Poznávání pravdy a kulturně-politické spory

Lukeš D. Poznávání pravdy a kulturně-politické spory. Literární Noviny. 2005;16(45):6.

Submitted draft with original title:
Naše pravdy: Kognitivní vědy a kulturně-politické spory
Dva lidé, se kterými se přátelsky znám, se právě vzájemně v tisku i e-tisku osočují z lhaní. (Jejich jména ani předmět jejich sporu není pro následující relevantní). Nechci je zde urážet proslovy o tom, jak si jich vážím, ale přes mnohé intelektuální neshody si ani o jednom nedovedu dost dobře představit, že by úmyslně lhal. Fakta ale, zdá se, naznačují, že pravdu může mít jen jeden z nich. Statečný člověk se tedy musí rozhodnout, komu věřit a s kým případně přerušit veškeré kontakty. Já jsem si ale pokrytecky zvolil možnost se na jejich útrapách přiživit a pídit se po hlubším ponaučení. Zarazila mě totiž má vlastní zcela zmatená reakce, když jsem se nedokázal rozhodnout komu věřit. U většiny podobných veřejných sporů mi taková nerozhodnost rozhodně není vlastní. Uvědomil jsem si tak, že stejně jako naprostá většina čtenářů, i já přistupuji k veřejným debatám tak, že již na začátku vím, komu věřím a velice často už i vím, o co se jedná. Nové informace do tohoto systému přesvědčení pak postupně integruji, čímž se systém pomalu (nerozpoznatelnou rychlostí) mění až se i může stát, že se zcela obrátí naruby, aniž bych si toho já povšiml. V tomto případě ale proti sobě stojí dvě pozice, které by pro mě normálně byly odrazovým můstkem pro důvěru. Kdyby se kterýkoliv z aktérů ocitl v diskusi s někým jiným, bez vynaložení sebemenšího mentálního úsilí bych věděl, že pravda bude na jeho straně. V jednom okamžiku teď proti sobě stojí dvě pravdy nebo alespoň „pravdy“ (jak dlouho jsem to mohl bez uvozovek vydržet?), které jsou mi instinktivně vlastní, ale které zdánlivě není možné zastávat najednou. Co s tím?
Je samozřejmě možné svalit vinu na mě a jednoduše mě odsoudit jako větroplacha, kterému je osobní duševní pohodlí milejší než tvrdá pravda. Jenže rozhodně v tom nejsem sám. Zajímavé jsou například výsledky posledního výzkumu amerického veřejného mínění ohledně prezidenta Bushe publikované v deníku USA Today.[1] Všeobecná důvěra v Bushe sice poklesla na 41%. Více než padesát procent Američanů si ale neustále myslí, že představuje silnou a rozhodnou vedoucí osobnost, a 49 oproti 48 procentům souhlasí, že je upřímný a důvěryhodný. Jak je tedy možné, že 56% zároveň zastává názeor, že Bush nedokáže efektivně vládnout a přibližně stejné množství hodnotí jeho celé působení v úřadu jako neúspěšné? Alespoň deset procent respondentů se tedy nedokázalo přes veškeré události kolem hurikánu Katrina, Iráku a aféry, která vedla až po trestní stíhání několika nejvyšších osobností kolem prezidenta, které se pravděpodobně odráží v jejich nízkém mínění o svém prezidentovi, zbavit pečlivě budovaného obrazu George W. Bushe jako rozhodného a silného vůdce, který je poctivý a pojmenovává věci pravými jmény. Stejně tak se může zdát podivné, že většina respondentů si myslí, že viceprezident Cheney věděl o snahách prozradit jméno agentky CIA a že Bushova vláda záměrně poskytla zavádějící informace před válkou v Iráku, ale přesto si z nich 56 oproti 38 procentům myslí, že to není znamením toho, že Bushova vláda má nízké etické standardy, nýbrž izolovaným incidentem. Opět se tedy zdá, že pečlivě vybudovaný obraz prezidenta Bushe jako někoho, kdo do Washingtonu přišel vyčistit Augiášův chlív politických nepravostí, převážil nad jinými názory? Co s tím?
Můžeme samozřejmě namítnout, že výzkumy veřejného nelze tak zjednodušeně promítat na celý národ, ale nám tu nejde o predikce celonárodního mínění, nýbrž o zdánlivé nesrovnalosti v názorech oněch 800 dospělých Američanů, kterých se mezi 28. a 30. říjnem telefonicky ptali pracovníci společnosti Gallup Poll. Můžeme se také upnout na slovo „názor“ a tvrdit, že nelze srovnávat tvrdá fakta a pouhým přesvědčením. Jak se však ukazuje, mezi těmito dvěma kategoriemi existuje hranice jen velmi nejistá. Zpět do americké politiky. Jak je známo, prezident John F. Kennedy porazil v roce 1960 prezidenta Nixona jen o vlas se 48% hlasů. Historik Alan Brinkley ale připomíná[2], že již během jeho vlády tvrdilo kolem 60% Američanů, že pro něj volilo, a toto množství se po jeho smrti vyšplhalo až k osmdesáti procentům. I když do toho všeho započítáme nespolehlivost průzkumů veřejného mínění a skutečnost, že mnozí lidé na dotaznících z mnoha důvodů prostě nemluví pravdu, musíme usoudit, že značné množství amerických voličů si prostě nebylo schopno zapamatovat tak prostou skutečnost, jako je to, pro koho hlasovali jen o několik málo let dříve. A abychom si nemysleli, že těmto problémům čelí jen nevzdělané masy, podívejme se na slova, která ve svých pamětech o Kennedym napsal historik a publicista Theodore White, a která opět cituje Brinkley: „Stále nejsem schopen vidět Johna F. Kennedyho jasně. … Mé vzpomínky na cestování s ním zamlžují obrysy dějin.“ Vzpomínky a pocity zde tedy převažují nad pamětí a „pravdou“. Zdá se tedy, že alespoň jeden z předpokladů pravdivosti nebo lživosti našeho diskurzu, tj. paměť a konzistentnost vzpomínek, je problematickou záležitostí. Co s tím?
Problém tkví alespoň částečně v našem intuitivním pojetí paměti jako nádoby, do které ukládáme informace v podobě předmětů. Kognitivní lingvisté jako George Lakoff podotýkají, že tato intuice se odráží ve větách jako „Úplně mi to vypadlo z hlavy“ nebo „Mám děravou paměť“. O tom, že informace jsou pro nás v určitých kontextech předměty, napovídá například etymologie slova „chápat“, které (stejně jako v mnoha ne-li všech jazycích) je odvozené od představy uchopení předmětu. Tuto představu jen dále posiluje všudypřítomnost počítačů, které opravdu mají paměť, kterou lze snadno popsat jako nádobu na uschovávání informací, např. typů šanonu. Tato metafora není vždy na škodu, obzvlášť pokud nám pomáhá strukturovat informace mimo mozek, jako například v počítačích nebo ve slovnících, či encyklopediích. Není ale příliš užitečná, když studujeme, jak si lidé skutečně pamatují, nebo alespoň nevypovídá o celé skutečnosti. Když požádáte lidi, aby si zapamatovali deset slov, budou si nejlépe pamatovat to, co viděli nebo slyšeli naposled. To tedy dobře koreluje s naší představou paměti jako nádoby, protože to, co do nějaké schránky uložíme naposled, bude také nejvíce vidět. Této představě už ani zdaleka tak dobře neodpovídá druhý jev, který předpovídá, že lidé si budou také lépe pamatovat slova, která slyšeli jako první, než ta, která byla uprostřed a tedy také blíže povrchu naší imaginární paměťové nádoby. U složitých informací a událostí je situace ještě mnohem komplikovanější. Zdá se, že místo, abychom si pamatovali tím, že si v nádobě našeho mozku najdeme danou informaci a vytáhneme ji na povrch, vytváříme si celý obraz znovu na základě předchozích aktivací neuronových sítí v interakci s aktivacemi současnými. Paměť tedy není pasivním odrazem minulých skutečností (jakýmsi fotoalbem) ale aktivní činností, na kterou mají vliv následující události i současný kontext. Proto má policie takové problémy se svědky zločinů. Proto určitě mnoho lidí, kteří tvrdili, že volili Kennedyho, i když ho nevolili, se nutně nedopustilo obyčejné lži. Co s tím?
Paměť je jen jednou ze součástí našeho pojetí pravdy. Dalším je logické vyplývání a korespondence výroků se skutečností. I tyto dva pojmy jsou v posledku závislé na nádobách (kategoriích) a předmětech (členech), ale vstupuje do nich také celá řada dalších vlivů. Logika je jen idealizovaným případem toho, jak uvažování probíhá v určitých omezených případech, jako je řešení matematických problémů nebo výroba počítačů. Mnohem hůře si ale poradí s paradoxy, se kterým se my potýkáme každý den. Říká-li politik, že všichni politici jsou lháři, znamená to, že je lhář? A jestli ano, není pak výrok, že všichni politici jsou lháři také lež? Zde se kategorie střetávají způsobem, jaký ze světa pevných nádob a pevných předmětů neznáme. Logika takzvaný lhářův paradox uspokojivě vyřešit nedokáže (obzvlášť pokud je formulován logickým jazykem) a selský rozum na tom není o moc lépe. Naše myšlení se proto uchyluje k různým postupům, které na jednu stranu umožňují naše přežití ve složitém světě, ale v určitých kontextech se nám stávají přítěží (popsal je například George Lakoff v knize Ženy, oheň a nebezpečné věci, která vychází letos na podzim v mém překladu v nakladatelství Triáda, ale jsou také důvěrně známé antropologům). Je mezi nimi například dávání přednosti důvěryhodným zdrojům informací. Tato „důvěryhodnost“ je ale spíše metonymická, tj. důvěryhodnost v jedné oblasti se přenáší na důvěryhodnost v oblastech jiných. Proto se tak často ptáme herců na jejich politické názory, přestože „selský rozum“ nám napoví, že jejich názor není o nic hodnotnější, jen proto, že ztvárňují milované postavy. My ale máme tendenci přikládat mnohem větší váhu výrokům lidí, se kterými jsme schopni se nějak ztotožnit, nebo které dokážeme umístit do kontextu autorit. Můžeme se tak chovat záměrně a vědomě, ale většina těchto procesů je automatických. Proto jsou také tak účinné reklamy na zubní pastu, kterou prezentuje doktor v bílém plášti a tenisky, které nosí Martina Navrátilová. Co s tím?
Bylo by snadné odmítnout tyto jevy jako pouhé nedostatky myšlení, kvůli kterým potřebujeme lepší vzdělávání v logice, abychom se mohli vyhnout očividným omylům (stejně jako se naučíme vyvarovat tvrzení, že hůl ponořená do vody je zlomená). Jenže tento způsob myšlení prostupuje náš život do té míry, že bychom s odmítnutím tohoto způsobu uvažování (tj. toho, jaké skutečně probíhá a ne toho, které předepisují učebnice), museli odmítnout téměř všechno, co nás činí tím, co jsme, tj. lidmi, a museli bychom nakonec přiznat, že budoucnost patří robotům. Ve složitosti našeho života musíme spoléhat na ostatní, aby nám mnoho informací zprostředkovali a jejich hodnověrnost musíme soudit na základě jiných informací než prosté kontroly faktů, kterých je prostě (a to nejen dnes) příliš mnoho. Tyto principy našeho uvažování, takového, jaké je, totiž svou podstatu neztrácí ani v tradičně formálním vědeckém diskurzu, ceněném pro svou objektivnost a logičnost. Také tam má totiž zcela neproporčně větší váhu jméno váženého a uznávaného vědce než někoho bez reputace bez ohledu na logičnost jejich vývodů. Seznamy literatury, na jejichž výuce univerzity tráví pozoruhodné množství času, mají kromě funkce informativní (tj. odkud má pisatel daná fakta), také funkci socializační (tj. do jaké skupiny pisatel náleží). Povinné uvádění klasiků Marxismu-Leninismu v publikacích padesátých až osmdesátých let (v extrémních případech i na prvním místě mimo abecední pořadí) je jen dobře viditelných příkladem jevu, který je ve vědeckých publikacích naprosto běžný. Co s tím?
Koncem října vyšla ve Spojených státech kniha satirika Ala Frankena s příhodným názvem „Pravda (s vtipy)“ (má recenze vyjde v LN v rubrice Orientace), která navazuje na jeho předchozí bestseller „Lži a prolhaní lháři, kteří je propagují: Vyvážený pohled na americkou pravici“ Al Franken je známý (v americkém kontextu) levicový politický komentátor (bývalý komik a herec), který si bere na paškál to, co (alespoň v některých případech oprávněně) považuje za „lži“ americké pravice. Po přečtení jeho knih si čtenář (téměř zcela jistě také levicový) vytírá z očí slzy smíchu i pobouření, ale hlavně si nedokáže představit, jak je možné, že kdokoli po přečtení knih plných faktů (a s obsáhlými poznámkami), může zůstat věrný pravicovým ideologům nebo ideologiím? Pravděpodobně ho nepřesvědčí ani Ann Coulter se svou knihou „Pomluvy: Levicové lži o americké pravici“ nebo „Velezrada: Levicová proradnost od studené války až po válku proti terorismu“ obě s obsáhlými poznámkami. Obě knihy jsou plné faktů. Fakta, která pouze poukazují na korespondenci slov se skutečností, ale evidentně nestačí pro to, aby si člověk utvořil názor a rozhodl se, jak jednat. Jako měřítko mu například může sloužit to, že na Frankenově první knize s ním spolupracoval tým postgraduálních studentů z Harvardu nebo to, že Ann Coulter je právnička, která chodí do kostela a která napsala knihu odsuzující nepravosti Billa a Hilary Clintonových (zamyslete se nad tím, který výrok pro vás má větší hodnotu jako záruka důvěryhodnosti, a zkuste se vžít do pozice člověka, který dá přednost tomu druhému – uvidíte, že to vůbec není tak jednoduché). Pravdu, která (alespoň podle soklu Husova pomníku) zvítězí, musíme hledat v onom složitém propletenci důvěry, loajality, metafor, metonymií a různých lidových teorií, které jsou to jediné, s čím se jako lidé dokážeme ztotožnit a s čím jsou naše lidské mozky schopné efektivně pracovat. Co s tím?
Jak je vidět není pro politické komentátory ani pro jejich diváky snadné vyvarovat se problémů při prezentaci „očividných pravd“ a „očividných lží“. Jeden náš instinkt nám říká, že jiná možnost neexistuje. Druhý náš instinkt se nás snaží přesvědčit, že pravda je někde uprostřed a třetí si je jistý, že to všechno musí být nějaký omyl. Je svůdné obrátit se k vědám a filozofiím pro jednoduchou odpověď. A je stejně tak svůdné pro vědy a filozofie nějakou takovou odpověď poskytnout. Mě se ale zatím přímočaré a snadno uchopitelné řešení ve vědě ani ve filozofii najít nepodařilo. Rozhodně nenacházím nic, co by mi snadno dovolilo rozhodnout se mezi tím, kdo z mých dvou doposud důvěryhodných známých je lhář (o mém řešení morálního relativizmu snad někdy příště), ale nevidím ani nic, čím bych se snadno mohl zorientovat ve složitém světě politických ideologií a veřejného zájmu. Jediné cesty, které před sebou vidím, jsou složité a často osobně velice bolestné. Navíc se jimi můžeme ubírat jen někdy a jen po krátké úseky. Jsou dlážděny neustálým probíráním se svými předsudky, studiem lidského myšlení i chování, a v posledku také zpochybňováním toho, co je pro nás to nejdůležitější, vlastní identity. Co s tím?
Před nedávnem mě Lidové Noviny požádaly, abych napsal úhel pohledu o tom, „jak se používají slova“ v aféře kolem tehdejšího premiéra Stanislava Grosse. Podíval jsem se tedy na všemožné texty (a nebylo jich málo), které se k oné kauze vyslovovaly, a zjistil jsem, že z nich nelze vyvodit jediný možný závěr a rozepsal se tedy o tom, jak naše výroky odrážejí složitosti našeho uvažování, ale odmítl se vyjádřit ke Grossově vinně či nevinně. Nepřekvapilo mě proto, že se redakce rozhodla, že podobný text se „nehodí do deníku“ a zadala radši stejný úkol někomu, kdo byl schopen se k situaci vyslovit jednoznačněji. Ani v nejmenším tím nechci kritizovat Lidové Noviny, které se zachovaly podle toho, co vidí jako svou povinnost ke svým čtenářům, ani jejich čtenáře, kteří by pravděpodobně nad podobným článkem znuděně či otráveně mávli rukou. Je to pro mě jen příkladem toho, že snažit se navigovat naše pravdy odkazem na složitost je náročné na čas a často stojí značné úsilí. Není proto možná od věci se ptát, jestli je tato cesta vůbec možná a jestli překážky, která do ní staví naše myšlení i rozsáhlost světa, v němž žijeme, nejsou příliš velké, aby nám dovolily najít „pravdu“ přesahující naše lidství. Všichni filozofové, náboženští myslitelé a asi i vědci, které znám, odpoví rozhodným „ne“ a budu-li postaven před jednoznačné duální rozhodnutí, asi s nimi budu souhlasit. Musíme ale společně za toto rozhodnutí převzít zodpovědnost a dál se ptát „Co s tím?“!


[1] http://www.usatoday.com/news/polls/2005-10-31-nov-poll.htm
[2] V knize Liberalism and its discontents a také na http://www.jfklibrary.org/forum_presidency_of_jfk.html.