Rození Masaryka v diskurzu doby

 

Dnes již téměř mytickou postavu TGM si může současná česká intelektuální obec dále přiblížit četbou několika méně známých filozofických a literárních studií, které jako 17. svazek Masarykových spisů vydal Ústav T. G. Masaryka. Tomáš Garigue se nám tu představuje v kabátě čistě filozofickém. Slavný politik, sociolog a bojovník za pravdu o rukopisech předkládá úvahy na témata poměrně esoterická, přesto však nesmírně zajímavá. Je proto na místě se osvobodit od toho, co víme o TGM jako veřejném činiteli a podívat se na něj jako na profesora při vysokém učení Pražském v letech 1882 až 1884, ze kdy tyto přednášky pocházejí. Pomůže nám k tomu i vložená fotografie na níž vypadá slovutný profesor spíš jako ostříhaný Daniel Hůlka než pozdější státotvůrce.
Kniha obsahuje pět Masarykových studií, z nichž první čtyři se zabývají aspekty díla dvou filozofů: Huma a Pascala a mnohem méně známého historika T. H. Buckla. Poslední pátá má za téma studium děl básnických. V prvních dvou příspěvcích se Masaryk zabývá Humovým skepticismem z pohledu matematického počtu pravděpodobnosti. Pro Masaryka zde nejdůležitějším aspektem problému je otázka vědecké indukce, která se objevuje i ve všech ostatních pracích tohoto souboru. Druhý spisek je studií ze života a díla Blaise Pascala. Masaryk se v něm soustředí na osobní rozměr díla tohoto filozofa a matematika se silným důrazem na jeho názory morální. Pascala pak staví do protikladu k Humovi. Svou povahou je však tato práce spíše kompilací. Třetí studie je kritikou sociologických názorů anglického historika T. H. Buckla. Důležitý je zde problém úlohy vědy v poznání historických událostí a metody ve vědě. Poslední studie je opět přepisem přednášky, kterou Masaryk přednesl pro Náprstkovo muzeum. Od prvních čtyř se liší v několika rysech. Zaprvé, její téma je spíše literárně vědné, autor v ní rozebírá několik děl ze světové poezie, a za druhé zde mnohem jasněji zaznívá Masarykův vlastní názor a zájem, zatímco jeho dosavadní studie měly spíše charakter informativní a kladly si za cíl české publikum seznámit o konkrétními otázkami dějin filozofie. I zde se však Masaryk táže po podstatě vědeckého poznávání a srovnává je s poznáním uměleckým.
Studie samotné mají tedy spíše význam pro filozofy a historiky. Moderního čtenáře však možná více zaujme osobnost jejich autora, který během následujících padesát let svého života vyrostl v symbol české státnosti, životní cesty hodné následování i role českého národa ve světě. Můžeme v dílech ještě ani ne pětatřicetiletého Masaryka vystopovat předzvěst velikosti a osudovosti tak velkého rozsahu? Kdo byl onen T. G. Masaryk, mimořádný profesor Pražské univerzity? V době přednesení první stati v pražském Klementinu oslavil své dvaatřicáté narozeniny, čtvrté výročí svého sňatku s Američankou Charlotte a jeho děti Alice a Herbert sfoukávaly z dortu ona tři a on dvě svíčky. Neméně slavný syn Jan nebyl ještě na světě. Pouhé čtyři roky uplynuly od jeho habilitace na vídeňské univerzitě spisem o sebevraždě. Byla to pro něj doba změny, usidlování se v novém prostředí po více než dvanácti letech ve Vídni, ale i otázek existenčních. Na nově otevřené české univerzitě působil jako zvláštní profesor, ale řádnou profesuru obdržel až v roce 1898. Jeho přednášky na půdě univerzitní i mimo ni se však těšily velkému ohlasu, jeho kariéra akademika se zdála neotřesitelná. Masarykovy myšlenky se s největší pravděpodobností soustředily na otázky odborné. Usilovně pracoval na ukončení svého nejdůležitějšího filozofického díla Základové konkrétné logiky, které pak vyšlo v roce 1885. Mnohé jeho přednášky však již v té době směřovaly k širší veřejnosti v duchu pokročilého obrozenectví (čehož je příkladem i studie o povaze poezie). V roce 1882 také zbývaly ještě čtyři roky do počátku aféry, která obrátila jeho pozornost k politice, kdy na stránkách českých časopisů byly s Masarykovou podporou napadeny a nakonec popraveny symboly velikosti českého národa, slavné Rukopisy. Je určitě zajímavé si na vlastní oči ověřit, kdo byl onen bouřlivák prof. Masaryk, který se s takovou vervou pustil do boje s národním mýtem. Jen aby se během necelých čtyřiceti let sám stal mýtem. Masarykův zájem o věci politické se postupně prohluboval. V době sepsání předkládaných studií však ještě zbývalo více než deset let do vydání jeho politicko filozofického manifestu Česká otázka. Jeho dvě úspěšné kandidatury do říšské rady (1891 a 1907) a založení vlastní realistické strany (1900) byly také ještě v nedohlednu.
Přesto je ze směřování těchto studií vidět, že Masarykovi leží na srdci otázky vlivu osobností a událostí na ducha doby a směr pokroku vědy, jíž se tak často dovolával ve svých pozdějších spisech. Ptá se po významu Humova omylu o nezpochybnitelnosti matematiky: „Právě ta věda, kterou sám prohlašuje za absolutně zajištěnou, byla by ho mohla uchránit před jeho velkým omylem – naštěstí pro vědu před ním uchráněn nebyl.“ Na druhou stranu až mladistvě rebelantsky píše v předmluvě ke studii o Pascalovi: „Život a myšlení člověka cizího je nám světem nepřípustným. Ptejme se jen upřímně, kolik lidí skutečně známe, a dovíme se zajisté, že - nikoho!“ Neshledáme se však s mnoha všeobjímajícími výroky, jež by se samy nabízely k honosným citátům, jichž bylo jeho pozdější dílo plné. Masaryk se zde představuje jako vědec a historik filozofie a ¨jako takového ho i musíme brát.
Navíc ještě můžeme být vděční našim postmoderním podmínkám, které nám umožňují číst tuto knihu na několika rovinách, či s ní vstoupit do různých diskurzů. Diskurz o dějinách filozofie, diskurz o počátcích myšlení T. G. Masaryka, velkého Čecha a nakonec diskurz o myšlení a uvažování české elity osmdesátých let minulého století. V rámci diskurzu recenzentního si neodpustím ještě dvě poznámky.
Zajímavé svědectví o staré době například vydávají ediční poznámky a faksimile titulních stran, udávajících jako nakladatele známého J. Ottu, který Masarykovy i jiné univerzitní přednášky vydával, dnes praxe velmi řídká. Můžeme se jen ptát, jestli je to tím, že se nám nedostává Masaryků nebo Ottů.
Spíše negativně však působí staromilské rozhodnutí dnešních vydavatelů (platné pro celou edici spisů TGM) přistoupit na kompromis mezi „respektováním autorova jazyka a snahou zpřístupnit text dnešnímu čtenáři.“ Ve skutečnosti se o žádný kompromis nejedná a zcela zvítězila snaha o zachování jazyka předlohy. To, že byl pravopis upraven z kommise na komisi je chvályhodné, ale archaismy jako „námítka“, „abstraktný“, „předesled“, nebo „myšlénky mne zabývají“ rozhodně k srozumitelnosti díla pro současného čtenáře nepřispějí. Zachování těchto archaismů může mnoho čtenářů od četby odvrátit, nehledě k tomu, že nezachovávají autenticitu díla nebo autorova jazyka, ale jsou pouze svědectvím o stavu češtiny (s níž Masaryk ještě v té době poněkud zápolil) před více než sto lety. To je určitě záslužné, ale myslím, že bych si o tomto tématu rád přečetl jinde, než být takto mimochodem vzděláván. Poněkud pak vyčnívá druhá studie o Humovi, přeložená z němčiny až dnes, a tudíž psaná jazykem soudobým. Neměla by snad i ona být převedena do jazyka Masarykovy doby? Vždyť i jeho němčina se, zcela jistě, hemžila archaismy.
Vydání knihy je potěšující i hezkým papírem a kvalitní vazbou. Orientaci usnadní jmenný rejstřík obsahující i stručnou informaci o jednotlivých osobnostech. Za to je třeba editory pochválit. Naprosto však v knize postrádám zasvěcenou studii zařazující předkládané články do kontextu Masarykova díla a života, i doby, ve které se objevily. Že by se v okruhu spolupracovníků ústavu T. G. Masaryka nenašel nikdo, kdo by mohl alespoň stručné pojednání připojit, aby dnešní český čtenář mohl svého slavného předchůdce skutečně pochopit? Takové historické pochopení nám může přinést poučení i dodat síly v krušných časech. Ona tehdejší osmdesátá a devadesátá léta nebyla zas tak nepodobná našim a není na škodu si to připomínat. Možná třeba slovy Masaryka, který téměř o půl století řekl Karlu Čapkovi: „Dnes se vám to zdá být veliká doba, protože ji měříte velikými jmény, jako byl Rieger, Neruda, Vrchlický; ale nás tehdy občas hodně tížily ty malé poměry, malé prostředky, málo lidí…“ Možná by i stálo za to se je dnes naučit nazpaměť, a později je vnukům s jinými jmény vydávat za svá. Na rozdíl od mnohých jiných Masarykových slov by mě nepřekvapilo, kdyby platila i na naše stará kolena.