Prospěšné sebevraždy

Lukeš D. Prospěšné sebevraždy. Lidové Noviny. 2009.

Oririginal title: Sebevražda jako společensky prospěšný problém

Nacházíme se mezi dvěma nepohodlnými výročími veřejných smrtí Palacha a Zajíce. Jejich činy stojí na pomezí těžko uchopitelného jevu sebevraždy, který se za posledních sto let stále častěji považuje za příklad psychické poruchy, mentálního selhání podobného nemocem jako rakovina. Ve veřejném diskurzu je sebevražda označována za něco nepochopitelného a její prevence je předmětem mnoha chvályhodných iniciativ. Ale to je jen jedna strana této pochmurné mince.
Na konci loňského roku otřásl světem internetu příběh mladíka, který si vzal život v přímém přenosu webové kamery, zatímco přihlížející dělali na diskusních skupinách nevěřícně nevhodné poznámky. Jak může zdravá mysl dojít k závěru, že jediné východisko z nepřijatelné situace je vlastní smrt? Je to čin hrdinský, nebo zbabělý? Jak jsme mohli připustit plýtvání tak slibným životem? To jsou otázky, které nám připadají přirozené, ale ve skutečnosti jsou podmíněné civilizačními předsudky. Sebevražda je složitý jev, který nelze zredukovat na karikaturu Goethova mladého Werthera. Má silnou společenskou dimenzi a nepřekvapí, že se jí zabývalo mnoho raných sociologů jako Durkheim i Masaryk. Hodnota lidského života je určená zrovna tak kolektivně jako individuálně. Nedávné výzkumy mezi kanadskými indiány například ukázaly, že mezi kmeny, kde se silně dodržují tradice, se sebevražda téměř nevyskytuje, zatímco tam, kde výrazně pokročila kulturní asimilace, je tento jev častější než kanadský národní průměr. Lze ale jen těžko usoudit, že tato skutečnost je zcela důsledkem psychologické prospěšnosti tradičních zpěvů a tanců nebo pocitu přináležení. Pevně spjaté společenství, které nemá ze smrti jednotlivce žádný možný prospěch, a naopak jí může být poškozeno, automaticky vyřazuje sebevraždu ze smutku, jako možný způsob jednání. V takovýchto společenstvích se navíc nabízí více alternativ řešení určitých problémů, které mohou k sebevraždě vést. Stejně tak ale mohou podobné kolektivy sebevraždu sankcionovat. Evoluční biolog Jared Diamond udává příklad polynéských bojovníků, kteří se v době hladu vydávají na sebevražednou zaoceánskou plavbu, aby ulevili nárokům na ubývající zdroje. Podobně uděluje americká armáda překvapivě mnoho posmrtných vyznamenání vojákům, kteří se vrhli s granátem v ruce na nepřítele.
Společenství, která si váží života pro veřejný prospěch, mají také pravidla, kdy je možné život pro veřejný prospěch obětovat. Proto je možné, aby se palestinští sebevražední atentátníci stali hrdinskými mučedníky přes výslovný zákaz sebevraždy v koránu. Vzpomeňme i na Patočkova často parafrázovaná slova „jsou hodnoty, za které stojí zato zemřít“. Paradoxně se tak dostáváme do situace, kdy dvě zcela odlišné ideologie mohou vést ke stejné společenské sankci. Je tu impulz individualistický, který na jednu stranu sebevraždu odsuzuje jako plýtvání potenciálu jednotlivce, ale zároveň dává povstat existencialistickým filozofiím, které tvrdí, že sebevražda je jediným možným projevem absolutní osobní svobody.
Proti tomu stojí princip kolektivismu, reprezentovaný například křesťanstvím, který sebevraždu odsuzuje jako plýtvání veřejným zdrojem, ale je ochoten ji připustit, pokud lze smrt jednotlivce chápat jako přispění společnému dobru. Všechny tyto modely jsou v naší kultuře živé, problém však nastává, když je třeba se rozhodnout, který z nich platí.
Hrdinného vojáka s granátem a deprimovaného mladíka na internetu zařadíme do příslušných kategorií snadno. Jak ale ukazují debaty kolem Jana Palacha a Jana Zajíce, není každému zcela jasné, jestli daný čin byl nesmyslným plýtváním, nebo úctyhodnou obětí.
Naše společnost prosáklá osvícenským individualismem se většinou kloní k zachování života za každou cenu. Nedokáže tedy dost dobře rozlišit soukromou smrt Romea a Julie od veřejné smrti Antonia a Kleopatry a sebevražedné atentátníky považuje za dvojnásob odsouzeníhodné. Na druhou stranu ale umožňuje diskusi o eutanazii, kde je smrt vlastní rukou možná jako ukončení bezvýchodného utrpení, ale zcela nepřijatelná, pokud se dá opodstatnit prospěchem jiných (například příbuzných, kteří mají s umírajícím „zbytečně mnoho starostí“).
Každá společnost se musí vypořádat s problémem hodnoty lidského života. Přestože neustále nacházíme základy naší civilizace v antickém světě, to, co považujeme za život a jeho vhodný konec, je výtvorem zcela naším. Hodnota života je univerzální, ale jak s ní zacházet je otázka, kterou si každá kultura musí zodpovědět sama. Proto nás sebevražda, která život relativizuje víc než jakýkoli jiný čin, tolik znepokojuje.
Ale přestože je to v téměř všech příkladech čin tragický a zbytečný, možná je sebevražda nezbytná jako jev společenský, který nás neustále nutí odpovídat na otázku hodnoty lidského života.

 

Reblog this post [with Zemanta]