Poslouchej, co říkám: Hledání univerzálního porozumění

 

Angličané a Američané o sobě často říkají, že je dělí společný jazyk. Narážejí tím na fakt, že ani téměř identická slovní zásoba je často není schopna ochránit před řadou nedorozumění. Část lingvistů proto už delší dobu hledá odpověď na otázku, jak změní komunikaci lidí skutečnost, že ačkoliv jich stále více hovoří týmž jazykem, používají stejné výrazy k vyjádření odlišných významů. Nedávné komunikační selhání Miloše Zemana (viz rámeček) nabízí dobrou příležitost, alespoň některé z těchto problémů připomenout.

Čistí a špinaví

Ve slavné knize Král krysa popisuje spisovatel James Clavel scénu, kdy britský důstojník v zajateckém táboře ocení míchaná vajíčka amerického vojáka, který si na nich velice zakládá, slovy „Není to špatné“. Podle svého mínění tak složil nejvyšší možnou poklonu. Americký voják je ale uražen a nemá daleko k rvačce. Společný jazyk jim prostě ke komunikaci zjevně nestačil - nepomohl překonat rozdílné zvyklosti v poskytování a přijímání chvály.
Takové nedorozumění přitom zdaleka není jen otázkou literární fabulace. Pokud Američan někomu opravdu pochválí nějaký předmět, očekává pouze jedinou odpověď - „děkuji“. Mnohé národy však instinktivně spěchají chválený objekt nějak pohanět, aby se tím ukázala skromnost vlastníka. Američan ovšem takové jednání většinou nepochopí, protože pro něj to zní jako žebrání o další komplimenty. I obyčejné univerzální chování, jakým je chvála druhého, tak může snadno narazit na nečekané obtíže, má-li být uskutečněno.
Podobně univerzální hodnotou je také čistota. Arabové i Židé jsou mnohými národy často označováni za špinavé. Přesto je pro ně - narozdíl od křesťanů - čistota jedním ze základních náboženských předpisů. Je to ovšem z velké části čistota rituální, (navíc omezená praktickými faktory jako je nedostatek vody), která se nijak nepromítá do používání deodorantů, jimiž zakrývají tělesné pachy obyvatelé západního světa. Přijdou-li podobné dvě kultury do styku, budou si bezpochyby vzájemně vytýkat špinavost. Setká-li se Američan s Čechem, bude mu vytýkat nedostatek hygieny, protože se Čech každé ráno nesprchuje a málo používá deodorant. Američan se naopak bude zdát mnoha Čechům nečistotný, protože uléhá špinavý do postele a nezouvá si boty při vstupu na koberec.
Závažná nedorozumění leckdy vznikají i špatným uplatněním zažitých frází. V roce 2000 byla například kritizována britská vláda za to, že nic nedělala, aby předešla zrušení továren BMW v zemi. Vláda se ohrazovala, že jí německá firma nedala žádné varování. Představitel bavorské automobilky ale kontroval, že již rok Brity varoval výstražnou větou „je za pět minut dvanáct“. Anglicky se ovšem podobná naléhavost vyjadřuje frází „je jedenáctá hodina“.
Svůj jazyk však mají i předměty a nedorozumění tak může způsobit i obyčejná slánka. Ve většině kontinentální Evropy má totiž více otvorů než pepřenka. V anglosaském světě je to přesně naopak. Nejeden Čech si tak už v Anglii nechtěně opepřil hranolky. Taková řeč předmětů může být leckdy silnější než slova. Sám jsem v jedné ruské restauraci viděl slánky a pepřenky dovezené z USA. V těch s nápisem „pepper“ však byla sůl a naopak. Jde sice o velice primitivní příklad, není ale obtížné představit si Američana, pobaveného hloupostí Rusů, neschopných správně naplnit pepřenky.

S úsměv skrz slzy

Samostatnou kapitolou v lidské komunikaci jsou pak gesta. Už Konrad Lorenz v knize Takzvané zlo upozorňuje, že sklopený pohled, který je někde otázkou slušnosti, znamená jinde vyhýbavost a nedůvěryhodnost. I gesta, která jsou chápána všude víceméně stejně, přitom mohou být zdrojem nedorozumění. Názorné je to v případě úsměvu. Mnoho Američanů žijících v České republice si stěžuje na deprese z toho, že se lidé při setkání běžně neusmívají. Úsměv zamířený na neznámého člověka, je ovšem v Čechách výzvou ke komunikaci, pro Američana však znamená jen vyjádření absence nepřátelských úmyslů. Zatímco stále se usmívající Američané tak působí v mnoha zemích dětinsky a neupřímně, vyvolává v nich samých podmračené okolí pocit ohrožení a nepřátelskosti.
S ještě většími potížemi je spojeno odmítání požadavků. Slovo ne je v mnoha kulturách v tomto ohledu tabu. To, že něco nebude splněno, je zřejmé buď z kontextu nebo ze skutečnosti, že to prostě splněno není. Odmítnout cokoliv přímo, by však bylo považováno za velkou urážku. Pro většinu Evropanů a Američanů, je ovšem souhlas a následné nesplnění, už po několik století samou definicí lži. Dělalo to obrovské potíže britským kolonizátorům v Indii v devatenáctém století a pro Americké obchodníky v Japonsku je to problém dodnes. Obě strany sice chápou pojem pravdy a lži. Nedokážou se ale dohodnout na tom, zde se má pravda říkat přímo, nebo je nutné ji pochopit z kontextu. Drobná nedorozumění a nepochopení se často mění ve staletou nenávist. Uvědomit si plně rozdíl ve vidění světa jiných lidí není možné bez vědomého nikdy nekončícího a mnohdy i bolestného úsilí. Jeho pozastavení však až příliš často stálo příliš mnoho lidí život.
DOMINIK LUKEŠ

Autor je lingvista

 
Člověk, který neuměl mluvit
O tom, že Miloš Zeman selhal v komunikaci, není pochyb. Přiznává to ostatně i on sám. Snažil se přitom posypat si hlavu popelem špatné znalosti anglické idiomatiky. Tvrdí, že svou správnou myšlenku prostě jen špatně zakódoval. Ze záznamu rozhovoru ale jasně vyplývá, že problémem není premiérova angličtina, nýbrž neschopnost mluvit diplomaticky. Za svého veřejného působení to ostatně potvrdil mnohokrát. Jeho pochybení přitom mohla odvrátit i jen trocha obyčejné lidské slušnosti. Ovládnutí cizího jazyka evidentně nestačí. Odcházející premiér možná zná několik jazyků, ale přesto možné zhodnotit jeho celé působení jinak, než jako vládu člověka, který neuměl mluvit.