnadit (v souladu s ústavou USA) slovo boží. Pokorně míněnými slovy, že část viny by na nich mohla nést ekonomická politika USA, se podle mnohých vyřadil Ludvík Vaculík z civilizované společnosti. Nezapomínejme, že to byl náboženský fundamentalismus Falwella a jiných, srovnatelný s Talibánem, co dovedlo Američana (ne Araba) k tomu, aby rozeslal přes 200 dopisů vyhrožujících antraxem klinikám provádějícím interrupce. Vaculík, který má v tomto do liberalismu dost daleko, by možná chtěl zakázat poměrně nevinné filmy, ale výhrůžné telefonáty do kin je promítající asi neuskutečňuje.
Liberalismus a jeho pochybnosti jsou mnohem méně nebezpečné než fundamentalismus v libovolné podobě: náboženský, ekonomický nebo etnický. Nepříjemné pochybnosti o válce v Kosovu, kde byli mnozí muslimové vyškolení al Kajdou našimi spojenci nebo v Afghánistánu, kde se stali našimi nepřáteli jsou od oficiálně sankcionovaných pochybností o válce v Čečensku odlišné jen perspektivou ne podstatou. Naplňuje je snaha o pochopení, humánnost a humanismus. Ani jedno není příliš lehké a argumenty na obou stranách jsou podloženy mnohdy chybnými předpoklady. Jestli však něco stojí u základů naší civilizace, je to právě pnutí mezi levicovým liberalismem a pravicovým konservatismem. Mnohem větší nebezpečí než sto bin Ládinů pro ni představuje stav, kdy jeden z těchto přístupů získá absolutní podíl na moci. A na to, mnohem víc než na co jiného, poukazují liberální pochybnosti posledních několika měsíců.