Překvapily mě přivázané rohožky

Lukeš D. Překvapily mě přivázané rohožky. Lidové Noviny. 2001;14(83):22.

Když David Short použije slovo našinec, je většina Čechů zmatená. Přestože tím myslí Angličan, zní tak česky, že to českému mluvčímu připadá tak trochu jako zrada. Jak je možné, řekne se, aby někdo mohl tak dobře mluvit česky, a vědět toho tolik o české kultuře a necítit se Čechem? Češtinu se začal učit až po ruštině a slovinštině. Strávil několik let ve starém dobrém ČSSR a od roku 1972 učí češtinu na Londýnské univerzitě. Ve volném čase překládá českou literaturu a napsal mnoho odborných článků. Mimo jiné je autorem učebnice češtiny pro cizince, která většinu Čechů irituje svou věrností dialogů i jejich situací. Pro cizince také sepsal knihu o českých mravech a etiketě.
 
LN: Napsal jste knihu o české etiketě pro anglicky mluvící návštěvníky našich břehů. Na co jste je především upozornil?
Především jsem jim v úvodu vřele doporučoval, aby se seznamovali s pojmy z historie, které mají pro Čechy vážnou rezonanci. Bez znalosti pojmů jako Hus nebo defenestrace podle mě daleko nedojdou. Je to hlavně proto, aby získali lepší obraz tohoto na první pohled známého světa, kde však je leccos, co my neznáme. Takže když se setkávají například s Karlovým mostem, Karlovou univerzitou, aby věděli, o kterého Karla se jedná. Navíc jsem upozorňoval na věci, které by cizinci dělat neměli. Nejdůležitější jsou drobnosti. Každý ví, že si při vstupu do bytů má zout boty, ale cizince v Čechách zarazí až systematičnost tohoto rituálu. A každý příchozí neví, že například, když se v českém kině či divadle snaží dostat ne své místo v řadě, musí postupovat čelem k již sedícím a ne zadkem, jak je běžné v Anglii, ale prý i v Americe. Zajímavé je taky rozbalování kytek. Mě velmi zarazilo, když jsem se po dlouhé době dozvěděl, že se při darování květy mají rozbalit těsně před. Pro nás je totiž nezvyklé, aby byl dárek rozbalen někým jiným než tím, komu je určen. Pro vás ovšem není kytka dárek, ale pozornost. Jenže nám pro pozornost chybí slovo, a snad proto nejsme schopni vidět ten rozdíl.
Za časů mého pobytu v Čechách bylo také nemyslitelné, aby člověk šel do divadla jinak než slušně oblečený; v té době se u nás naopak už mohlo chodit i na Shakespeara ve Stratfordu v džínsách. Taky si většina cizinců musí zvyknout, že musí dřív vstávat, protože český den začíná o dvě hodiny dřív než den anglický, francouzský nebo španělský. To znamená, že se pracuje jindy a jí jindy.
Taky se musí alespoň Angličan ozbrojit proti tomu, že Češi jsou kulturní národ, tudíž chodí do divadla mnohem víc než my. A tak znají mnohem líp i Shakespeara. A každý Čech hned vytkne Angličanovi, že Shakespeare připisoval Čechám moře. Důvody můžou být různé, nejlepší odpověď ale je, že vzpomínal ještě na doby, kdy hranice českého království sahaly až k Jadranu, což moře nepopiratelně je. Maně vzpomínám, že i vy jste se ve své první otázce zmínil o návštěvnících ‚našich břehů‘.
Každému, kdo se chystá do Prahy, Čech nebo Česka, radím aby se rozhodně naučil alespoň několik slov česky, nejen proto, že je to otázka slušnosti, ale proto že se to vyplatí.
 
LN: Češtinu učíte v Londýně už přes dvacet pět let a jste autorem jedné ze standardních učebnic češtiny pro cizince. Jaký může mít Angličan důvod, aby se naučil česky?
Učebnice vznikla na žádost nakladatelství, které zjistilo, že v té době roste zájem a někdo měl ten pocit, že já bych byl schopen nějakou učebnici zplodit. I zplodil jsem. V prvé řadě je určena pro samouky, a k těm patřili po pádu berlínské zdi především studenti a zvědaví mladí lidé, kteří měli možnost se jít podívat na východ do Střední Evropy. Praha byla nejbližší a prý i nejkrásnější - tenkrát ještě nikdo nevěděl, že má konkurenci v Krakově, v Budapešti nebo v Talinnu.
V té době se samozřejmě také rozběhly obchody mezi našimi firmami a českými podniky, rozmohly se všelijaké jazykové kurzy. Zkrátka mě až překvapilo, jak šla ta moje učebnice na odbyt. Je to hodně o obyčejných lidech a jejich domácnostech a starostech. Pomocí jedné knihy se ale všem nedá vyhovět. Proto byly ohlasy i kladné i záporné. Z kladných i negativních ohlasů jsem vysoudil, že neexistuje nějaký typický student češtiny či uživatel učebnice. Často jsou to lidé, kteří jednou byli v Praze, ze zvědavosti nebo za hudbou, a tak se jim tam zalíbilo, že se rozhodli jet znova a napodruhé chtěli být schopni říct aspoň něco česky.
 
LN: Pro Angličany je prý čeština těžká. V čem je ta svízel?
Hlavní potíž je v tom, že mnozí našinci nejsou zvyklí se učit cizí jazyky vůbec. Většina Čechů však ocení, že se cizinec vůbec pokouší česky mluvit. Těžko říct, jestli to je projevem těch vlastností, které se připisují malému českému člověku, to samé totiž platí i u Dánů a Holanďanů, a přitom se nemluví o malém dánském nebo holandském člověku. Myslím, že je zcela přirozené, že si Češi uvědomují, že jsou nositeli, bez urážky, menšinového jazyka, a tím pádem je to těší, když se jejich jazyk někdo pokouší naučit.
 
LN: Většina cizinců zná Čechy v prostředí nově nabyté svobody, vy jste však jako jeden z mála strávil v Čechách několik let v šedesátých a sedmdesátých letech. Jak se Češi jevili v době normalizačního temna?
V běžném každodenním styku se především asi lišili otráveností z takových věcí, jako byla povinná účast na demonstracích na Prvního máje nebo komplexní hodnocení, a na druhou stranu jsem zažil spalování sovětských praporů, což bylo sice pochopitelné, ale nechápal jsem, že se lidi nechali dovést až k takovýmto gestům. Já sám jsem měl v tu dobu snad jen jedinou nepříjemnost, ale jinak mě nikdo úředně neobtěžoval, přestože jsem byl cizinec, a tedy potenciálně podezřelý živel. Žil jsem v podstatě běžným civilním životem lidí z mého kruhu, s tím, že jsem vždy měl tu ‚výhodu‘ být cizincem. To znamenalo, že jsem například před normalizacímohl jako cizinec a na rozdíl od mnoha českých přátel po 21. sprnu 1968 odjet. V listopadu jsem se už vrátil a v říjnu 1969 jsem se oženil s Češkou (ještě ji mám schovanou). Nad vaší otázkou se mi vynořil z paměti normalizační obsah řeči oddávajícího úředníka, který nám kladl na srdce mimo jiné potřebu vychovat případné děti v duchu socialistického občanství apod. Jinak jsem si docela zvykl na potíže spojené se sháněním masa, nebo na potřebu ve čtvrtek přivstat, pokud jsem chtěl výtisk určité knihy.
Z časů normalizace mám ale zajímavé drobné vzpomínky, které mě tenkrát překvapily, ale dnes už asi moc neplatí. Největší šok byl, že jsem musel všude sebou nosit nejen pas, ale také toaletní papír: například při cestě vlakem z Německa najednou za Pomezím všechen zmizel. Pak mě překvapilo, že ve všech činžácích a panelácích, co jsem viděl, byly rohožky pod schodištěm zásadně přivázané řetězem. Když jsem ptal proč, tak se mi dostalo odpovědi: „Aby je nikdo neukradl!“ To mi přišlo zvláštní, protože rohožku, většinou hodně zanešenou špínou, by mě nikdy nenapadlo ukrást. Na druhou stranu jsem se divil, že lidi nechávali ve stejném domě přede dveřmi boty. A ty nemizely. Rozdíl spočíval jistě v tom, že byl rozdíl mezi krádeží ‚společného‘ a ‚soukromého‘ vlastnictví. Vliv měla taky nepružnost plánovaného hospodářství: občan prostě nevěděl, kde rohožku koupit, protože se nevyráběly v dostatečném počtu.
 
LN: Jaké mají Češi představy o Velké Británii? Jsou realistické? Odkud pocházejí.
Dodnes u některých přetrvává představa věčné mlhy, což mě překvapuje. Ale to už mizí, protože sem přijíždí více Čechů a marně tu mlhu hledají - už tu prostě nebývá. A jsou takoví, kteří v Anglii vidí cosi jako malou Ameriku, kde jsou ulice dlážděné zlatem, ale i tenhle zastaralá a velmi nerealistická představa se vytrácí. Lví podíl na ní měli emigranti, resp. emigrantky, kteří měli tendenci nehorázně a paušálně vychvalovat Západ, především po stránce materiální. Někdo se třeba vlastním přičiněním skutečně měl líp než doma, jiní si spíš nedokázali přiznat, že udělali chybu. Neměli se tak dobře, jak doufali, nicméně se tvářili, že je všechno růžové. I neemigrantské návštěvy z Čech projevovaly zvláštní myšlení: třeba když bylo něco běžně k dostání v obchodech (v Československu však ne), a člověk to sám doma neměl, divily se. Bylo jim leckdy divné, že člověk si klidně nechává ujít příležitost si daný předmět pořídit, a nenapadlo je, že jste to jednak nemusel ani chtít, nebo že jste na to neměl. Pamatuju si, že tomu tak bývalo u každé technické novinky, ať už šlo o digitální hodinky nebo písíčka Amstrad. Někteří Češi byli schopni se kvůli nim rozkrájet, a většinou je skutečně také měli dřív než Angličané. Ovšem to je zase odrazem jiné české vlastnosti – nepotlačitelného nutkání být pořád vepředu téměř za každou cenu.
Obecně si o Anglii cizinci myslí, že je to trochu legrační země, protože má takové podivnosti jako královnu, sněmovnu lordů a jiné. Jedna věc je jasná. Z hlediska Čechů si Angličané neprávem osobovali právo nazvat jisté nápoje pivem, které přitom z českého pohledu pivem nejsou. Já si myslím, že překládat slovo beer jako pivo je v podstatě nesprávné nebo přinejmenším zavádějící, protože to jsou v podstatě různé druhy pití. Totéž platí o chlebě a o nejrůznějších jiných předmětech denní potřeby. Prostě si slovníkově jistá slova odpovídají, ne však obsahem. Nebo jen částečně. Velmi často tu jde o jídlo. Třeba jako celer vy jíte kořen,  a my tradičně jen nať a pak si lidé myslí, že to jsou dvě různé rostliny.  U nás také není možné považovat sladké jídlo jako zemlbábu nebo ovocné knedlíky, či vdolky za hlavní jídlo, ale jen za moučník.
Někdo nás taky považuje za šťastlivce, neboť máme moře. Už jsem vyvolal mnoho údivu, že – ač příslušník bývalé námořní velmoci - neumím plavat. A přitom námořníci ve starých dobách se vůbec neučili plavat, protože to pro ně znamenalo přivolávat smůlu.
 
LN: O Češích prohlásil v těžkých dobách Chamberlain, že jsou národem v daleké zemi, o které Britové vědí jen málo. Měl by pravdu i dnes?
Jistě to platí dodnes o dost lidech, ale je jich zaplať pánbůh čím dál míň. Ale ani ve své době neměl Chamberlain tak úplně pravdu. Spíš se mu to hodilo politicky, ale například já jsem vyrůstal v rodině, kde i v té dobře věděli o Československu. Také se mezi válkami poměrně dost – na tehdejší dobu - do Prahy cestovalo. Soudím tak podle pohlednic, které jsem jako kluk měl ve své sbírce. Velký problém samozřejmě vznikl z nemožného jména toho státu, což je z pohledu Angličana složité, neprůhledné, dlouhé slovo.
 
LN: Měla by se tedy Česká republika přejmenovat na Čechii nebo Česko?
Já bych proti Česku nic nenamítal a ostatně se to stále více používá, ale pro angličtinu jsem už dlouho navrhoval název Czechland, jako Poland, Scotland a mnoho dalších. Dobře by se to vyslovovalo, protože dokonce existuje i stejně znějící, třebaže jinak psané anglické příjmení. Jediný problém by tedy byl v novosti, v ničem jiném. Jazykové námitky proti tomu nejsou, ale neujalo se to. My Angličani máme oproti vám tu výhodu, že se nemusíme bát, že bychom urazili Moravany, protože slovo Czech pokrývá osoby jak z království, tak i z markrabství a pro Čechy – zemi – existuje slovo Bohemia a pro Moravu Moravia, takže je všechno jasné.
 
LN: Překládal jste do angličtiny Hrabala, Viewegha, několik básní Františka Gellnera a naposled jste přeložil i celého Saturnina. Jaký je český humor z pohledu obyvatele země, která dala světu Monty Python?
Monty Python je věc velice specifická a v podstatě mohl vniknout leckde. Není to jednoznačně výplod tzv. anglického humoru. Mě rozhodně překvapilo, když jsem se dozvěděl, jak populární je Monty Python v Čechách. Ale když se srovná Monty Python s rovněž populárním Mr. Beanem, tak bychom asi mnoho styčných bodů nenašli. Zrovna tak není český humor něco jednolitého. Dodnes populární Švejk není vůbec srovnatelný s prý dodnes populárním Saturninem. Myslím ale, že je aspoň částečně pravda, že je anglický humor Čechy přijímán kladně a s pochopením. Úspěch Saturnina spočívá hlavně v tom, že má hodně společného s anglickým humorem. Vždyť měl Jirotka za vzor do češtiny často překládaného Wodehouse a putování z dědečkova domu přes hory do města má mnoho společného s potemžským putováním tří mužů ve člunu ze stejnojmenné knihy Jeroma K. Jeroma.
Saturnin se mi proto překládal velice dobře, i když jsem se musel tu a tam uchýlit k volnějšímu překladu. Ke Švejkovi mám tak trochu ambivalentní vztah – jeho humor mi někdy přijde příliš hospodský. Mně osobně spíš sedí třeba humor Karla Poláčka, který se nesnaží nikomu uškodit a jaksi plave nad situací, nebo i humor z druhé ruky, který nacházíme u Hrabala. Taky se mi líbí Werich, Voďnanský a Skoumal, ale třeba i Ivan Mládek.
 
LN: Co o sobě Češi rádi nebo neradi slyší?
Nevím, co o sobě rádi slyší, ale měli by o sobě mimo jiné rádi slyšet, že jsou velice pohostinný národ. Alespoň moje zkušenost taková vždy byla. Někteří neradi slyší, že by se neměli tolik poklonkovat Americe. Nevím, proč by Amerika měla být váš vzor, když jím Sovětský svaz nebyl – přes to, co se tehdy hlásalo. Ale my tady to uhranutí Amerikou taky máme, takže to není věc jen česká. Česká fascinace Amerikou sahá, ovšem v jiné podobě, až do začátku minulého století - do trampského hnutí.
Byly taky v Čechách doby, kdy nebylo záhodno kritizovat pana Klause nebo paní Thatcherovou, tu měli někteří za výkvět všech ctností a div ne za spasitelku nejen Anglie, ale i Čechů. Vychvalovali jste Thatcherovou ještě v době, kdy my jsme jí už měli plné zuby. To už se ale dávno změnilo.
Myslím, že Češi dodnes rádi slyší potvrzení kladných stránek vlastní představy o sobě, tím myslím všechna ta klišé o Češích-muzikantech nebo o zlatých českých rukou. Ve své knize jsem cosi psal i o české vyspělosti technické, případně vědecké, která s tím souvisí. Jde o takové osobnosti jako Prokop Diviš, František Antonín Gerstner, bratři Veverkové nebo Otto Wichterle. Nebo rodinné podniky - Škoda či Baťa. Můžete být také hrdí na to, co světu přinesli i jiní Češi, jako například Komenský.Pro mě je však svým způsobem typická hrdost nad spojením malého českého člověka se zlatýma českýma rukama, jak mi ji jako pomocníku na mezinárodní konferenci v Praze vylíčil náš vedoucí. Pyšně si pro český národ nárokoval vynález toho malého motýlkovitého čudlíku, kterým se otvírají snad všude na světě piksličky krému na boty.