Pohádky o spravedlnosti a občanská neposlušnost

Submitted draft
Když na konci sedmdesátých let psal Petr Fidélius Pohádku o Stalinovi, myslel si, že vytváření podobných složitých narativních systémů kolem význačných osobností a událostí je typickým rysem komunistické totality. Dnes je už ale víceméně jasné, že kognitivně neustále žijeme v referenčních totalitách, o kterých si vytváříme pohádky. Na rozdíl od explicitních tabu sankcionované propagandy však spolu tyto myšlenkové totality v našem pojmovém systému symbioticky spolužijí a v běžném myšlení mezi nimi neustále přepínáme stejně jako střídáme spisovné a nespisovné koncovky. Vyprávíme si pohádky, abychom lépe porozuměli světu. Pohádky v tomto smyslu ale nejsou něčím vymyšleným a zábavným, ale něčím, co nám v daném okamžiku umožní pochopit konkrétní situaci lépe než cokoli jiného. Toto pochopení je ale vždy částečné a proto relevantní pohádky neustále střídáme, a to i přesto, že si často vzájemně odporují.
Jedním z nejdůležitějších aspektů našeho života je naše soužití jako jednotlivců s ostatními v nějakém společenském uspořádání. Toto je zdrojem neustálého psychologického i pojmového pnutí a stojí u základů mnoha filozofických debat i pojmových pohádek. Nutnost podřídit svou jedinečnost zájmu celku soupeří s potřebou vidět jednotlivce jako samostatnou entitu s vlastními právy, která jsou v mnoha ohledech zájmům celku nadřazená. Na druhou stranu je ale neschopnost spolužít sankcionovaným způsobem s ostatními vykládána jako choroba (sociopatie nebo autismus) a neochotu se tomuto způsobu podřídit považujeme za zločinnost. Na první pohled přímočará kantovská poučka o svobodě jednoho, která končí tam, kde začíná svoboda druhého, se velice záhy ukazuje jako velice povrchní. Tuto nerovnováhu má za úkol vyvažovat pojem spravedlnosti a z něj odvozený pojem práva, jako institucionalizované nebo rituální spravedlnosti. Jak ale máme pojmy jako spravedlnost a právo chápat například, když proti sobě na jedné straně stojí sebejistí účastníci polooficiální technoparty a na druhé straně zcela oficiální ale tak trochu nejistá vodní děla? Potřebujeme si proto povědět několik pohádek.
Pohádka první: Po obzvláště namáhavém případu Jack Bauer odešel ze speciální protiteroristické jednotky v Los Angeles. Když se ale zdá, že teroristická skupina ve městě umístila atomovou pumu, která by mohla mít za následek milióny mrtvých, Jack se, přes počáteční váhání, na žádost samotného prezidenta do protiteroristické jednotky vrátí, aby pomohl zachránit nic netušící město. Nejdříve však musí proniknout do zločinecké organizace, která pro teroristy bombu připravuje. Nechá si tedy zavolat Marshalla Gorena, který je korunním svědkem v soudním procesu s šéfem této organizace, Joe Waldem. Bauer: „Vy jste Marshall Goren?“ Goren: „Ano“ Bauer: „Osmkrát obviněn z únosu nezletilého a dvakrát z dětské pornografie?“ Goren: „Hele, podívejte se, já už jsem s prokurátorem dohodnutý. Budu svědčit proti Waldovi a můžu jít.“ Nato Bauer vytáhne pistoli a bez váhání Gorena zastřelí k šoku svého nadřízeného Masona. Mason: „Panebože. Jacku, zbláznil ses?“ Bauer: „Jestli chceš tu bombu najít, tak to bude muset být takhle.“ Mason: „Zabíjet svědka?“ Bauer: „To je právě ten problém s lidma jako seš ty, Georgi. Nechcete si zašpinit ruce. Na tvym místě bych si začal vyhrnovat rukávy. …[sklání se nad tělem Gorena] … Jo a budu potřebovat pilu.“ V následujícím díle Jack přinese Waldovi v nákupní tašce Gorenovu hlavu, získá si tím jeho důvěru a všechno po dalších dvaceti dílech nakonec dobře dopadne.
Konkrétní převyprávění pohádky, které zvolili autoři populárního amerického seriálu ‚24‘, se může zdát poněkud extrémní, ale její obecná morfologie je dobře známá. Stojí v ní hrdina, který, protože je hrdina, ví, co je správné a co je potřeba udělat. Ve svém spravedlivém a morálně nadřazeném úsilí je omezován pravidly, na jejichž dodržování dohlížejí lidé, kteří jsou již dávno odtržení od skutečného života a chladné předpisy jsou pro ně důležitější než skutečné potřeby obyčejných lidí a morálka přirozené spravedlnosti. Když vidíme, jak znovu a znovu házejí hrdinovi klacky pod nohy, pění se nám krev. Když je náhodou hrdina porušující zákon odsouzen, vidíme to jako nespravedlnost, a uvažujeme o tom, jestli by se s tím zákonem nemělo něco udělat. Tuto pohádku v různých tvarech převypravují příběhy od Ramba až po Nemocnici na kraji města nebo Romea a Júlii. Ve Spojených státech je podle ní dokonce sepsán tzv. „Whitleblower Protection Act“ což je zákon na ochranu lidí, kteří ve vyšším (tj. veřejném) zájmu upozorní na nekalé jednání v nějaké organizaci, přestože tím poruší smlouvu nebo zákon. Slovo ‚whistleblower‘ označuje v podstatě informanta, který je ale pojat jako člověk, který upozorní na nepravosti (zapískáním na metaforickou píšťalku). Thomas M. Devine o nich řekl: „Ti, kteří v dobré víře informují o nepravostech (whistleblowers), představují nejvyšší ideály veřejné služby a Americké tradice, boje jednotlivce proti zneužívání moci. Tito lidé žijí podle Etického kodexu státní správy tím, že ‚kladou loajálnost nejvyšším morální principům a zemi nad loajálnost k osobám, straně nebo vládnímu úřadu.“[1] Je zřejmé, že američtí zákonodárci ani Devine neměli na mysli Jacka Bauera, ale je pozoruhodné, jak přesně tato definice odpovídá narativnímu opodstatnění jeho činu.
Pohádka druhá: V Los Angeles padesátých let není organizovaný zločin. Policie vedená kapitánem Dudleyem tvrdě a bezohledně z města vypověděla všechny gangstery. Zločin se netoleruje. Jenže postupem doby se ukazuje, že Dudley a jeho policie vyplnili vakuum nezákonného jednání a stali se de facto místní mafií. Obchodují s drogami, ovládají prostituci a hazardní hry. To až do okamžiku, kdy mladý a ambiciózní Ed Exley postaví psané zákony nad svou loajálnost k policii a touhu po povýšení. Exley chce odhalit vraždu, kterou se Dudley ve svém vlastním vyšším zájmu snaží potlačit. Když se Dudleymu nepodaří Exleyho zabít a sám zírá do hlavně jeho brokovnice, snaží se ho alespoň přesvědčit: „Nech mě mluvit a udělají z tebe šéfa policie.“ Exley: „Ne.“ Dudley: „Proč ne chlapče? Absolutní spravedlnost?“ Exley: „Něco takovýho.“ Dudley: „Opravdu? A byl bys ochotný upravit scénu zločinu tak, aby podporovala záměry prokurátora? Byl bys ochotný vymlátit přiznání z podezřelých, o kterých víš, že jsou vinni? Byl bys ochotný střelit zatvrzelé kriminálníky do zad, aby sis byl jistý, že už …“
Dudleyho proslov ukončila sice ironická střela do zad, ale poselství pohádky je jasné. Některé věci není možné dělat, i pokud slouží vyššímu zájmu. Také její tvarosloví je velice rozmanité, ale obecné rysy se nemění. Hrdina zde sleduje morální kompas, který je někdy daný zákony, o nichž si sice může myslet, že jsou nedokonalé, ale bude jejich dodržování chránit, a někdy neochotou provinit se proti lidskosti. Tuto pohádku nám vypráví stejně mnoho filmů, her a knih jako pohádku první, a také ona má svou reflexi v zákonech, které jsou zcela jednoznačné v tom, že právo nelze brát do vlastních rukou. Záleží proto jen na tom, která pohádka zvítězí, jestli se nějaký policista nebo úředník octne u soudu či ve vězení za čin, o kterém tvrdí, že jej vykonal ve vyšším zájmu, ale v rozporu s pravidly.
Pohádek o spravedlnosti máme samozřejmě více. Je tu oko za oko, zub za zub a naproti tomu také pohádka o odčinění a odpuštění. Máme tu také pohádky o vážení činů na vahách slepé spravedlnosti, které záleží jen na „skutkové podstatě“, a soudcích, kteří přihlíží k polehčujícím okolnostem. Všechny tyto pohádky se samozřejmě vzájemně prolínají, doplňují a skládají do větších narativních celků. Při rozhodnutích a úsudcích jsme nuceni si (byť jen na okamžik) jednu vybrat, abychom mohli dát tomu, co vidíme, do nějaký lidský smysl. Stejně jako, když se díváme na kresbu, která je v jednu chvíli obrázkem vázy a hned potom ukazuje dvě tváře, máme vždy pocit, že platná může být jen jedna z nich. Ve skutečnosti rozvoj spravedlivé společnosti závisí na tom, abychom vždy měli k dispozici pohádky obě. Pokud bychom se řídili jen tou první, společnost by propadla chaosu a nakonec zániku. Kdybychom na druhou stranu dali za pravdu jen té druhé, společnost by se nemohla vyvíjet a reagovat na změny ve svém materiálním i duchovním prostředí. I to by nakonec zcela jistě vedlo k jejímu zániku.
Zdánlivě velice úspěšně nachází rovnováhu mezi těmito pohádkami teorie (čti pohádka) občanské neposlušnosti, kterou poprvé popsal před sto padesáti lety americký spisovatel Henry David Thoreau, jenž například odmítl platit daně na protest proti válce s Mexikem. Thoreau se ovšem řídil individualistickým pravidlem: „Vývoj od absolutní k omezené monarchii a od omezené monarchie k demokracii, je vývoj k opravdové úctě k jednotlivci.“ Více kolektivistickou verzi občanské neposlušnosti nabízí Ghándí, který těm, již protestují proti nějakému zákonu jeho záměrným a veřejným porušováním, zakazuje hněv a ukládá, aby se bez odporu poddali trestu od autorit. Takový příběh o neposlušnosti mu i jeho následovníkovi Martinu Lutheru Kingovi vysloužil statut novodobých světců takzvaného sekulárního humanismu. Jenže pokud si o občanské neposlušnosti vyprávíme v kontextu otrokářství, národnostního útlaku nebo rasové diskriminace, zdá se být její definice nejlepším a hlavně nejspravedlivějším řešením dilemat předestřených našimi dvěma pohádkami. Jenže jak už to tak s pohádkami bývá, lze se skrze ně dívat i na příběhy, kde se hrdinové hledají poněkud hůře.
Steven Thoburn, který náhle zemřel loni ve věku 39 let, byl anglický zelinář a mučedník. Metrický mučedník. Spolu s několika sunderlandskými a jinými prodejci se odmítl podřídit předpisu, podle kterého musí prodávat své zboží pouze v kilogramech a ne v librách. Svůj spor prohrál, musel zaplatit pokutu a byly mu zabaveny váhy. Jeho spolumučedník Neil Herron po prohraném odvolání řekl: „Myslím, že to je konec demokracie v této zemi.“ Nesouhlasil s ním ale Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, který zamítl argument, že vyhláška nařizující zobrazování hmotnosti v kilogramech omezuje jeho svobodu projevu. Cesta metrických mučedníků za spravedlností skončila neúspěchem a všeobecnou nespokojeností na obou stranách. Nic takového se ale v pohádkách o spravedlnosti nevyskytuje. V nich buď vítězí dobro zcela nebo alespoň morálně. Stejně tak těžké by bylo rozsoudit případnou občanskou neposlušnost, kterou v Británii hrozí zastánci nedávno zákonem zakázaného honu na lišku, a o které pravicový filozof Roger Scruton napsal v Times článek nazvaný „Budu cválat za Ghándím“. Mnohem obtížnější to mají zastánci volného prodeje drog nebo eutanázie, za nimiž nestojí žádné politicky vlivné organizace. Jak daleko musí občanská neposlušnost zajít, aby přestala být občanskou neposlušností, a stala se sprostým zločinem, nám žádná pohádka o spravedlnosti neříká. Jejich rozřešení závisí na tom, jakou roli se rozhodneme jednotlivým účastníkům příběhu přiřadit.
Už téměř dva měsíce sedí ve vězení Judith Miller.[2] Judith Miller je novinářkou deníku New York Times, která se provinila pohrdáním soudem, jemuž při přelíčení zabývajícím se prozrazením jména agenta CIA zaměstnancem Bílého domu odmítla sdělit zdroj svých informací. Bránila tak princip, podle něhož mají žurnalisté právo zachovávat anonymitu svých zdrojů. Tento princip je zakotven v zákonech většiny jednotlivých států USA, ale nevztahuje se na federální případy. Judith Miller za svůj přestupek přijala trest a zdá se proto, že je ideálním příkladem občanské neposlušnosti, která může vést ke změnám v zákonech země. Celý případ je ale opředen několika paradoxy. Zaprvé Judith Miller nikdy o daném případu článek nenapsala, pouze hovořila s vedoucím Bushovy volební kampaně Karlem Rovem. Mnohem zajímavější je ale to, že důvod, proč měla přístup k nejvyšším republikánským politikům, byl ten, že před válkou v Iráku napsala celou řadu článků o iráckých zbraních hromadného ničení na základě stejných pochybných zdrojů, které použil Bush pro ospravedlnění tohoto konfliktu. Za celé své zpravodajství předcházející válce se nakonec musel list svým čtenářům omluvit. Přestože je Judith Miller spolunositelkou prestižní Pulitzerovy ceny, nemá mezi kolegy valnou pověst a údajně již i jednou svůj anonymní zdroj prozradila. Karl Rove, jehož se případ týká, je navíc známý svým značně morálně pochybeným přístupem k volebním kampaním, a mnoho lidí, kteří s postupem Judith Miller souhlasí, by ho rádi viděli za mřížemi. Opět tedy není zcela jasné, jakou roli budou v pohádce o spravedlnosti hrát účastníci této význačné kauzy. Je Judith Miller kladnou hrdinkou z první pohádky, která je ochotna udělat, co je potřeba. Nebo hrdinkou negativní z pohádky druhé, která svévolně porušuje zákony podle vlastních zájmů. Její zastánci dávají přednost první interpretaci, zatímco soudce se zjevně přiklonil k interpretaci druhé.
Není proto divu, že nedávné události kolem CzechTeku vyvolaly takovou kontroverzi. Na jednu stranu tu je úřední svévole a zneužívání veřejné moci, které stojí proti volnomyšlenkářskému a nespoutanému mládí. Na stranu druhou je tu porušování zákonů a ničení soukromého majetku, proti kterému musí zákonné složky zasahovat, ať už si o jeho vyšším morálním zájmu myslí, co chtějí. Zdánlivě proti sobě stojí jen volba, jakou pohádku při rozhodování o spravedlnosti použijeme. Jenže v obou případech narážíme na celou řadu nedostatků. Organizátoři a účastníci CzechTeku zdánlivě neprotestují za nic víc než za své právo obcházet jisté předpisy. Jejich revolta není revoluční a neslouží k vývoji společnosti. Spontánnost jejich akcí je čistě reakcí na vnímanou spoutanost současného světa, generační spíše než politický spor. Na druhou stranu se policie zachovala méně než zcela kompetentně a navíc dosud není zcela jasné, kdo koho jak kdy a před kým chránil. Lze také namítnout, že její zásah byl motivovaný spíše populismem politických špiček než snahou dodržovat zákony bez ohledu na vlastní zájem. Jakou pohádku zde sledujeme, se bude každý muset rozhodnout sám.
Podobných příkladů je nesčetné množství a bylo by snadné hledat „pravdu“ v jednoduchých poučkách a formulkách. Pojmové zpracování událostí kolem nás však závisí na naší schopnosti promítnout složitý narativní svět pojmových pohádek do ještě složitějšího světa skutečných událostí. Jak přesně taková projekce funguje není jasné, ale rozhodně si nevystačíme s nějakým jednoduchým počítačovým algoritmem, jehož tvorbu bychom mohli svěřit profesionálům a o nic víc se nestarat. Svět je příliš složitý na to, abychom naše setkávání s jeho rozmanitostí nechali odborníkům a teoretikům. Zcela nutně je naše veřejné prožívání záležitostí politickou. Ne proto, že bychom chtěli nebo měli zahnat teoretiky do slonovinových věží a předat běh světa ‚politikům‘, ale proto, že v určitém kontextu se i ten nejosvícenější teoretik stává politikem a pouze ten, který je toto schopen reflektovat se může alespoň trochu vyhnout tomu, aby se stal praktickým diktátorem.
Pohádkám o spravedlnosti, lidskosti, hrdinství a mnoha dalších aspektech našeho života se nemůžeme vyhnout. Nezbývá než doufat, že pokud si budeme vyprávět nejen je samotné ale také o tom, jak fungují, nevymknou se nám v ten nejnevhodnější okamžik z ruky.


[1] www.wulaw.wustl.edu/Students/Courses/Clark/Congclinic/whistle-art.htm
[2] newyorkmetro.com/nymetro/news/media/features/9226
http://www.alternet.org/mediaculture/22301