O nesnášenlivosti jako kulturní slepotě

Jsou dvě "kultury". Na první Kulturu se chodíme dívat do divadla, na výstavy, nebo ji čteme v knihách. Proto ji také vyslovujeme s velkým ká. Druhý význam slova "kultura" už si velkou literu na začátku nevysloužil. To je ta kultura, kterou žijeme každý den. Ta obsahuje věci jako chování, zvyky, víru a pověry, každodenní rituály a nakonec i svou okázalejší sestřičku Kulturu.

Kultura je jako ledovec

Nevíme ovšem, že před kulturou s malým k není úniku. Jeden americký "kulturolog" použil pro tento pojem přirovnání: Kultura je jako ledovec. Vidíme z ní jen horních 10 procent, zatímco zbývajících 90 se ukrývá pod hladinou. Těch horních deset procent jsou právě hamletové a steinbeckové, které si jednotlivý národové tak závidí a neustále se jimi poměřují. Chceme-li kulturu poznat a pochopit, musíme nabrat dech a potopit se do ledové vody. Co nás ovšem čeká, když se do oněch hlubin neodvážíme? Titanic. Srážka dvou různých světů. Světa oceli, poháněného silnými motory, a světa tisíců tun zmrzlé vody hnané mořskými proudy. Přeháním? Ani trošičku. Bez základů kultury nemůže člověk být, protože nemůže jíst, mluvit a je slepý. Tato slepota je daná tím, že naše kultura, respektive jejích horních deset procent, je vše co vidíme. Právě do takového ledovce narazil titanic, u jehož kormidla stál Evald Rucký, pravděpodobně budoucí biskup Jednoty bratrské (tedy oficiálně nový Komenský) [LN, Orientace 14. 2. 1998]. Podívejme se teď alespoň několik sáhů pod hladinu ledovce, který mu přinesl zkázu. Svou odpověď na otázku o vztahu českých protestantských křesťanů k jiným náboženstvím začíná takto: "Křesťané jsou Pánem Ježíšem Kristem vedeni k tomu, aby milovali všechny, i své nepřátele." V pořádku (i když faktograficky poněkud s otazníkem) je i věta "Křesťané totiž nejsou nesnášenliví a nestaví se proti muslimům." Jako správný misionář ovšem dodává "Křesťané se však nemohou smířit a to právem (sic!) - s ideologií netolerance, ba nenávisti, která v islámu působí." Důkazem je mu ovoce, které "můžeme vidět, když se podíváme na kulturu (sic!) těch národů: co to náboženství způsobilo třeba v tom, jak jsou ženy a děti diskriminovány, nebo jak zaostalé jsou tyto země." No, s těmi dětmi to trošku přehnal. Všechny děti na světě jsou diskriminovány a říká se tomu výchova. Ale co ženy? Zatímco u nás jsou podnikatelky a političky, jsou jim v oněch zemích tyto vymoženosti islámem upírány. S tím se dá těžko argumentovat, to je přece na první pohled zřejmé.

Zaostalost

"...nebo jak zaostalé jsou jejich země" - zde se dostáváme do zajímavých hodnocení. "Zaostalostí" tu pravděpodobně Evald Rucký míní nepokročilou elektrifikaci, primitivní přístřešky v poušti a nebo nedostatek splachovacích záchodů. Fixní představa o jistém pojmu ovlivňuje veškeré hodnocení. Nezáleží na tom, že se dá poměrně jasně ukázat, že hygienické a technologické standardy mají málo společného s doktrínou kléru. Stačí se podívat na hygienický stav křesťanské Evropy ještě v 19. století. Co se hygienických standardů týká, islámská doktrína je zde mnohem specifičtější než křesťanství. Technický pokrok, kterému vděčíme za automobily, letadla a WC, pak byl v Evropě umožněn právě vymezením náboženství do oblasti nedělního duchovna, kde je Bůh vnímán jako prvotní stvořitel, který již do běhu událostí příliš nezasahuje.

Netolerantnost a nenávist

Evald Rucký pokračuje: "A právě netolerance a nenávist jsou s islámem bytostně spojené..." - samozřejmě, že tohle je pouze chyba faktická, islámská doktrína je totiž svými principy mnohem tolerantnější (alespoň ke křesťanství a judaismu) než obě zbývající monoteistická náboženská uskupení, ale dochází zde k dalšímu fenoménu mezikulturní komunikace: stereotypu. Na základě chování několika členů skupiny usuzujeme na chování a představy skupiny celé. "Stejně je tomu i s hinduismem. Kdo se domnívá, že ví, co je hinduismus a že hinduismus nebo jóga jsou věci, které pomáhají zušlechťování člověka, ať jede do Indie. Tam uvidí, jaký dopad to má, stane-li se někde toto náboženství určujícím," říká Rucký. Zajímavé zde je srovnání pojmu "ušlechtilosti" a celkově lidských podmínek dvou různých kultur. Pro nás je známkou pokroku komfort, zatímco pro východní kultury je pokrok uvnitř člověka a je vyjádřen poklidem a porozuměním. Jestli tohoto někdo dosáhne, je poměrně jedno, jestli to bylo při jízdě autem, nebo někde na hnoji se zkříženýma nohama. (Kdybych byl hinduistou, mohl bych poukázat, že "kult" křesťanství není zárukou pokroku, jak svědčí životní úroveň mnoha latinskoamerických zemí). Co tedy dává Evaldu Ruckému základ pro jeho hodnocení? "Ježíš je univerzálním Spasitelem a Zachráncem pro všechny lidi. A není nikdo na jeho rovině. Žádný z jejich náboženských vůdců nevstal z mrtvých!" Toto je poměrně obvyklá strategie ospravedlňování nadřazenosti. Je podobná srovnávání zázraků svatých ve středověku podle jejich oslnivosti nebo mytologickému srovnání moci bohů podle toho, který přepere druhého. Dále říká: "Mám velkou výhodu, že tu nestojím jako autor těchto myšlenek (sic! ani zastánci myšlenek opačných nejsou jejich autory, DL). Já jsem pouze někým, kdo byl poslán." Zde se dostáváme na půdu poněkud nebezpečnější. Ani ne před rokem vedla podobná víra skupinu Američanů k hromadné sebevraždě. Jak se na vlastní kůži přesvědčili američtí indiáni, poslanci boží zřídka přinášejí zvěst tolerance. Zajímavé je, že Evald Rucký získal svůj vyslanecký post v podstatě vydíráním boha: "Já sám jsem jednoho dne řekl: Pane Bože, jestli skutečně jsi a jestli to má pro mě nějaký význam, tak ať je mi to ukázáno. ... A bůh se k tomu přiznal a dovedl mě k poznání pravdy." Opět se jedná o praktiku poměrně běžnou, obzvláště mezi přírodními náboženstvími. Ten, kdo tuto pravdu nepozná, "uvidí sám, jak to s ním dopadne". Máme tedy před sebou hodnotový systém, podle kterého lze hodnotit vše mimo něj. Není to však jen rozpor křesťanství a konkurenčních náboženství, ale především rozpor různých a nesmiřitelných pohledů na svět. Nejde o to, jak žít, ale o pohled na to, co to život vlastně je. Jak se mohou dva lidé domluvit, když jeden, nejenže považuje druhého za méněcenného, ale není schopen některé věci kolem něj vidět, natožpak pochopit či přijmout.

Jazyk jako páska přes oči

Pokouším se poukázat na hloubku základů naší kultury a na naši ignoranci k tomu, na čem je náš svět unášen ledovými proudy. Naše kultura nás uzavírá do jakési totalitní existence. I jazyk použitý Evaldem Ruckým má silné rysy jazyka totality. Jazyka, který nepřipouští alternativu. Zajímavým příkladem je dvojí použití slova "tolerance". Jednou se praví, že podle křesťanského principu lásky "nemůžeme proti žádnému národu ani proti žádné skupině nic mít", ovšem na druhé straně "my nemůžeme tolerovat destruktivní ideologii, která za tím kultem stojí." Tedy tolerovat můžeme, resp. musíme "náboženství", ale nemůžeme tolerovat "destruktivní ideologii". Připomene se Fideliův rozbor slova "demokracie" v propagandě 70. let. Jazyk zde slouží jako taková páska na oči. Nakonec je třeba se podívat na podobné příklady setkání a střetnutí kultur, abychom mohli vyvodit nějaké závěry. Za prvé, kulturní slepota nemá nic společného s náboženstvím. Evald Rucký má smůlu, že se k tomu nachomýtl. Kulturně slepí ale můžeme být ina úrovni mnohem skrytější. Jako příklad uvedu pojem čistotnosti. Američan si o Evropanovi (tzn. o Čechovi) myslí, že je prase, protože se ráno na začátku dne neosprchuje. Česká maminka se pak chytá za hlavu, když americký host hupne do čistého povlečení, aniž by se pořádně vykoupal. A o tom, že by se přezul, už nemůže být ani řeči. Obě strany si ze svého setkání odnesou pocit nadřazenosti. Kde je pravda? Jak se má člověk této kulturní slepoty vyvarovat? Nevím. Možná, že pravdu měl Petr Fidelius, když řekl: "Jádro problému je v tom pochopit vztah řeči a světa. Uvědomit si, že svou vlastní řečí si svět vytváříme. Náš svět bude takový, jak o něm mluvíme." Já pochybuju, že to postačí. Myslím si, že pochopení je v podstatě horizont. Vždy když k němu dojdeme, posune se o kousek dál. Snaha o pochopení by neměla ustat, přestává-li totiž snažení přestává i pochopení samo.