Střet civilizací? Paradoxy rozvoje

Střet civilizací je dnes smutně aktuální problém. Dva tábory divizionistický a univerzalistický se snaží najít vysvětlení pro současnou situaci, kdy nenávist plane jasným plamenem na obou stranách světové barikády. Divizionisté (z nejrůznějších důvodů) říkají, že jde o nesmiřitelný problém vzájemně nesouměřitelných světů (ne nepodobný bojům s Ufony). Jejich militantně konzervativní odnož z toho odvozuje, že se musíme proti invazi druhých světů vší silou bránit, zatímco větev humanisticko liberální kritizuje vlastní řady, za přílišné a necitlivé zasahování do cizích záležitostí a neuskutečnitelné pokusy o naroubování našeho hodnotového systému na cizorodý kmen vidění světa. Univerzalisté na druhou stranu vidí jen jeden možný svět v němž mohou existovat lidské bytosti, a to svět demokratické společnosti a technologického pokroku. Také zde nacházíme dvě skupiny. Religiózně misijní univerzalisté si myslí, že společnosti nesdílející naše hodnoty žijí v zajetí (metaforickém nebo faktickém) nesprávných představ a životních postupů a musí, pro své vlastní dobro být přivedeni na správnou životní cestu. Technicky demokratičtí univerzalisté naopak tvrdí, že všichni lidé na světě v podstatě chtějí žít v parlamentní demokracii, psát na počítači a jezdit autem – ať už si to uvědomují nebo ne.

Celá tato diskuse je ale z velké části pseudoproblém. Všechny názorové skupiny používají pro své argumenty zástupné obrazy a nevidí, že stejné obrazy znamenají něco jiného v různém kontextu. Podívám-li se já na velblouda, je to pro mě romantický koráb pouště. Pro obyvatele pouště je to pravděpodobně životní nezbytnost, se kterou jsou neustálé problémy. Pro mě je pes přítelem člověka, pro Korejce oběd. Stejně pseudoproblematicky je definována i dnes do nekonečna omílaná diskuse o vztahu Islámu k demokracii. Na jednu stranu jsou lidé, pro něž je zástupným obrazem islámu terorista obalený výbušninou, a proti nim argumentují ti, pro něž je islám to, co je napsané v Koránu. Argumentuje se pak ne o skutečné situaci, ale o významu těchto obrazů a jejich větší nebo menší validitě. Nejobecnější příklad takového zmatení ale najdeme v pojmu ‚demokracie a vyspělé, civilizované společnosti‘, podíváme-li se na něj v kontextu rozvoje a tzv. rozvojových zemí. Všechny výše zmíněné názorové skupiny se totiž setkávají v prostředí pomoci rozvojových zemí, a zabývají se tzv. rozvojovou činností (development work). Rozvojová práce nabývá celé řady podob (od dodávky zbraní nebo grantů na rozvoj průmyslu po dobrovolnickou pomoc malé vesnici při výstavbě kanalizace) a zabývají se jí různé instituce (od vládních a mezivládních agentur po malé nevládní a humanitární organizace). Součástí rozvojového prostředí jsou pak zájmy místních komunit na jedné straně a mezinárodních korporací na straně druhé.
Odkud se ale berou cíle jednotlivých účastníků tohoto složitého procesu? Místní lidé znají pokrok a civilizovanost většinou z televize, soustředí se na jeho vnější projevy jako jsou elektronika, moderní auta, dobře fungující služby a jiné systémové věci. Nespojují je s dalšími jevy jako je změna struktury rodiny nebo kmene, předefinování vztahu jedince ke společnosti, zvýšení osobní zodpovědnosti na úkor komunity a ztráty výsad pro určité skupiny. Mnoho neúspěšných demokratických experimentů vděčí za svůj kolaps právě zanedbání těchto jevů. Velké množství rozvojových zemí (a počítám sem omezeně i některé aspekty zemí střední Evropy) má dokonaleji definované demokratické systémy než země jako USA, Velká Británie, Francie nebo Německo. Přesto tam nelze hovořit o fungující demokratické společnosti a mnohdy ani o fungujícím moderním státu. Například v Kazachstánu existuje podobný ústavní systém jako ve Spojených státech. Přesto je moc v rukou jediného muže a ve významných státních a ekonomických pozicích jsou členové jeho rodiny. Důležité funkce místní samosprávy jsou pak často zastávány lidmi ze stejného kmene (kterých jsou mezi Kazachy tři). Je těžko říci jestli se jedná o demokratický stát, rozhodně to není přímá diktatura. Rodina je prostě pro Kazachy mnohem důležitější než cizí systém. Každý jednotlivý občan Kazachstánu se v rozhovorech jednoznačně vysloví proti korupci, ale když na to přijde dá v pozici moci přednost někomu ze své rodiny. Rodina je navíc pro Kazacha mnohem větší množství lidí než pro nás, zahrnuje bratrance i strýce z n-tého kolena, které Evropan jako příbuzné již téměř neregistruje. Vliv importovaných televizních programů je však obrovský. Automobily jsou otázkou společenské prestiže. V centru Almaty vyrostlo nákupní centrum v mnohem bližší těm americkým než cokoli v západní Evropě. Nestojí ale na fungující infrastruktuře. Běží z peněz z prodeje ropy, ale v okamžiku, kdy se tento zdroj vyčerpá, zhroutí se. Tento vliv obrazů dává vzniknout až absurdním příkladům. V jedné senegalské vesnici se rozšířily digitální hodinky a bylo považováno za důležité, aby šly co nejpřesněji. Muži tohoto kmene se často přeli, komu jdou hodinky přesněji. Přesto přijít na schůzku o dvě hodiny později nebo vůbec nebylo nenormální. Vyřídit úřední schůzku dnes, zítra nebo za týden, na tom těmto lidem nezáleží. Přesto se neopozdí, když je čas osít pole. Dokáží tedy velice dobře určit lineární absolutní čas, ale nevědí, proč by ho měli používat (stejně jako Kazaši demokracii).
Tato srážka obrazů byla ostatně přítomná i v našich semišových událostech nedávné doby. Přestože heslo dne bylo ‚Svoboda‘,kolik z desítek tisíc halasících klíčníků na Václavském náměstí si pod tím představovalo možnost číst indexové knihy, je otázka. Po otevření hranic se objevila mnohem rychleji a ve větším množství elektronická zařízení, jogurty s cizím obalem a pornografie.
Na druhé straně střetu různě technicky a organizačně vybavených částí světa stojí organizace podporující rozvoj. Zabývají se tím různé instituce od Světové banky a UNICEFu po různé menší dobrovolnické organizace. I tyto subjekty spoléhají na obrazy pro definici své činnosti. Pro finanční instituce jsou to grafy s ekonomickými ukazateli, pro humanitární organizace obrázky hladovějících dětí a pro politiky obrázky svobodně se rozhodujících voličů. Také zde je však více paradoxů a omylů než úspěchů. Humanitárním paradoxem je UNICEF a další organizace zaměřující se na blaho dětí. Morálně se touto snahou může jistě každý ztotožnit. Výsledky jejich programů jsou skvělé, ale neměli bychom opomenout ani dlouhodobé důsledky. Podařilo se například radikálně snížit úmrtnost rodiček i malých dětí. Mnohem více dětí na celém světě se dožije svých prvních narozenin než před dvaceti lety. Jenže se tyto změny odehrály ponejvíce na základě mezinárodní finanční podpory, která nemá adekvátní ekvivalent ve výstavbě infrastruktury. Zároveň se mnohem pomaleji mění kmenová a rodinná uspořádání, která byla založena na velkém počtu dětí, aby se vyvážila vysoká úmrtnost. Stávající infrastruktura je schopna uživit společnost, kde se dospělosti dožije jedno nebo dvě děti každé matky. Přibližně tolik jich také potřebuje ke svému fungování. Jestliže ale žena porodí šest dětí, které všechny přežijí tradiční nástrahy dětství, máme tu základy pro humanitární katastrofu nepředstavitelných rozměrů s největší pravděpodobností doprovázenou válečným konfliktem. Podobné problémy lze ale najít na mnohem lokálnějším a menším měřítku. Koupíte-li zaostalé asijské vesnici traktor s životností dvaceti let, bude jí sloužit jen zlomek této doby, pokud stejné finanční prostředky nevynaložíte i na to, jak vyškolit někoho, aby s ním dobře zacházel, vyřešit problémy s tím, kde sehnat součástky, jak zaplatit opravy a benzín a v neposlední řadě, jak přesvědčit vesničany, že ho mají používat. Západní měřítka efektivity tak snadno vyjádřitelná v číslech nenalézají často bezprostřední odezvu ve společnostech s cyklickým přístupem k času oproti našemu lineárnímu. Jsou také běžné případy, kdy vybavení pořízené rozvojovou organizací pro instituci (například kopírka pro školu) skončilo uzavřené v kanceláři vedoucího, buď pro jeho osobní potřebu nebo jen, aby se neopotřebovalo. Organizace angažující se v tomto úsilí se proto snaží zahrnout místní lidi do rozhodovacího procesu na samém začátku, ale i zde často narážejí na odlišné pojetí toho, kdo rozhoduje, kdy a jakou tato rozhodnutí mají platnost.
Ekonomické a organizační ukazatele zase vedou západní politické špičky k tomu, že vyvíjejí velký tlak na vlády rozvojových zemí, aby vytvořily dostatečné právní prostředí pro mezinárodní společnosti. Paradoxně pak tyto země často chrání své trhy mnohem méně než třeba země Evropské Unie. To je umožněno tím, že v nich často demokracie končí více či méně svobodnými volbami. Neexistují demokratické struktury a instituce občanské společnosti, jež by mohly na vládu vyvíjet tlak, který by ji usměrňoval v jednání se zahraničím. Západní země tak fakticky prokazují rozvíjejícím se demokraciím medvědí službu, protože jsou ochotny zamhouřit oko nad porušováním lidských práv, svobody slova apod., pokud je vláda dotyčné země otevřená západním tržním podmínkám. Mezinárodní firmy se hlasitě dožadují rovných podmínek na akciových trzích a v investicích, ale rády zapomínají, že tržní prostředí musí být silně regulováno, aby mohlo fungovat po boku demokracie. Nikde nejsou pravidla hospodářské soutěže lépe definována než ve Spojených státech. Těžko kdy ale slyšíme od představitelů nadnárodních společností, aby se spolu s volností podnikat zavedla také přísná protimonopolní pravidla nebo zákony na ochranu zaměstnanců. Mnohdy je pro ně mnohem zajímavější to, že pracovní síly nemají téměř žádná práva než to, že jim nemusí platit tolik peněz. Je také známo, že většina firem porušuje silné protikorupční zákony svých domácích zemí. Tento pragmatismus (protože není pochyb, že jinak by se nikam tyto firmy nedostaly) je dalším příkladem toho, že nelze stavět pouze na vnějších obrázcích prosperity. Ostatně mezinárodní ekonomický a technologický rozvoj má i limity faktické. I nejzatvrzelejší lobbyista automobilového nebo ropného průmyslu jistě přizná, že zeměkoule by nebyla schopna podporovat takovou úroveň spotřeby ropy a dalších nerostných surovin, jaká doprovází technologickou pokročilost a osobní pohodlí, jak je známe ze Spojených států a Evropy. I kdyby technologická vyspělost (která prý předpokládá demokracii) byla univerzální nebo absolutní hodnotou, bude nejdříve nutné zásadním způsobem změnit ekologické fungování vyspělých společností, než se může technologická společnost rozšířit bezpečně po celém světě.
Na pozadí podobných kontrastů vyznívají debaty o konfliktu civilizací naprosto prázdně. Neřeší žádné konkrétní problémy jen nás utvrzují v blahosklonné nadřazenosti, a nezáleží na tom, do kterého tábora náležíme. Přitom je velké množství konfliktů způsobeno i jen nedostatečným překladem. Byl jsem svědkem situace, kdy americký ředitel organizace požadoval po provinilém společensky prospěšné práce (community service) za to, že ho nenahlásí policii. Dotyčný na to reagoval tím, že uspořádal pro všechny zúčastněné téhož dne večírek. Podobně je mnoho Čechů na základě amerických seriálů přesvědčeno, že Američané jsou povrchní a neupřímní. Odvozují to například z toho, že si do telefonu místo nashledanou říkají ‚Mám tě rád‘ nebo na otázku ‚Jak se máš?‘ odpovídají ‚Skvěle‘ ať už se mají, jak se mají. Je to však kulturně nepřesný překlad. Tyto konkrétní fráze prostě nemají v češtině stejnou hodnotu, nelze z nich tedy usuzovat, jací jsou lidé, kteří je používají o nic více, než kdybychom vyvozovali důsledky z toho, že my říkáme ‚pes‘ a oni ‚dog‘. Nedorozumění se mohou vyskytnout i na vládní úrovni. V roce 2000 byla kritizována britská vláda, že nic nedělala, aby předešla zrušení továren BMW. Vláda se ohrazovala, že jí německá firma nedala žádné varování. Představitel této firmy kontroval výrokem, že již před rokem varovali Brity, že je ‚za pět minut dvanáct‘. Problém je ale v tom, že anglicky se toto řekne ‚je jedenáctá hodina‘.
Dalším zdrojem paradoxů je pojetí bezprostředního i světového času. Zatímco obraz ‚technologicky vyspělé moderní demokracie‘ je pevně spojen s myšlenkou nekonečného nebo alespoň cíleně lineárního pokroku, je jinde pojetí času spíše závislé na rytmu přírody. Už samo slovo ‚moderní‘ v sobě obsahuje absolutní časovou osu, po níž nezadržitelně směřujeme k cíli. Tyto cíle se liší podle kontextu, ale myšlenka cíleného směřování technologicky vyspělé kultury spojuje. Bezprostřední lidský čas je pak předmětem, který je možno směnit za peníze nebo služby. Vlastnictví tohoto lidského času sebou ale pro obyvatele těchto zemí nese i závazek jej zdárně vyplnit, a nepromrhat. Jiné kultury naopak nevidí čas jako nosič absolutního pokroku, ale cyklicky v souladu s přírodními cykly. Neznamená to, že nedokážou myslet lineárně, ale nemají pocit nutnosti mířit k jednomu cíli. (I posmrtný život je v těchto kulturách často návratem. Přestože víra v reinkarnaci nepředpokládá cyklické pojetí času a naopak.) Osobní čas pak často v těchto kulturách nemá žádnou jasnou existenci. Podobný konflikt se odehrává i uvnitř jednotlivých států mezi zemědělci závislými na opakujících se rozmarech přírody, a městskými technokraty, kteří se je snaží vměstnat do produkčních cílů finančního kalendáře. Toto nejsou absolutně zakódované nepřekonatelné rozdíly, ale postaví-li se továrna v zemi, kde mají lidé jen malou potřebu jednoznačně směřujícího času a žádnou představu o tom, jak do něj zapadá neformovaný čas osobní, bude mít pravděpodobně problémy s produkcí.
V současném kontextu by bylo přílišným zjednodušením a v podstatě omylem hledat řešení těchto a jiných paradoxů v odstranění střetu islámu a křesťanství. Tato dvě náboženství jsou si v mnohém velice podobná. Křesťanské i islámské země se nacházejí na obou stranách konfliktu. Islám se ostatně nachází ve velmi podobném stádiu, kde bylo křesťanství ve 13. a 14. století (jako by tedy běžel o 600 let pozadu). Obě náboženství si nárokují humanismus a obě byla v centru bezhlavého zabíjení. Viz výrok z jednoho Úvodu do islámu: „Během 1400 let své historie, změnil islám barbarské národy na národy civilizované“. Naopak webová stránka ArmyOfGod.com křesťanských bojovníků proti potratům začíná z kontextu vyrvanými slovy Ježíše „…kdo nemá, ať prodá svůj plášť a koupí si meč.“ (Lukáš 22, 336) Je prostě jen historickou náhodou, že se v tomto okamžiku v popředí nalézají umírnění a sekularizovaní křesťané a pro boj zapálení, fundamentalističtí muslimové. Na obou stranách najdeme více než dost zastánců mírumilovného soužití zrovna tak jako ohnivých bojovníků. Stejně jako křesťanství, šířil se islám kombinací obchodu a boje. Ne náhodou se dnes podobně šíří demokracie. Všechny tyto víry se musí nějak vyrovnat s dualitou proklamovaných ideálů a pragmatikou života. Odhlédneme-li od obrazů, jež je provází, jsou si velice podobné. Je tedy problematické tvrdit, že se jedná o dvoustranný konflikt, ale takto je v dnešní diskusi často prezentován. Je to vždy konflikt jedné civilizace (tedy buď naší technologicko demokratické, nebo nějaké jiné) s mnoha jinými, které si však definujeme negativně, absencí určitých rysů. Naše formulace jsou černobílé, ale problém samozřejmě černobílý není. Je plný vnitřně rozporných absolutních ideologií, které se musí se svou rozporuplností vyrovnat. Často se to děje jen hlasitějším a silnějším opakováním dogmat, ale existuje i alternativa.
Chceme-li se s těmito paradoxy vnitřně i fakticky vypořádat, musíme se smířit s tím, že jsou možné i jiné formy lidské existence než technologicko demokratická. Indiánský kmen z amazonského pralesa se neproviňuje proti svému lidství tím, že nepotřebuje průmysl. Zkušenosti z Afriky, Asie a Latinské Ameriky ukazují, že bezmyšlenkovité zavádění technologií a politických struktur oproštěných od tradic vede spíše k utrpení, než zlepšení života lidí, za jejichž právo na pohodlí bojujeme. Na druhou stranu si také musíme uvědomit, že chceme-li dostát požadavkům našeho vlastního hodnotového systému, který považujeme za neoddělitelný od naší industriální a politické vyspělosti, budeme muset být mnohem důslednější v uplatňování svých demokraticko humanistických zásad. A to i v případech, kdy to může být v náš bezprostřední ekonomický neprospěch. Bude to mimo jiné znamenat omezení prodeje zbraní diktátorům, podpory pseudodemokratických režimů u moci jen protože to zajišťuje snadný přístup k nerostným surovinám, a rozhodně konec využívání rozvojových zemí jako zástupných konfliktů, jak se tomu dělo během studené války. Jedině tak si můžeme být jisti, že život v ‚západní demokracii‘ je víc než přináležitost k náboženskému dogmatu. Pokud tak neučiníme budou naše slova o univerzálnosti lidských hodnot nebo o boji civilizací jen o málo víc než zástěrkou našich tuh po ovládnutí světa.
 
Poznámka o autorovi: Během své poradenské a pedagogické práce pro americkou vládní organizaci Peace Corps se osobně s téměř tisícovkou Američanů všech věků v kontextu zemí tak různých jako Česká Republika, Rumunsko, Kazachstán nebo Uganda i s lidmi, kteří těmto dobrovolníků po dva roky poskytovali zázemí. Strávil jsem také dostatečnou dobu ve Velké Británii, Španělsku a USA, abych mohl provádět srovnání s chováním lidí ve vyspělých zemích. Celkem jsem takto pracovně navštívil přes 20 zemí na čtyřech kontinentech.