Náš národní mýtus o lásce k moudrosti

Lukeš D. Náš národní mýtus o lásce k moudrosti. Lidové Noviny. 1998;11(143):29.

Mýtus o lásce k moudrosti: průvodce daňového poplatníka jednou filozofickou publikací

Každý má občas pocit méněcennosti. Třeba se Vám dostane do rukou kniha, která se pyšní přídomkem filozofická, a vy si ji plni radostného očekávání otevřete. Přečtete první odstavec jednou, dvakrát. A nic. Ani slovo. Ne snad, že by slova sama o sobě nedávala smysl, ale když se poskládají, tak i rodilý Čech začne pochybovat o své způsobilosti. Co se to děje? To jsem asi zrovna chyběl(a). Asi jsem měl(a) jít studovat vysokou školu, jak mi říkala maminka. Na tohle já nemám hlavu. To vše si možná říkáte. Jestli ano, nebojte se! Ta kniha je pravděpodobně napsána cizím jazykem, který nemá jméno, ale mohlo by se mu říkat filozofština.
Už když člověk z Cromagnonu dával svému šamanovi kus masa, za to, že mu nakreslil bizona na stěnu jeskyně, říkal si asi, k čemu to je; ale jistota je jistota. Třeba bude napřesrok víc bizonů. Ostatně ať šaman radši zůstane doma, ještě by nám plašil zvěř. Zrovna tak daňový poplatník si rád zaplatí filozofický ústav a v něm filozofy, ať bádají, třeba na něco užitečného přijdou. Filozofové můžou být užiteční. Mají jen jednu vadu, často jim není rozumět. Některým proto, že jsou geniální, jiným proto, že jsou šílení, a jiným proto, že jsou to šarlatáni. Všichni ovšem mluví filozofštinou.
Nedávno vyšla kniha, kterou byste si možná rádi koupili. Než však sáhnete do peněženky, pojďme se podívat jakým jazykem je napsána a co je možné se v ní dozvědět.

O dějinách a lidech

„Filosofické tázání začíná tam, kde od samozřejmosti daného v nazírání a představách přecházíme k reflexi a ptáme se po ‚quidditas‛ po tom, ‚co něco jest‛, co je bytostným založením daného fenoménu. V našem případě se ptáme, co je dějinná skutečnost, kdo jsme jako bytosti, které mají dějiny, jsou dějinné‘.“ Tak začíná ona kniha, kolekce esejů Jaroslavy Peškové, nazvaná Role vědomí v dějinách. Vydalo ji letos nakladatelství Lidové Noviny v knižnici Dějiny a současnost.
Co to tedy je to filozofické tázání? To je když se na chvilku zastavíme, nad něčím, co nám až do té doby přišlo samozřejmé. Pozastavíme se a ptáme se: o co tady vlastně jde. Co to znamená, že se něco stalo? Jak to vypadalo v okamžiku, když se to stalo, a proč a jak je to důležité pro nás? Třeba Přemyslovci. Co to znamená, že vybili Slavníkovce. Znamená to, že český stát začal vraždou, nebo to znamená, že jejich vítězstvím začala dlouhá a hrdá tradice českých vládců? Jak je to pro nás dnes důležité? Jak to bylo důležité pro toho chudáka strážného Slavníkovců, když mu Přemyslovská ruka prořízla hrdlo?
Jaroslava Pešková si klade několik základních otázek, které se prolínají všemi eseji, z nichž se kniha skládá. Jakou úlohu hrála v naší historii filozofie. Jsou Čechové filozofický národ? V odpověď kategoricky tvrdí: „nejsme nefilosofický národ.“ To je sice hezké, ale bohužel se nikde nedozvíme, čemu jsme se tím vyhnuli. Filozofie není hokej, takže nám není tak úplně jasné, kde si stojíme. Kde jsou ty nefilozofiké národy mezi něž nepatříme? S nehokejovými národy je to jednodušší. Dá rozum, že Keňa nebo Senegal nás v dohledné době na mistrovství světa neporazí. Ale jak je na tom keňská filozofická scéna?
Jediným zdůvodněním je tvrzení, že „dovršit proces utváření novodobého národa nebylo možné bez filozofie, bez kultivované filozofické reflexe, jako jedné z podstatných dimenzí jsoucna novodobého národa v Evropě.“ Bohužel je to jen další výrok, který nemá žádné opodstatnění. Autorka nezmiňuje příklady, kdy absence filozofické reflexe způsobila nedovršení procesu utváření novodobého národa. Vlastně ani neřekla, co to novodobý národ je. Není ovšem pochyb, že český národ jím je. Ale klidně by to mohla být i taková příšera ze Stopařova průvodce galaxií, která si myslí, že vás nevidí, když ji nevidíte.
Najdeme tu i další zajímavé otázky, odpovědi jsou však většinou povrchní. Například otázka po úloze krajiny v lidském historickém vědomí nakonec skončí povzdechem jako vystřiženým z K. K. Neumana. „V užším slova smyslu je krajina našeho žití vyznačena bariérami nerozebratelných paneláků, které vykrajují obzor šedivých zdí jako zázemí naší každodennosti.“ A to přestože na začátku knihy bylo slíbeno, že začneme tam, kde končí „samozřejmost daného“.

O jazyce filozofie

Jazyk filozofie, neboli filozofština má svá vlastní pravidla. Jako například angličtina nebo matematika. Vzhledem k tomu, že se podobá jazyku našemu se člověk může často zmást. Často je nezbytné mluvit filozofštinou, protože normální jazyk nemá prostředky pro vyjádření toho, co má člověk na mysli. Ještě častěji však filozofština slouží k matení čtenáře a ke spoutání autora. Stává se pak rituálem, ne nepodobným léčivým tancům navažských Indiánů. Třeba už první odstavec knihy (ocitovaný výše) je naprosto normální rituální pokřik, kterým začíná nejedno filozofické pojednání.
Pojďme se podívat na několik dalších ukázek filozofštiny (respektive jednoho jejího dialektu). Snažil jsem se vyhnout vytrhávání z kontextu, ale často nebylo z čeho vytrhávat. Ze všech ukázek je patrné, že filozofština byla použita, aby se autorka vyhnula zdůvodnění nebo uvádění příkladů. V  knize je průměrně asi deset tvrzení na jeden příklad.
„Člověk je bytost, která bytuje.“ Do normálního jazyka je to nepřeložitelné a vlastně to nemá ani smysl v samotné filozofštině, kromě toho, že to působí dojmem odbornosti. Filozof se tu snaží vyhnout potupnému použití slov, která mají normální význam, a která je tedy nutné zdůvodnit.
Tvrzeními se to jen hemží kolem venerované osoby našeho prvního prezidenta. „Masaryk chce svobodně a důstojně překonat omezené pojetí identity českého národa.“ Jak?
„Návrat k Masarykovi by měl být návratem, k niternosti, ke kultivovanosti vnitřního života, k rozhodování na základě porozumění řádu bytí, nejen vlastní partikulární situaci.“ Kde se ale bere ten řád jemuž máme porozumět, a jak mu máme porozumět se nikde neříká. To je ten řád, který nám dá Masaryk, profesorka Pešková nebo Václav Havel. O chudákovi Masarykovi se tady zaníceně mluví jako o Kristovi. Jeho život je hodný následování a popřípadě i mučednické smrti.
To všechno je jen otázka víry. Buďto uvěříme, že Masaryk „spolukonstituoval svým životem a dílem kořeny, ze kterých vyvstává naše současnost. Musíme je znát a rozumět jim“ - nebo se jako národ budeme smažit v pekle.
Máme před sebou svobodnou volbu. „Předpokladem lidské volby, která nesmí být vázána ani partikulárně nacionálně ani národohospodářsky, je bytostný vztah k řádu, který nás přesahuje.“ Můžeme si tedy vybrat - pokud si ovšem nevybereme něco filozoficky nepřípustného.
Velice úsměvné je pojednání o migraci a emigraci. „Domov je společný základ, útočiště, kde mohu být, i když putuji cizinou. Je to jádro celého našeho pochopení, naší orientace ve světě.“ Tato slova by si jistě zasloužila chválu, kdyby se jednalo o sbírku reflexivní lyriky. Těžko je však můžeme pochopit v práci, která by ráda začala „tam, kde od samozřejmosti daného v nazírání a představách přecházíme k reflexi.“ Profesorce Peškové se podařilo s úspěchem o emigraci neříct všechno, co by mohlo být zajímavé. Dozvídáme se ale, že „emigrace domov ztrácí i nalézá, nový nalézá a původní domov ztrácí.“
Zcela volně je pak v moderní filozofštině možno využít pojem vyplývání. „Z uvedeného plyne, že Evropa je historickou skutečností, výsledkem postupného rozšiřování pole dějin.“ Mohu váženého čtenáře ujistit, že nic takového z předcházejícího textu neplyne. Byl bych překvapen, kdyby taková věta mohla vůbec z něčeho vyplývat. Ale je třeba uznat, že to zní hezky. Celá kapitolka pak končí poučným a úderným: „Evropa není věc, ale rovnováha.“
Velice jemně se tu také objevuje filozofický rasismus, na který se díky filozofštině snad ani nemůžeme zlobit. „Filosofie stejně jako jiné obory je specifickým přístupem ke skutečnosti, specifickou oblastí, teoretické reflexe, charakteristickou pro vyspělou evropskou kulturu.“ Tisíciletá tradice východní filozofie mizí mávnutím kouzelného proutku.
Jak si filozofové ospravedlní svůj denní rohlík? „Národ bez filozofie postrádá metodicky kultivovanou cestu k vlastním bytostným předpokladům, k ‘dění světa’ …“ Národ je tu tedy viděn jako horních deset tisíc. Je tu jasně vyjádřena touha všech intelektuálů, aby prostý lid pracoval i četl.
Následuje postěžování z dějin české filozofie 19. století, „Filosofie je proto posmívána pokrokovou veřejností a pronásledována vládou.“ Vyhodí-li člověk stovku za knihu, které nerozumí, není se čemu divit. K překonání tohoto problému existují filozofové, jimiž často ti skalní pohrdají a říkají jim popularizátoři. Tito lidé si berou na svá bedra závažný úkol překládání slov svých kolegů do normálního jazyka. Nikoho by samozřejmě ani na okamžik nenapadlo, že by se mohlo mluvit rovnou srozumitelně. Filozofština je přece tak krásná. Co bychom si počli bez vět jako „Festivita je jistý způsob bytí jsoucího.“

O lásce a filozofii

Láska je láska. Milovat lze leccos. Muže, ženy, děti, práci i moudrost. Filozof je člověk, který miluje moudrost. Slovo „filozof“ tedy nepochází od filištína nebo filuty, jak by se mohlo zdát. Je to prostě sloučenina dvou řeckých slov, z nichž jedno znamená milovat a druhé moudrost. Postupem času se však z filozofie stalo přemýšlení o věcech a psaní článků o přemýšlení. Vyvinula si vlastní jazyk s mnoha dialekty. Získala své mecenáše i lobbyisty.
To, že někdo miluje moudrost, ještě nemusí znamenat, že není nebezpečný. Třeba takový Platon chtěl zakázat malíře a sochaře a Rousseau dal své děti do sirotčince. Americký inženýr Bart Kosko říká: „Produktem vědy je moudrost, produktem vědce je prestiž.“ O filozofech to platí dvojnásob. Láska k moudrosti je jako mýtus a filozofické knihy jsou rituál s ním spojený.
Jenže historie nás učí, že stojí za to filozofy mít. Třeba celá moderní věda vděčí mnohé přemýšlení filozofů jako Aristoteles nebo Leibniz. Moderní filozofové jako například John Searle zase pomáhají řešit problémy s umělou inteligencí.
Pochybuju, že celkové peníze, které stát vynakládá na filozofii, přesahují deset milionů korun ročně. Korunu na občana na rok. Určitě je to dobrá investice. Vzejdou z toho lidé, kteří více přemýšlí o více věcech. Je pravda, že někteří z nich uvíznou v pasti svého jazyka, ale kdo ví, možná, že je mezi nimi jeden, díky kterému bude napřesrok víc bizonů.

 

Recenze na: Pešková, Jaroslava Role vědomí v dějinách Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998