Světoznámý lingvista ve víru politiky

Lukeš D. Světoznámý lingvista ve víru politiky. Lidové Noviny. 1998;11(178):28.

Moc perspektivy
rádce českého intelektuála ke knize Perspektivy moci od Noama Chomského
Noam Chomsky (čti čomsky) je bezesporu nejslavnějším lingvistou všech dob. Jeho cesta ke slávě byla otázkou několika let. V období mezi roky 1957 a 1971 se stal z lingvistického enfant terrible v podstatě lingvistickým establishmentem. Není však jen jazykovědcem. Během posledních čtyřiceti let se významným způsobem angažoval i v oblasti politické. Přestože jsou jeho názory často zdrojem mnohých rozporů (osobně jeho dílo jazykovědné považuji za omyl), stojí za to se na jeho osobu i dílo podívat trochu podrobněji. Je to ostatně, jak mi dají za pravdu čtenáři Davida Lodge, dobrá náplň rozhovorů na nudné intelektuálské večírky. Vzhledem k tomu, že se jeden z esejů v knize jmenuje Spisovatelé a odpovědnost intelektuála věnoval jsem tohoto rádce právě příslušníkům této třídy.
Chomsky jako politolog a aktivista
Už jako malý Noam se Chomsky se svými liberálními rodiči účastnil politických meetingů a diskusí o lidských právech. Mimochodem narodil se v roce 1928. V dospělosti přispíval do politologických časopisů, psal knihy a přednášel na místech jako Managua a podobně. V šedesátých a sedmdesátých letech se stal jedním z nejvýznačnějších odpůrců války ve Vietnamu z řad inteligence a dokonce si za to, podle vlastních slov, vysloužil teplé místo na seznamu nepřátel prezidenta Nixona. Dnes přednáší na politická témata po celém světě, hovoří k davům po Spojených státech ať už na shromážděních nebo v rádiu. O jeho vystoupení je takový zájem, že jeho kalendář je plný na dva roky dopředu.
Chomského základní téma je jednoduché. Vlády současných světových demokracií nezastupují dostatečně zájmy lidu, ale jsou poplatné ekonomickým a jiným zájmovým skupinám. Toto je ostatně všeobecně známo všem liberálům a pravděpodobně i konzervativcům. Chomského síla spočívá v tom, že ukazuje kam tento stav může vést a vede na konkrétních příkladech z činů kolosu nejdemokratičtějšího z demokratických neboli Spojených států amerických. Hned je však třeba říci, že Chomsky netrpí iluzemi o socialismu nebo se nesnaží ospravedlňovat tradiční totalitní režimy minula i dneška. Ne, pouze je staví do zajímavé perspektivy, tedy perspektivy moci, z níž čtenáři běhá mráz po zádech. Důležitá je pro Chomského role médií, která viní z pasivity a nedostatečné objektivity a mdlého zájmu o skutečné lidské otázky, pokud přímo nejsou poplatná vládnoucím garniturám. Hovoří se zanícením o faktech, která západní média nepovažovala za vhodné zveřejnit a ukazuje, co je ještě pro occidentálního čtenáře zajímavé a proč. Jeho velkým tématem jsou události ve Východním Timuru okupovaném Indonézií, jež srovnává co do závažnosti s vývojem v Kambodže, ale o kterých se média ve svobodném světě zmiňovala jen mimochodem. Je zajímavé jak jinak vášniví moralisté byli ochotni odpustit lecjaké zločiny proti lidskosti, protože se jednalo o ropu a krutosti byly páchány zbraněmi vyrobenými v civilizovaných zemích a lidmi vycvičenými ve Spojených státech.
Snad v nejdůležitějším eseji knihy Spisovatelé a zodpovědnost intelektuálů se Chomsky vrací ke svému oblíbenému tématu slovy: „Mravní vina těch, kteří ignorují zločiny, jež jsou podle mravních měřítek závažné, je tím větší, čím je společnost svobodnější a otevřenější, takže mohou mluvit svobodněji a jednat účinněji, aby s těmito zločiny skoncovali.“ (s. 97) Porovnává hlediska mravnosti u intelektuálů jak jsou vnímána občany svobodných zemí. Například ukazuje na rozdíl mezi hodnocením intelektuála v Sovětském svazu, kritizujícího akty agrese a jeho amerického protějšku vyjadřujícího se k tomu samému. Zodpovědnost intelektuálů pak vidí v „mluvení s lidmi a ne k lidem“. Tvrdí, že říkat pravdu lidem u moci je méně důležité, protože jim je většinou známa, a daná situace jim vcelku vyhovuje.
Základní způsob Chomského argumentace je ukázat na protiklady ve zdánlivě identických jevech a nalézat podobnosti v jevech na první pohled zcela odlišných. Srovnává například postup irácké invaze Kuvajtu s chováním USA v Panamě. Říká, že největším strachem Spojených států bylo, že Saddám Husajn z Kuvajtu odejde a nechá tam loutkovou vládu (jak udělalo USA právě v Panamě), jež by pak byla poplatná přáním Bagdádu. Velice kriticky se takto vyjadřuje také k aktivitám americké vlády v Jižní Americe. Tvrdí například, že „sovětské zločiny v Polsku a Československu se zdaleka nepřiblížili zločinům USA ve Střední Americe.“ Chomsky se ovšem nedá redukovat na poblázněného propagátora konspiračních teorií, ke svým tvrzením používá faktů veřejně dostupných, a ověřitelných. Diskutovat tedy můžeme o jeho závěrech.
Mnoho jeho kritiků vytýká Chomskému přílišnou jednostrannost nebo zaujatost. Obávám se, že leckdy se člověk snaží zlehčovat závažnost jeho slov spíše z pudu sebezáchovy. I já sám jsem si při četbě jeho esejů často podvědomě mumlal: „To určitě není pravda. Tady se pan profesor zmýlil.“ Jenže celou dobu mi bylo jasné, že zrnko pravdy ležící na jeho slovech je spíše balvanem. Doporučuji proto všem čtenářům, kritickým i plážovým, aby se, vždy když je přepadnou pochybnosti, zamysleli jestli náhodou nepochybují, protože kdyby to všechno byla pravda, bylo by to se světem opravdu zlé. Chomsky uvádí úctyhodné množství konkrétních příkladů, které se dají ověřit a bylo by zajímavé dozvědět se, co si o jeho analýzách myslí odborníci na danou oblast.
Zvláštní je, že přestože značná část jeho věhlasu je poplatná jeho dílu lingvistickému, nesnaží se najít pevnější vazby mezi prací na obou polích. I k jazykovědě se prý dostal, protože mu byly sympatické politické názory jeho učitele Zeliga Harrise. Zajímavé by bylo z tohoto hlediska srovnat poslední knihu Morální politika lingvisty George Lakoffa, Chomského žáka a jednoho z jeho nejvýznamnějších současných odpůrců, který ve své práci úspěšně využívá svých jazykozpytných zásad. Ještě zajímavější je, že se v politologii Chomsky a Lakoff, jinak zarputilí nepřátelé, v mnohém shodnou.
Chomsky jako jazykovědec aneb zrod hvězdy
Již jsem řekl, že Chomsky se ve svých společenských analýzách téměř neopírá o zkoumání, která mu přinesla slávu na poli lingvistiky. Vzhledem k tomu, že je to právě jazykověda, která stála u zdroje jeho popularity podívejme se trochu podrobněji na zoubek Chomskému lingvistovi než se podíváme na Chomského aktivistu.
Shrnutí celé lingvistické dráhy nejslavnějšího z lingvistů je většinou doménou osmiset-stránkových svazků. Já jsem se po vzoru Houdiniho pokusil vměstnat čtyřicet let do dvou odstavců. Mnohé padlo pod stůl, ale zde nabízím to, co je podle mého základním kamenem Chomskeánské jazykovědy. Vážní zájemci budou muset sáhnout k dílům obsáhlejším. Tam se dozvědí taková slova jako generativní gramatika, transformace nebo hloubková struktura, já se omezím jen na dva principy. Na druhou stranu čtenáři, kteří si toto poučení rádi nechají ujít, mohou směle přeskočit do další sekce. Ještě bych rád upozornil, že jako lingvista jsem proti Chomskému zaujatý, takže si mé soudy (přestože jsem je sám nevymyslel a jen přijal za své) ověřte u nezávislé osoby.
Oproti časté představě se lingvistika nezabývá jen jedním jazykem ale studuje principy na jejichž základě fungují jazyky obecně. Hlavním cílem Chomského jazykovědce je tedy odhalit podstatu fungování jazyka. Otázka je jak se mu to podařilo. Jeho první dílo, Syntaktické struktury, je mnohem více zaujato matematickými vlastnostmi fungování jazyka, než jazykem samotným. Chomsky zde významným způsobem přispěl k matematické teorii grafů a formálních gramatik, za což mu musíme být vděční. V následujících čtyřiceti letech svou teorii mnohokrát pozměnil a rozvinul, jeho představy o principech jazyka samého však zůstaly poměrně neměnné. Drze je shrnu do dvou zásad. Zaprvé, jazyk je soubor konečného množství jednotek (zvuků, slabik a slov) ze kterých je možné pomocí konečně mnoho pravidel sestrojit nekonečně mnoho výpovědí (vět). Zcela primitivně, průměrný člověk zná několik tisíc slov, jenže seskupením těch slov do vět pomocí pár set pravidel může vyslovit milióny a milióny rozličných výpovědí. Díky tomuto rysu jazyka je komunikace vůbec možná. To je samozřejmě více méně pravda (našli se i matematici, kteří se na ni tvářili pochybovačně), ale jakmile začne Chomsky hovořit o povaze pravidel a o tom jak je lidé používají narazí, a oprávněně, na tvrdý odpor jazykovědců a psychologů.
Druhé, mnohem kontroverznější tvrzení je následující. Vzhledem k tomu, že se děti učí jazyk snadno a rychle bez jakékoli pomoci od rodičů, musíme předpokládat, že se narodili s nějakou univerzální gramatikou (nápadně podobnou angličtině) už napevno zapájenou v hlavičce. Veškeré učení se jazyku je potom jen používáním oněch zakódovaných univerzálních principů na parametry konkrétního jazyka. Úkolem jazykovědy pak je najít a popsat ony univerzální principy. Zde ovšem milý Chomsky šlápnul naprosto vedle. Nejenže vrozenost jazykových univerzálií nikdy nedokázal, opomněl ve svých předpokladech stohy literatury, která ukazuje, že děti se jazyk učí horko a těžko. Za prvé, to průměrnému dítěti trvá sedm let, kdy v podstatě nedělá nic jiného než se učí jazyk více méně od slunka do slunka. Často mu trvá dny než se naučí jediné slovo nebo pravidlo. Faktem také je, že průměrný dospělý se za rok naučí víc cizího jazyka než dítě za pět let. To že bude mít špatnou výslovnost je otázka úplně jiná. Za druhé, matky své děti opravují a bylo ukázáno že k malým dětem mluví mnohem pomaleji a používají jednoduchý jazyk. I kdyby však teorie o vrozených univerzáliích byla správná, jako že není, shodne se většina příslušníků cechu jazykovědného na tom, že univerzální principy tak jak je popsal Chomsky jsou omylem. No a to je všechno. Některé tyto myšlenky Chomsky rozvádí v prvních dvou esejích knihy.
Jakkoli může být Chomského přímý příspěvek do jazykovědy omezený a snadno zpochybnitelný, jeho přímý i nepřímý vliv na obor je bez váhání možno označit za fenomenální. Pro stovky, ne-li tisíce, mladých lingvistů je jméno oboru synonymní s Noamem Chomskym, často za vyloučení všech alternativních přístupů k jazyku. Desítky teorií ať již pro nebo proti-Chomskeánské pracují v rámcích vytyčených dnes už nestorem oboru. Jazykovědné katedry a ústavy na Amerických univerzitách se dělí na pro a proti. Píší se tlusté svazky, které skloňují jméno Chomsky ve všech hloubkových pádech. Zkrátka Chomsky je business.
Více o knize
Kniha Perspektivy moci je jednou z prvních politických pracích Noama Chomského dostupných českému čtenáři. Jeho ranné dílo lingvistické bylo povětšinou přeloženo a před několika lety vyšel slovenský překlad některých jeho esejů. To je vše. Jak tedy vypadá?
Kniha obsahuje osm esejů, dva lingvistické a šest politických. Jedná se o upravené texty přednášek, které profesor Chomsky přednesl při své návštěvě Austrálie v roce 1995. Témata k nimž se v nich vyslovil sahají od problémů Východního Timoru přes válku v Perském zálivu po koloniální praktiky Anglie v osmnáctém a devatenáctém století. Hovoří také o povaze jazyka. Jeho intelektuální záběr je v každém případě záviděníhodně široký.
Přes značný význam Chomského jazykovědného díla je zařazení dvou esejů z oblasti lingvistiky poněkud záhadou. Většina jiných podobných sborníků jazykovědné práce neobsahuje. Ani jeden z nich se přímo nevztahuje k tématu knihy. Pravděpodobně se redaktorům svazku zdálo, že když už profesor Chomsky při své návštěvě Austrálie tyto přednášky přednesl, bylo by škoda je vynechat. Bohužel jsou postaveny hned na úvod knihy a než se jimi člověk prokouše, říká si, co že si to vlastně koupil. Doporučuji proto úvodní dva eseje přeskočit a vrátit se k nim později, až budete mít víc času.
Docela zásadním nedostatkem českého vydání knihy je absence zasvěceného doslovu, který by čtenáře blíže seznámil s touto významnou osobností intelektuálního světa. Říkám to upřímně protože by mě to bývalo ušetřilo práci s dohledáváním faktů pro tohoto průvodce.
Jen malou poznámku k překladu. Přestože jsem neměl k dispozici originál, měl jsem až na řídké výjimky pocit, že věrně kopíruje autorův původní záměr. Z toho důvodu je překlad spíše interpretativní (například samotný název by doslovně měl znít Moc a Perspektivy, ale Perspektivy moci hezky odráží o čem se v knize mluví). Jen mi vstaly vlasy hrůzou když jsem zjistil, že překladatel, politolog Miloš Calda, kopíruje běžnou politologickou praxi překládání amerického ministerstva zahraničí (State Department) jako „státní department“. Tato zhůvěřilost běžného čtenáře jen zmate a odborníkům nijak neprospěje. Podle stejného vzorce bychom Madelaine Albrightovou (Secretary of State) mohli nazývat státní sekretářkou. Americký prezidentský systém samozřejmě nemá ministerstva odpovídající našim do puntíku, ale podobnost je dostatečná. Nebo ať se to překládá jako Vládní úřad pro věci státu. Státní department je prostě na mě moc.
Závěrem tedy nezbývá než přes veškerou kontroverzi doporučit dílo Noama Chomského a zvláště knihu Perspektivy moci celé české intelektuální komunitě s nadějí, že se nad tématy vznesenými jedním z nejvlivnějších současných myslitelů rozpoutá živá diskuse ať již v debatních klubech nebo nad lahvemi vína.
 
Noam Chomsky, Perspektivy moci, Karolinum, Praha 1998, 323 s. 200 Kč.