Přelud rychlosti

Lukeš D. Přelud rychlosti. Lidové Noviny. 2009:13.

Submitted text with original title:

Digitální iluze: Přelud rychlosti

Chris Bishop vedoucí výzkumné skupiny Microsoftu v Cambridgi opepřil jednu ze svých vánočních přednášek na televizním kanálu Channel 5 zajímavým faktem: Během předcházejících několika let se rychlost počítačů zvýšila více než za celou dobu dějin výpočetní techniky. Zároveň ale upozornil, že ani nejrychlejší počítač stále není schopen vyřešit skládačky, které nedělají problém ani tříletému dítěti. Poukázal tak na základní neporozumění mezi laickou, ale bohužel i odbornou, veřejností co se týče současné informační revoluce. Tato pomýlení se vyskytují v oblasti kognitivní, tedy psychologie, i společenské, tedy sociologie. Dva obzvláště zajímavé mýty jsou: na jedné straně, přesvědčení, že geometricky se zvyšující výkon počítačů nakonec vyřeší všechny komputační problémy, které jsou dnes neřešitelné, a na straně druhé neustále se opakující mantra, že počítače radikálně změní lidskou společnost ve všech ohledech od vzdělanosti přes ekonomii až k demokracii.
 
Obě tato přesvědčení se spoléhají na celou řadu skutečných příkladů, ale nevidí pro tyto vysoce vyčnívající stromy les průměrnosti. Vezměme si vliv rychlosti počítačů na takzvanou umělou inteligenci. Futurista a vynálezce Raymond Kurzweil ve své knize „Singularita se blíží“ předpovídá, že během několika desítek let se výpočetní síla počítačů vyrovná výpočetní síle lidského mozku, což dříve či později povede ke splynutí umělé a lidské inteligence. Kurzweil, jemuž vděčíme za systémy rozpoznávání písma i řeči, se ale zásadně mýlí. Lidský mozek totiž nic takového jako výpočetní sílu nemá. Dovede sice provádět sériové algoritmické výpočetní úkony jako násobení, ale v tom ho překoná i kalkulačka za padesát korun. V běžném životě však řešíme v oka mžiku problémy, na které algoritmy skládající se z postupných logických úkonů nestačí. Například rozpoznání mluvené řeči. Když jsem před patnácti lety chodil na kurzy strojového zpracování řeči, docent M. Ptáček studentům tvrdil, že technologie rozpoznávání řeči dosáhla limitu toho, kdy ji ještě může kvalitativně vylepšit zvyšující se rychlost počítačů. A měl víceméně pravdu. Od té doby se rychlost běžného domácího počítače zvýšila tisícinásobně. Kdo se ale někdy snažil něco počítači nadiktovat ví, že vylepšení rozpoznávacích programů jsou jen zlomková. Hlavní výdobytek výpočetní síly spočívá v tom, že je možné diktovat a zároveň mít otevřený nejnovější textový procesor od Microsoftu na malém notebooku. Podobné programy jsou sice použitelné, jak jsem se ujistil, když jsem si nedávno zlomil ruku, ale jen v ideálních podmínkách tiché místnosti. Diktovat něco počítači po chraplající telefonní lince z jedoucí tramvaje už nelze. A i v ideálních podmínkách vychvalovaná úspěšnost 98% znamená chybu v každém druhém odstavci, za což by se i průměrný lidský asistent dočkal propuštění. A o skutečné umělé inteligenci již nelze mluvit vůbec. Slavný systém ELIZA, který imitoval psychologa byl poprvé předveden v roce 1966, ale od té doby se téměř nevylepšil, ale co víc, nelze ho snadno převézt na systém, který by imitoval třeba prodavače počítačů. A rychlost počítače s tím nemá nic společného.
 
Rychlost počítačů k něčemu dobrá je a k něčemu není. Podívejme se například na obyčejnou zkušenost psaní v textovém procesoru. Ta se ve svém jádru nezměnila za poslední čtvrt století skoro vůbec. Většina výpočetní síly šla na rychlost otevírání programu, ikonky ve třech dimenzích, náhledy fontů v reálném čase, plynulost práce s obrázky a zapuštěnými tabulkami. Zcela nové funkce se objevují jen poskrovnu a stokrát rychlejší počítač už psaní dále nevylepší. Stejně tak rychlost počítačů již o moc více nevylepší používání internetu. Výpočetně nejnáročnější části používání internetu jsou kryptografie, která zabezpečuje naše nákupy, a komprese videa, které z obrazovek počítačových činí obrazovky televizní. Ale i tady už jsme ve stádiu, kdy další navýšení rychlosti procesorů nepovede k radikální změně.
 
Jádro tohoto pomýlení ale spočívá již v představě, že další radikální vylepšení je ještě potřeba nebo že se inovace bude ubírat stejným směrem jako doposud. Stejné představy se ozývaly svého času o nadzvukových dopravních letadlech nebo dokonce létajících automobilech poháněných atomovou energií. Ale v obou těchto (a mnoha dalších) případech narazilo nekonečné navyšování rychlosti na limity fyzického světa nebo uspořádání lidské společnosti a inovátoři se nakonec vydali jinými cestami.
 
Co je ale víc, vliv překotných novinek na vzhled naší společnosti je mnohem nejednoznačnější než by se mohlo zdát. V druhé části tohoto sloupku si ukážeme proč počítače například změnily tvář vzdělávání méně než v devatenáctém století vynález prosté tabule a zjistíme, jak je možné, že se první svatba online konala o sto padesát let dříve než si myslíme.