Střet fundamentalismů

Lukeš D. Střet fundamentalismů. Britské Listy. 2003.

Tariq Ali, The Clash of Fundamentalisms: Crusades, Jihads and Modernity, Verso: London, 2002

„V Boha jsem vlastně nikdy nevěřil,“ začíná první kapitola knihy Střet fundamentalismů britského novináře a spisovatele pakistánského původu Tariqa Aliho. Je to jedna ze snůšky knih snažící se vypořádat s islámem, které světu přinesl pozářijový rok 2002. Na rozdíl od mnoha jiných se ale nejedná o pouhý úvod do islámu pro ustrašené střední třídy, snažící se nás uchlácholit mírumilovnými citáty z koránu, ale předkládá se nám zde ostrá kritika dvou fundamentalismů: náboženského a nacionalistického fanatismu na jedné straně a tržně ekonomického liberálního imperialismu na straně druhé. Na rozdíl od většiny ostatních se navíc Ali neobrací jen na západního čtenáře, ale také na muslimy samotné. Jako radikální neo-marxista ovšem není Ali pro každého stejně snadno stravitelný. V současnosti člen redakční rady časopisu New Left Review (Levicové listy) a autor několika románů prožil trockistické dětství v přední rodině pakistánské komunistické strany, strávil šedesátá léta bouřlivým aktivismem a v sedmdesátých letech se účastnil pozorovatelských misí dokumentujících americké válečné zločiny ve Vietnamu. Silně „proti-imperialistický“ duch jeho knihy tedy není překvapením. Již od provokativní koláže na přebalu zobrazující George W s talibánským plnovousem a Usámu v obleku je čtenáři jasné, že ho nečeká pohodlná četba v bezpečí rodinného krbu ideálního západního světa.
Právě pro svou kritičnost a nevybíravost je to ale kniha, která stojí za přečtení. Když začala v devadesátých letech vznikat, měla se jmenovat Mulláhové a heretici a kladla si ústřední otázku: Proč islám nikdy neprošel reformací a proč nedošlo v islámské světě k osvícenským revolucím, které přetvořily v posledních dvou set letech tvář světa kříže?
Přestože Ali nenachází jednoznačnou odpověď, jeho pouť za vysvětlením nabízí mnohé zajímavé vhledy do dějin islámu i jeho současného stavu. Vším, co popisuje, neustále připomíná, že islámský svět není monolitní civilizací, jakou by rádi viděli příznivci Huntingtonova střetu civilizací, ani snadno překonatelný přežitek staré historie, která podle následovníků Fukuyamovy teze o konci dějin dávno skončila rozpadem komunistického bloku. A co více, islámský svět není neprůhledným monolitem už více než tisíc let.
Ali ukazuje jak v jeho dějinách probíhaly debaty, které ho formovaly jak zevnitř, tak vzhledem k okolnímu světu. Politická dimenze náboženství je podle něj klíčem k porozumění jeho vývoje: „Judaismus, křesťanství i islám mají své počátky v něčem, čemu bychom dnes říkali politické hnutí. Politika a kultura dané doby vyžadovaly vznik přijatelného systému víry, který by dokázal vzdorovat imperiálnímu útlaku, sjednotit různé národy nebo obojí.“
Mohamed byl podle něj mnohem lepším politikem a vůdcem než duchovním prorokem. Proto také může považovat náboženský fundamentalismus za výplod moderní doby, způsobený okolnostmi politické situace a ne náboženským zaslepením. Spirituální dimenze náboženství je jen jedním ze způsobů jeho šíření a spojení s osobní identitou. Jako jeden z příkladů Ali udává dělení Indie, které zaplatily životem statisíce lidí, ale, kde náboženství sehrálo zásadní roli až v okamžiku, kdy dostalo politický kontext. Jeho popis Otomanské říše jako mnohonárodnostního uskupení, z jehož střepů povstala různá nacionalistická hnutí pak jen podtrhuje srovnání se současným stavem západního světa, který se holedbá multikulturní tolerancí v rámci svých hranic, zároveň však nejenže opomíná své vlastní vnitřní pnutí, ale odmítá je tolerovat ve zbytku světa. Dobrým příkladem tohoto jevu byly nedávné ustrašené reakce mnohých západních médií, když v Turecku vyhrála volby islámská strana.
Ali ukazuje, že z pouhých slov svatých textů bez ohledu na politický kontext nelze mnoho vyvozovat. Během sedmi set let muslimské vlády se v multikulturním Jeruzalémě neodehrálo žádné xenofobní krveprolití, ale na druhou stranu, dnes často udávaná práva žen zakotvená v koránu „ztratila veškerý význam v okamžiku, když jim byl odepřen veřejný prostor, v němž by tato práva mohly uplatňovat.“
Fundamentalismus jako obecně politický jev pak také umožňuje plodné srovnání fundamentalismu náboženského s fundamentalismem sekulárním. Ali ostře kritizuje chování světových institucí typu Světové banky, které v rámci neoliberálního Hayekismu v osmdesátých a devadesátých letech v podstatě vydíraly rozvojové země, aby zavedly tržní reformy, které v naprosté většině případů nepřinesly prosperitu, ale rozpad stávajících společenských struktur, rostoucí korupci a ožebračení širokých vrstev. Jak víme z vlastní zkušenosti, jsou rozsáhlé privatizační projekty v zemích bez vyspělé a regulované administrativní infrastruktury velmi náchylné ke kolapsu, obzvlášť pokud se jedná o skryté monopoly. Když Ali popisuje, jak byly Ghana a Bolívie donuceny privatizovat zpracování vody s tragickými důsledky pro zchudlou většinu, hovoří v zajímavém srovnání o mullázích Mezinárodního měnového fondu.
Stejně kriticky se Ali staví i k politice Spojených států, kterou nazývá imperialismem. Nejedná se ale o primitivní antiamerikanismus. Pro Aliho je imperialismus prostě jen chováním „impéria, jehož základní motivací jsou vlastní ekonomické zájmy.“ V několika kapitolách pouze ukazuje, jakým způsobem se západní mocnosti chovají k zemím třetího světa. Srovnává-li události ve Východním Timoru a v Kuwaitu, nemůže než dojít k závěru, že amerikocentrický (tj. i náš) pohled na zbytek světa je mnohem spíše veden tím, jak se tyto země chovají k našim mezinárodním společnostem, než jak zacházejí s vlastními občany. Přestože se v mnoha případech Ali pouští na velice tenký led historických spekulací a jeho analýzy vycházejí ze silně levicových pozic, je možné jeho celkový argument brát vážně. Současnou pozici USA jako v podstatě imperiálního centra ostatně uznávají i někteří konzervativně liberální historici. Například Niall Ferguson v rozhovoru ke své nové knize o Britském impériu dokonce tvrdí, že se v blízké budoucnosti se Amerika z impéria vojenskoekonomického přetvoří v impérium vojenskopolitické.
Silou a zároveň slabinou přístupu, který si zvolil Tariq Ali je to, že se staví kriticky k oběma stranám současné světové barikády. Kritika západního přístupu k islámskému světu se neodvíjí od relativistické představy náboženské tolerance. Saudská Arábie, Irák, ale i Egypt i Pákistán jsou pro něj režimy, které utlačují své obyvatele a zneužívají k tomu náboženství. Problém je ale podle něho v tom, že současná západní politika už přes čtyřicet let tyto režimy udržuje u moci. Ali se nás snaží přesvědčit, že skutečná demokratizace islámských zemí bez západních intervencí by mnoho z jejich současných problémů vyřešila, a v tom se projevuje jistá naivita, kterou sdílí mnoho současných levicových analýz, které často opomíjejí úlohu tradičních struktur, jako například rodinné a klanové vztahy, které pouhé svobodné volby nevyřeší. Stojí ale za to zamyslet se, jestli naše závislost na ropě a následná intervenční politika nepřipravila tyto země o půl století, během nějž se mohly vyvíjet alespoň základní protodemokratické a občanské struktury.
Poslední dvě kapitoly knihy ‚Zářijové překvapení‘ a ‚Dopis mladému muslimovi‘ evidentně napsané spíše jako dodatek ale v dnešním světě tvoří základ knihy. Ali se ostře staví proti interpretaci útoků na WTC jako zdroje zásadního „posunu ve světové politice“. Říká: „[11. září] bude jen poznámkou pod čarou dějin tohoto století. Nic víc. Z ekonomického a vojenského pohledu je to stěží škrábnutí.“
Mnohem důležitější je pro něj otázka, proč byly první reakce mnohých národů (včetně Řeků a Jihoameričanů) spíše nadšení než hrůza. „Dnes se lidé cítí bezmocní a tak, když někdo uštědří Americe ránu, oslavují. Neptají se po tom, co takové jednání dosáhne, nebo jaké bude mít následky a kdo z něj bude mít užitek. Stejně jako samotná událost, je i jejich reakce čistě symbolická.“
Nelze v nich hledat nenávist nebo potěšení z tragické smrti nevinných. Pocit bezmoci a vytrženosti je pro Aliho základem odpovědi na jeho další otázku. „Proč se vzdělaná vrstva Saudských Arabů, Egypťanů a Alžířanů kloní k individuálnímu terorismu a proč jsou při tom jako jednotlivci připraveni položit svůj život?“
Není to tedy tak snadno bagatelizovaná chudoba, ale pocit lidí, že vládu nad nimi převzal nejasně definovaná entita většinou ztotožňovaná s USA, která s nimi ale nesdílí žádné z jejich zásadních hodnot. A tyto pocity v dějinách nacionalismu vždy nejlépe formulovala vzdělaná vyšší střední vrstva, která se také nejčastěji podílí na terorismu a dalších formách násilného odboje. Ali proto nevidí jako problém náboženského fundamentalismu ideové zaslepení a snadné ovládnutí zchudlých mas, ale jeho úzké spojení s politickou a národností nespokojeností, jíž nejlépe poskytuje hlas právě vzdělaná střední třída. A díky západem podporovaným režimům předního východu se podstatná část této střední třídy nachází v exilu v zemích západního světa.
A právě zde si Ali všiml naprosto zásadního jevu, který dosud mate většinu komentátorů, kteří předpokládají, že blízký styk se západní kulturou bude mít na muslimskou diasporu „civilizující“ vliv a cítí to, že se na těchto útocích často podílejí studenti, kteří by přece měli okamžitě vidět skvělost našeho světa, jako nepochopitelnou zradu. Říká: „[Muslimové v Evropě a USA] se stali mnohem ortodoxnějšími a rigidními než přímočaří a rázní venkované Kašmíru a Paňdžábu, které jsem znal tak dobře.“ Příčinu vidí v tom, že například pro muslimy v Pákistánu je jejich náboženská identita samozřejmá a ničím nezpochybňovaná. Umožňuje jim proto stavět se k islámu mnohem praktičtěji a s větším nadhledem. Pro muslimy v Evropě je naopak islám tím, co je nejvíce odlišuje od okolního světa. Stává se pro ně tedy nejen útočištěm, ale i zbraní a radikalizuje jejich postoj k ostatním náboženstvím. To se pak odehrává i v mezinárodním měřítku: „Růst vlivu náboženství je částečně vysvětlen absencí možné alternativy k univerzálnímu režimu [ekonomického] neo-liberalismu. Vidíme, že pokud islámské vlády otevírají své země globální penetraci, mohou si v sociální a politické oblasti dělat, co chtějí.“ Řešení není možné nalézt jen v demokratizaci a ekonomické regeneraci. Proto se v závěrečných slovech Ali neobrací na západní mocnosti, ale na muslimy samotné: „Potřebujeme neodkladně islámskou reformaci, která nejen odstraní posedlý konzervatizmus a zpátečnictví fundamentalistů, ale, což je mnohem důležitější, otevře svět Islámu novým myšlenkám, které budou viděny jako pokrokovější než to, co v současnosti nabízí západní svět.“ Opačná vize, to jest myšlenkový a politický návrat do minulosti, je pro Aliho nepřijatelná.
Jestli se Tariqu Alimu podařilo opravdu přesně popsat zapeklitý problém současného světa je otázka, která pro zatím musí zůstat nezodpovězena. Rozhodně dostál podtitulu knihy Křížové výpravy, džihády a moderní doba v tom, že podtrhl politickou dimenzi náboženství a jeho paralely s ekonomickým myšlením. Vyplní-li se jeho naděje na nové národní identity, které mohou koexistovat s náboženstvím bez lepidla fundamentalismu se asi nedozvíme ani v nejbližších desetiletích. Jisté ale je, že tyto naděje budou odsouzeny k neúspěchu, pokud těmto zemím nedáme skutečnou příležitost si svou budoucnost svobodně rozhodnout.