Pouze tolerovat nestačí

Lukeš D. Pouze tolerovat nestačí. Lidové Noviny. 2002;15(104):15.

 

Submitted draft with original title:
Zamyšlení nad Multikulturní výchovou
Jan Průcha: Multikulturní výchova: Teorie, praxe, výzkum, ISV, 2001, 211 s.
 
„Lidé by se měli rozlišovat na slušné a neslušné a ne na bílé a černé nebo žluté. (s. 128)“ zní jeden z typických názorů žáků pražských základních škol citovaný Janem Průchou ve vynikající příručce Multikulturní výchova. Generace dnešních třicátníků až šedesátníků vyrostla v uměle homogenní společnosti. Poměrně humanisticky zaměřená výchova (až na zřejmý komunistický indoktrinační komponent) a literatura od Broučků přes Karla Máje až po Masaryka z nich vychovala lidi, jimž je rasismus jako ideologie cizí a odsouzeníhodný, ale kteří se skutečnou odlišností setkávali jen zřídka a nikdy nebyli vedeni k tomu ji jako odlišnost interpretovat. Generace jejich rodičů se ale s odlišností setkala až příliš zblízka a slovem i činem ukázala, že s ní nechce mít nic společného. Vznikal tu tak jistý paradox. Klasický ‚vědecký‘ rasismus u nás dosud téměř neexistuje (až na smutné a hlasité výjimky), ale silný nacionalismus (i když ten sám o sobě ještě není něco negativního) a sklony ke xenofóbii (tedy hrůzy z cizího) tu mají silné kořeny. Národní identita po staletí budovaná na odporu k jinému národu (Němcům a pak Rusům) ostatně neprodukuje jedince nakloněné k pluralitním interkulturním názorům. Upřímná a vřelá slova výše zmíněného žáka jsou toho dokladem. Slušnost, tj. přiměřenost chování obecně přijímaným standardům, je jediným měřítkem lidskosti pro milióny Čechů. Jenže tito samí lidé jsou odmalička vedeni k tomu, že slušnost existuje jenom jedna a je pro ně proto velice snadné dehumanizovat ty neslušné (jak činí i ti nejosvícenější dnes a denně ve svém vztahu k českým Romům). Chápání „slušnosti“ především jako naučeného a individuálního přístupu, a ne jako sady univerzálních hodnot, je právě jedním z cílů multikulturní výchovy ve světě. Naučili jsme se už, že lidskost nespočívá v tvaru lícních kostí a barvě kůže (a jsme dokonce ochotni ji aplikovat i na zvířata), ale z dětství naučené vzorce chování a hodnoty uvažování tak nějak intuitivně považujeme za univerzální. Nejsme sami, přes časté sebemrskačské nářky v médiích, se se stejnými problémy protýkají země na celém světě. Hledání společného základu pro soužití a porozumění, které by bylo více než pouhou tolerancí (jež tak snadno vzplane v nenávist), začalo teprve před několika málo desítkami let a má před sebou dlouhé století slepých uliček a hromadných hrobů.
Jan Průcha, kterému za posledních deset let vděčíme za celou řadu vskutku stěžejních kompendií z oblasti pedagogiky, se na dvou stech stránkách pokusil ukázat, jak takové hledání probíhá na poli výchovy a vzdělávání. Multikulturní výchova (jakou součást ideologie multikulturalismu) je velice často terčem útoků z mnoha stran. Řada z nich je vedena podvědomým strachem z cizího a odmítnutím možnosti morálního pluralismu, který je pak zaměňován s morálním relativismem. Velmi mnoho těchto útoků se soustředí na dva aspekty multikulturní výchovy: 1) na její intelektuální nesolidnost a 2) na skutečnost, že nefunguje. V mnohém mají fakticky pravdu, ale jejich závěr, tj. že je multikulturní výchova špatná věc a měla by se omezit na několik dějepisných a vlastivědných pouček, není o nic více podložen, než to, co kritizují. Průchova kniha ale není apologetikou multikulturní výchovy. Naopak se k ní často staví kriticky. Ale co se mu podařilo velmi dobře je popsat důvody, které vedou k tomu, že je multikulturní výchova považována za nezbytnou, jak se v různých kontextech a situacích aplikuje a co se ví nebo neví o tom, jak funguje. Přesně v tomto duchu, jak ostatně naznačuje sám podtitul, se kniha dělí na tři části: Teorie, praktická Realizace multikulturní výchovy a Výzkumy relevantní pro multikulturní výchovu. Celou knihou se prolínají definice (ať Průchovy vlastní nebo přejaté) a tzv. explorativní bloky známé z jiných Průchových publikací, které popisují konkrétní příklady multikulturní výchovy od výsledků zkoumání až po příklad plánu hodiny s multikulturním zaměřením. V první části se Průcha zabývá teoretickou stránkou problému, tj. toho, jak se multikultralismus definuje, jakou má oporu v jiných oborech (psychologie, lingvistika, pedagogika) i toho, jaké má právní pozadí. V části druhé popisuje velice podrobně stav multikulturní výchovy ve vybraných zemích světa. Zmiňuje se o projektech iniciovaných Evropskou unií a dopodrobna rozebírá problémy a úspěchy multikulturního vzdělávání ve skandinávských zemích, Holandsku, Švýcarsku a USA. V několika explorativních blocích pak poskytuje i krátký pohled na problémy v Austrálii a srovnání vzdělávání v USA a ve východní Asii. Samostatnou kapitolu pak věnuje České republice, kde se soustředí spíše na obecné postoje Čechů k cizincům a reflexe multikulturalismu v českých osnovách a učebnicích, ale záměrně se vyhýbá hlubšímu rozboru problematiky Romů. V posledních třech kapitolách tvořících třetí část knihy se pak zabývá různými výzkumy relevantními pro multikulturní výchovu – od sociálně psychologického zkoumání předsudků, přes kulturní rozdíly ve výchově až po výzkumy zabývající se problematikou národnostní identity. Kniha končí krátkým exkurzem do multietnické geopolitické reality současného světa, a je, jak jsme na to u Průchových knih zvyklí, opatřena všemi možnými rejstříky a seznamy, které práci s ní velmi usnadňují. Po formální stránce by mohla být vzorem mnoha jiným. Také co se týče obsahu toho lze v rámci vytyčených cílů Průchovi vytknout je málo. Objektivně a více méně nezaujatě popisuje velkou řadu skutečně informativních výzkumů a vyhýbá se planému moralizování. Multikulturní výchovu nezatracuje, ale vidí ji realisticky a kriticky se staví k některým jejím údajným výstřelkům. Přestože se nesnaží předkládat definitivní závěry, bylo by možné jeho knihu shrnout tak, že multikulturní výchova je současné multikulturní realitě nevyhnutelná, ale musíme se dívat realisticky na její krátkodobé i dlouhodobé výsledky, které dosud ani zdaleka nejsou jednoznačné. Vedle idealismu je nutný také edukační pragmatismus, který se bude zabývat nejen tím, jak by to bylo krásné, kdyby se všichni měli rádi, ale také tím, jak skutečně a efektivně připravit jednotlivé studenty pro život v multietnické společnosti (a to jak studenty majorit, tak ty minoritní) a jak vychovat k celé generace žáků k mírumilovné multikulturní dospělosti. Sám Průcha svou práci shrnuje takto: „…záležitost multikulturní výchovy není tak jednoduchá, aby ji bylo možno úspěšně řešit pouze teoretickými proklamacemi nebo dílčími opatřeními v edukační praxi, jak se to bohužel často vyskytuje. Naopak, jde o neobyčejně složitou, kvalitativně různorodou problematiku, která je teprve na samém počátku svého objasňování…“ (s. 191)
Podívejme se teď na několik problematických aspektů této knihy. Následující řádky nejsou míněny jako kritika vskutku přínosné publikace, ale jako příspěvek do dnes tak potřebné diskuse, kterou se snaží vyvolat. Prvním problémem je Průchův až příliš positivistický přístup. Ten na jedné straně vede k tomu, že je kniha skvělým zdrojem jinak těžko dostupných informací a vyhýbá se u multikulturalismu často kritizované nesolidnosti, ale na druhou stranu ho vede k až příliš jednoznačným odsudkům některých tvrzení. Problematické je jeho tvrzení, že „Jestliže mají teorie, výzkum a praxe multikulturní výchovy svá východiska ve vědeckých disciplínách, jak jsme právě vysvětlili, znamená to, že by měly důsledně používat odborný jazyk a způsoby vyjadřování pro vědu charakteristický [sic!]: především neutrální, emocionálně nezatížené termíny, přesné a významově jednoznačné.“ (s. 66) To je samozřejmě nedosažitelný ideál a jako požadavek se často uplatňuje intelektuálním establishmentem pro potlačení nových názorů. Sám Průcha se nevyhne ani emocionálnímu jazyku, když hovoří o „vřelém přijetí“ nebo o „velkorysé podpoře vlády.“ Ani významově jednoznačné použití pojmů není tak bezproblémové, jak se naivnímu pozitivizmu může zdát. Nejlepším příkladem toho je pojem rasizmus, o němž podle Průchy „můžeme mluvit jen tam, kde dochází k přímému ohrožování jedné rasové skupiny ze strany jiné rasové skupiny.“ ‚Vědeckost‘ je zde ale spíše na škodu a může vést až k nesmyslným závěrům jako známý rozsudek, podle nějž není možné považovat skinheadský útok na Roma za rasově motivovaný, protože oba náleží do stejné rasy. Přestože Průcha stejným předsudkem netrpí, může přílišný důraz na jednoznačnost k podobným excesům vést. Sám Průcha později říká, že „na základě uvedených výzkumů lze konstatovat, že česká mládež rozhodně není rasistická či xenofobní,“ jak to o ní mnozí tvrdí, ale jasně se ukazuje, že „silně negativní postoje zaujímá mládež jen vůči jedné skupině – Romům.“ (s. 130). O jednoznačnosti vymezení pojmů, zde jen těžko může být řeč. Dále (s. 149) Průcha tento stav zdůvodňuje tak, že „jsou zaznamenány různé výroky českých žáků, která jasně prokazují vliv jejich osobní zkušenosti ze styku s jinými etniky či rasami na jejich názory a postoje.“ Nezmiňuje se ale již o výzkumech ukazujících, že tyto „osobní zkušenosti“ jsou často interpretované předcházejícími stereotypy, takže pozorované chování se interpretuje asymetricky, tj. je přehlíženo jako výjimka u jedněch a zdůrazňováno jako potvrzení stereotypu u druhých. V USA se tento jev promítá i do soudnictví, kde za stejné trestné činny dostávají Afroameričané tvrdší tresty. Průcha tedy sice správně kritizuje zastánce teze o českém rasizmu za přílišné spoléhání na kvantitativní data, ale jeho analýza dat kvalitativních je zcela nedostatečná. Sám ostatně někdy klade značný důraz na kvantitativní výzkumy, o čemž svědčí třeba jeho přílišný důraz na bibli amerického edukačního konzervatizmu (a pro mnohé vědeckého rasizmu) The Bell Curve (Gaussova křivka), jejímž výsledkům věnuje celou sekci, ale poznámku o její kontroverznosti omezuje na jednu větu, aniž by zmínil u nás dostupnou podrobnou kritiku S. Goulda v knize Jak neměřit člověka. Proklamace o nutnosti vědeckosti jsou v tomto (jako i v tolika jiných) iluzorní. Duch vědecké rigoróznosti je dozajista v debatě o multikulturalismu nezbytný, ale dogmatické trvání na jasně vymezených pojmech vede spíše k paradoxům, než k vyjasnění komunikace. Těmito slovy ale nechci nikterak naznačovat, že je Průcha rasista. S jeho kritikou někdy až hysterického sebemrskačství médií (a to nejen českých) lze jistě souhlasit. Češi jsou rasisti jen ve velmi specifickém smyslu toho slova, ale společenské jevy, které k používání této nálepky vedou jsou skutečné a Průchovi se nepodařilo je dostatečně postihnout, což na práci jeho rozsahu není překvapivé.
Mnohem závažnější je omezení informací na makroedukační jevy. Z devatenácti explorativních bloků překládá jen jeden velice krátký příklad plánu hodiny, k němuž se navíc staví kriticky. Popis edukační praxe se pak omezuje na vzdělávací politiku jednotlivých zemí, která se konfrontuje z anekdotickými příběhy ze zkušenosti učitelů. Část knihy nazvaná Realizace multikulturní výchovy by si jistě zasloužila víc. Existuje rozsáhlá literatura popisující stavbu interkulturních programů a plánů hodin, kterou Průcha téměř zcela opomíjí (opět je toto nutné uvést do kontextu naprosto obdivuhodného souboru informací, které v knize uvádí). To se pojí i s tím, že se téměř výlučně omezil na multikulturní výchovu dětí a adolescentů ve školním prostředí, zatímco stranou ponechal rozsáhlou oblast multikulturního vzdělávání dospělých. To se odehrává zejména v kontextu nadnárodních společností, které zjišťují, že se jim vyplatí se těmto problémům věnovat. Existuje celá řada simulací interkulturních střetů, které se běžně používají. Také v této oblasti sice platí častá Průchova výtka, že přesné výsledky těchto snah nejsou známy, ale to nikterak nesnižuje její důležitost. Ukazuje se totiž (jako ostatně v podnikovém vzdělávání všeobecně), že je nutné použít jistý edukační koktejl, který pak jisté hmatatelné výsledky má. Je ale velmi těžké je určit se stoprocentní přesností. Rozhodně ale vzdělavatelé v interkulturní komunikaci vyvinuli celou řadu inspirativních postupů, které by mohl použít i český učitel. Přestože multikulturní výchově Průcha vytýká jistou proklamativnost, o některých konkrétních řešeních se nezmiňuje. Není pochyb o tom, že budoucnost naší existence bude v rozporu se zkušeností našich rodičů velice multikulturní. Setkání s jiným, a to nejen jiným vzhledem, ale také s jiným chováním a jinými hodnotami, budou čím dál běžnější a společnost bude muset odolávat tlakům směřujícím k segregaci. Je zřejmé, že multikulturní výchova bude hrát v tomto novém světě nezastupitelnou roli. Začít s ní dnes už je deset let pozdě. České školství je pro ni dobře připraveno v osnovách a první kroky se činí v oblasti učebnic, zlepšit se ale musí příprava učitelů. Je ale nutná velice intenzivní veřejná debata, která by se měla vést co nejméně emocionálně, aby ze sebe multikulturalismus mohl setřást stigma nesolidnosti. Přestože Průchova kniha není první, je velice významným příspěvkem do této debaty a neměla by chybět v arzenálu nikoho, kdo se chce této debaty kvalifikovaně zúčastnit.
Explorativní blok: Interkulturní simulace Barnga
Vzhledem k tomu, že se již přes osm let intenzivně zabývám interkulturním vzděláváním dospělých, rozhodl jsem se doplnit tuto recenzi krátkým explorativním blokem. Zmínil jsem se o interkulturních simulacích. Průcha ve své knize často kritizuje multikulturní vzdělávání příliš orientované na znalosti. Interkulturní simulace se ale zaměřují na stránku afektivní, tj. to jaké psychologické stavy jednotlivec zažívá při setkávání kultur. Jednou z nich je Barnga. Tato simulace je ideální asi pro 20 až 30 lidí. Účastníci sedí přibližně po čtyřech u očíslovaných stolů a hrají jednoduchou karetní hru. Na konci každého kola se vítěz posune o stůl o číslo výš a člověk s nejnižším počtem bodů ke stolu o číslo níž. Hráči dostanou napsaná pravidla karetní hry a mají jedno kolo na vyzkoušení. Poté jim vedoucí napsané instrukce sebere a přikáže jim začít hrát turnaj naostro, ale zakáže jim při tom mluvit. Hráči začnou hrát, ale brzo po konci prvního kola, když dojde k prvním přesunům mezi stoly, se ozve nespokojené mumlání, smích a někdy i bušené do stolu a účastníci mezi sebou divoce gestikulují. Někdy se dokonce stane, že někdo praští kartami o stůl a odejde z místnosti. Proč? Každý stůl dostal poněkud odlišná pravidla. Někde jsou trumfy srdce a jinde žaludy, někde trumfy nejsou vůbec a eso je někde nejvyšší a jinde nejnižší karta. Protože se hráči nemohou snadno domluvit o tom, v čem neshody vězí, většinou se domnívají, že nově příchozí si špatně přečetl pravidla nebo si nově příchozí myslí, že jeho nový stůl je plný neschopných hráčů. Do toho se mísí různé stereotypy, např. muži si často myslí, že mají pravdu, argumentuje-li s nimi žena. Pro některé lidi je také důležité vyhrát, a přestože nikde v pravidlech nestojí nic o tom, že ti u nejvyššího stolu jsou celkovými vítězi, prostě to předpokládají a dostat se k tomuto stolu je pro ně cílem. Přestože se jedná o velice jednoduchou hru, vyvolává silné emocionální reakce. Po skončení samotné aktivity se účastníci baví o tom, jak se tato simulace podobá skutečným situacím, se kterými se setkali. Každý stůl reprezentuje jednu kulturu a zákaz mluvení představuje situaci člověka, který se ocitl v nové zemi, jejíž jazyk neovládá. Různá pravidla symbolizují to, že se často předpokládá, že všichni se mají chovat stejně, jen to některým lidem nejde tak dobře. Různé chování proti pravidlům se pak interpretuje jako osobní nedostatek, nikoli jako neznalost pravidel. Tuto hru jsem hrál s lidmi, kteří přicházejí do styku s cizinci (hlavně s Američany jako jejich učitelé nebo hostitelské rodiny) v mnoha zemích světa od Jordánska až po Kazachstán a účastníci vždycky dokázali přijít s celou řadou situací, které jsou této simulaci podobné. Někteří dokonce říkali, že konečně pochopili, jak se cizinec musí v jejich prostředí cítit. Hra se totiž nesoustředí na informace, ale na pocity a jejich intenzitu v dané situaci. Jaké jsou krátkodobé a dlouhodobé výsledky této simulace? Vzhledem k tomu, že vždy používá jako součást širšího programu interkulturního vzdělávání, lze jen těžko její účinky izolovat. Není možné provést experiment, kde by se jí jedna skupina nezúčastnila a druhá ano, ale i kdyby to možné bylo, jen těžko by to přineslo spolehlivé výsledky, protože do interkulturního chování vstupuje takové množství faktorů. Barnga také navíc ukazuje, že reakce lidí na stejnou situaci se velice liší. Někteří reagují explozivně jiní si problému třeba ani nevšimnou, nebo s ním prostě dokáží žít. Každý si z účasti odnese něco jiného a i dlouhodobě si bude schopen své pocity různě dobře připomenout. Barnga rozhodně tyto pocity neeliminuje, ale měla by pomoci člověku lépe určit jejich zdroj. Bylo by naivní se domnívat, že účast na této devadesáti minutové aktivitě by mohla změnit postoje nějakého jednotlivce k cizí kultuře, natož pak celé jedné skupiny. Je ale možné ji považovat za součást rozsáhlé mozaiky edukačního prostředí, která možná není nezbytná pro její existenci, ale rozhodně ji může významným způsobem obohatit.