Proč odborníkům klást pitomé otázky

Original title: Meze odbornosti

Vezměme si otázku, zda mají být ministři odborníky na svěřený resort. Je politik odborník lepší než politik populista? A jak přesně by měla vypadat odbornost třeba ministra zdravotnictví? Proč by měl být člověk, který ví, jaké to je být lékařem, v této pozici lepší než člověk, který ví, jaké to je být zdravotní sestrou, rentgenologem, pojišťovacím agentem nebo jen pacientem? Ať je politik expertem sebefundovanějším, stejně se bude muset obracet na odborníky další.
Celospolečenské problémy jako globální oteplovaní, očkování, geneticky modifikované potraviny, ekonomická krize či vyučování cizích jazyků po odbornících jen volají. Ale politik, vládní úředník, volič i zákazník zde stojí před zásadním problémem! Jak poznat, že někdo je povolaný se k danému problému vyslovit? Má univerzitní titul, pracuje v instituci působící v dané oblasti, má v oboru rozsáhlé zkušenosti, je vážen svými kolegy, vypadá, jako že ví, o čem mluví... Některé z těchto kritérií by mělo postačit pro rozhodnutí, jestli něčí odbornosti můžeme věřit, nebo ne. Jenže se ukazuje, že to není ani zdaleka tak jednoduché.
Stejně jako se dnes dobře uživí učitelé učitelů a poradci na zacházení s poradci, potřebujeme odborníky na odborníky. Nacházíme je mezi filozofy a sociology vědy, vědění a odbornosti. Tito lidé se zabývají otázkami povahy a hodnoty odbornosti, ale budemeli od nich očekávat několik snadno zapamatovatelných formulek pro rozpoznání těch pravých odborníků, budeme zklamáni. Zhruba od první poloviny 60. let, kdy vyšla převratná kniha Thomase Kuhna o vědeckých revolucích, nás filozofie i sociologie vědy utvrzují v tom, že na odbornosti není přímočarého vůbec nic.
Není jasné, jestli odbornost je esenciální kvalita, kterou může člověk nabýt sám o sobě, nebo je to kvalita relační, která existuje pouze ve vztahu k dobovým společenským strukturám. Jinými slovy, je někdo odborníkem proto, že něco ví nebo umí, nebo proto, že si to o něm ti správní lidé myslí? Debata o rovnováze mezi těmito dvěma extrémy dokonce vyvrcholila v 90. letech v takzvané války o vědu, kde se někteří přední „exaktní“ vědci začali halasně zastávat esenciálního pojetí vědy a kritizovat zastánce relačního pojetí odbornosti, kteří se většinou nacházejí ve společenských vědách.
Tři nedávno vyšlé publikace se tento problém pokouší ujasnit z různých perspektiv. Dva význační sociologové vědy Harry Collins a Robert Evans se snaží v knize Nový pohled na odbornost vrátit odbornosti její status skutečné kvalitativní vlastnosti, a nikoliv jen chiméry závislé na společenské dohodě, jak se často moderní sociologie vědy dnes k odbornosti staví.
Pravidla jízdy na kole Jako společenští vědci, vycházejí Collins a Evans přirozeně z předpokladu, že povaha odbornosti je v zásadě relační, ale uznávají, že čistě relační pojetí nepostačí. Jako součást řešení předkládají „periodickou tabulku odbornosti“, která by nám měla sloužit při soudech o odbornosti. Pomocí této tabulky popisují celou škálu odborností od těch, které máme všichni (jsme odborníci na vlastní byt, rodinu či zaměstnání), přes ty, které mají vědci, až po metaodbornosti, které by měli mít ti, kteří rozhodují o způsobilosti daných odborníků. Rozlišují také odbornost, kterou má například v oblasti chemie absolvent základní školy, který ví, že se nemají pít určité kyseliny, od té, kterou má profesor chemie, který je schopen u těchto kyselin analyzovat molekulární strukturu.
Nejdůležitější je ale pro ně rozlišení mezi odborností interakční a kontributivní (přispívající). Rozdíl mezi nimi ilustrují na příkladě jízdy na kole. Interakční odborností je v tomto případě schopnost úspěšně navigovat ulicí, kde je nutné dodržovat celou řadu společenských pravidel. Ta ale není možná bez dovednosti kontributivní, to jest schopnosti udržet se za jízdy na kole. Tato schopnost už není závislá na společenské interpretaci, je nutné ji skutečně mít. Stejně tak, jestli je někdo virtuózní houslistkou, je otázka dohody, ale jestli dovede reprodukovat Měsíční sonátu, je dovednost bytostná.
A zde spočívá jádro sporu mezi mnoha postmoderními filozofy vědy a praktikujícími vědci. Filozofové vidí společenskou povahu odbornosti, protože k ní mají nejsnazší přístup, zatímco vědci, kteří se musí neustále vypořádávat s její povahou bytostnou, mají dojem, že odbornost jako předmět kolektivní dohody je nesmysl. Collins a Evans ale ukazují, že pojetí odbornosti, které nevede oba její aspekty v potaz, je nemožné. Pokud budeme beze zbytku souhlasit s bytostným pojetím vědců, vydáme se cestou vedoucí k scientistickému fašismu, ale důsledně relativistický postmoderní postoj nám zase neumožní rozlišit mezi tím, co se dočteme v horoskopu, a tím, co se lékař dozví z rentgenových snímků. Řešení je to na první pohled zcela triviální, ale když se podíváme na výzkumy z praxe, zjistíme mnoho neočekávaných věcí.
Podvodní lékaři Collins a Evans citují studie podvodníků, kteří úspěšně předstírali určitou odbornost. Existuje například překvapivě mnoho podvodných lékařů, kteří jsou schopni po dlouhou dobu působit v nemocnicích nebo na klinikách. Je to proto, že společenská dimenze odbornosti je založena na vazbách postavených na jazyku, důvěře a na předpokladech. Vidíme-li tedy osobu v bílém plášti, budeme se snažit interpretovat i její nejnesmyslnější výroky z hlediska předpokládané odbornosti. Stejně tak se často chovají i ostatní odborníci, kteří mají zájem nekomplikovat si pracovní prostředí, a větší komplikaci než odhalení podvodníka si nejde představit.
Interakční odbornost ale není jen něčím nechtěným, čeho může zneužít parazit. Slouží také k osvojení odbornosti kontributivní. Proto také mnoho podvodných doktorů dokáže nakonec svým pacientům skutečně pomoci a autodidakti mají naopak často problém stát se skutečnými odborníky. Oblasti, které mají poměrně malou společenskou dimenzi, jako například hra na housle, jsou proto vůči podvodníkům poměrně imunní.
Grandiózní plány Collinse a Evanse s jejich periodickou tabulku odbornosti nakonec ztroskotávají na tom, že ignorují rozdíl mezi různými typy problémů a jejich řešením. Provizorně bychom mohli rozlišit mezi problémy binárními a problémy spektrálními. Udržet se na kole je problém binární: má jen dvě hodnoty, buď jedeme zpříma, nebo se válíme na zemi. Projet se na kole Prahou je problém spektrální: jeho řešení má celou škálu možných hodnot, které se navíc překrývají. A bytostná kontributivní odbornost se vždy sestává jen z množiny jednotlivých binárních schopností: víme tedy, jestli je někdo schopen vypočítat určitý vzoreček, sepsat smlouvu ve shodě se zákonem, dát injekci, rozpoznat choleru apod. Ve veřejné sféře se ale téměř vždy pídíme po odbornosti spektrální, tedy je-li někdo dobrý inženýr, fyzik, doktor či vědec, kterému můžeme svěřit třeba problém kanalizace, globálního oteplování, chřipkové epidemie nebo vedení grantové agentury.
Evans a Collins se neptají po povaze problémů, které se snažíme řešit, a necítí se tedy povinni ukázat, jak lze jejich tabulku odbornosti použít v praxi. Ve skutečnosti je totiž stejně nesmyslné ptát se laureáta Nobelovy ceny za kvantovou fyziku na jeho názor na globální oteplování, jako se ptát Jiřiny Bohdalové na hodnocení současné politické situace. To sice neznamená, že jejich odpověď není relevantní, ale skutečnost našeho tázání nevyplývá nijak z jejich kontributivní odbornosti, ale pouze z naší důvěry k držitelům určité společenské prestiže. Politik, který se rozhoduje, na který projekt vynaložit veřejné prostředky, nebo občan, který by chtěl vědět, jestli si má koupit geneticky modifikované potraviny, by ale radši věděli více. Collins a Evans zde ale překvapivě selhávají.
Objektivní měřítka neexistují Stejně neúspěšní byli také účastníci projektu z aplikované filozofie vzdělávání, na němž jsem se částečně podílel. Projekt, jehož výsledky byly publikovány ve sborníku Vzdělávací politika založená na důkazech: Jaké důkazy, jaké základy a čí politika?, se snažil najít obecná kritéria pro hodnocení použitelnosti výsledků výzkumů ve vzdělávání na praktická rozhodnutí, která dennodenně činí úředníci vládních vzdělávacích institucí.
Víme, že většina výzkumů nám o vzdělávání říká něco zajímavého. Jak se ale rozhodnout, které výsledky jsou aplikovatelné na dané politické řešení? Účastníci projektu se shodnout nedokázali. Lidé, kteří o vzdělávání rozhodují, by rádi měli k dispozici jednoznačné měřítko kvality výsledků vzdělávacího výzkumu. Takové objektivní měřítko je ale nemožné, protože i ono vždy bude poplatné určité sadě existujících předsudků.
Několik navržených kritérií například nebylo schopno dostatečně jednoznačně rozlišit mezi novinovou reportáží a etnografickým výzkumem, přestože bez kritérií byl rozdíl na první pohled patrný. Nelze se ale spoléhat ani na kvantitativní výsledky. Přestože existují velice spolehlivá kritéria kvality statistických metod, nemáme jasná měřítka k posouzení toho, proč některé jevy do statistických vzorků zahrneme a jiné nikoli. Jeden z příspěvků dokonce ukázal, že aplikace zdánlivě objektivních kritérií na zahrnutí odborných výzkumů do databáze výsledků pro učitele, vyloučila důležité poznatky. Politik, který se nakonec musí rozhodnout pro, nebo proti, tedy na jednoznačná kritéria spoléhat nemůže, a vlastně ani nesmí. Součástí jakéhokoli rozhodnutí vždy nakonec budou hodnoty a přesvědčení osoby, která se rozhoduje, k nimž jsou odborné vědomosti vždy jen jednou přísadou. Epistemologie se pak stává etikou.
Podobné východisko měli filozofové Hutchinson, Read a Sharrock pro svou knihu Společenské vědy neexistují. Radikálně v ní obhajují padesát let starou tezi Petra Winche o rozdílu mezi humanitními a exaktními obory, které nelze podle Winche srovnávat kvůli zásadnímu rozdílu mezi předměty jejich zkoumání. Ať už s jejich závěry na toto téma budeme souhlasit nebo ne, stojí se pozastavit nad jejich motivací. Hutchinsonovi, Readovi a Sharrockovi totiž nejde o snižování důležitosti společenských věd, ale naopak o jejich legitimizaci jako oborů sui generis, které se nemusí vždy ohlížet po tom, co dělají takzvané exaktní vědy.
Společenské vědy mohou podle nich přispět k našim vědomostem o světě mnohem více, když budou své oblasti zkoumat metodami, které vyplývají z povahy jejich předmětu, a ne metodami, jimiž se pyšní vědy, jako je například genetika. Snažíme-li se například porozumět společenskému dopadu současné ekonomické krize, nelze se spoléhat jen na matematické formulky makroekonomů nebo vzorky veřejného mínění, které používají matematické modely podobné těm v exaktních vědách. Musíme najít způsob, jak do našich vědomostí zahrnout poznatky o jednotlivé lidské zkušenosti. Zde ale přírodní vědy již jako předloha tak dobře neposlouží.
Odbornost nakonec zůstává stejně zapeklitým problémem, jakým byla, než se do ní pustili všichni tito odborníci na odbornost. Zdá se, že jediným možným řešením bude pokračovat tak, jak jsme začali. Kladením otázek. Stejně jako rodiče přivádění k nepříčetnosti neustálými „proč“ svých ratolestí, se často odborníci na laiky oboří odpovědí, kterou lze shrnout do klišé „věřte mi, protože jsem odborník“. A nezřídka budou mít pravdu, protože otázky laiků jsou dost často nesmyslné. Ale ve svobodné společnosti jiná možnost než neustálé kladení otázek, byť občas připitomělých, neexistuje. Je totiž dost dobře možné, že včerejší nesmyslná otázka bude zítra výzkumným projektem, který nám zachrání život. A to by jako kritérium odbornosti nemuselo být k zahození.
Evidence-based Education Policy: What Evidence? What Basis? Whose Policy David Bridges, Paul Smeyers, Richard Smith (eds.) Vydalo nakladatelství Blackwell, London 2009. 208 stran.
Rethinking Expertise H. M. Collins, Robert Evans Vydalo University of Chicago Press, Chicago 2007. 159 stran.
There Is No Such Thing as a Social Science Phil Hutchinson, Rupert J. Read, W. W. Sharrock Vydalo nakladatelství Ashgate, Aldershot 2008. 148 stran.