Nikdy nebylo líp než …

Lukeš D. Nikdy nebylo líp než …. Literární Noviny, Dok. revue 8. 2006;17(42):1.

Ze všech průpovídek o starých dobrých časech je snad nejvýstižnější tato: „Nostalgie není, co bývala.“ Silou tropu ilustruje intenzitu touhy po tom, co bylo. Tato touha má mnoho dimenzí, ke kterým se tu a tam rády vyslovují různé obory. Filozofie hovoří o horizontech a neuchopitelném, psychologie zmiňuje sílu mozkových imprimatur v raném věku a antropologie nám připomíná totemy a nutnost rituálů zpřítomňujících minulost. Pro uvědomění si všudypřítomnosti idyly minula ale nepotřebujeme obory končící na ie. Stačí se rozhlédnout po artefaktech populární kultury či po obsahu politických rozhovorů (ať již se odehrávají na půdě parlamentu či ve vinném sklípku). Jaromír Nohavica se veršem zabývá tím, jak by jeho život vypadal „před sto léty“ a kdyby se obrazy, které svými slovy evokuje, daly promítnout na obrazovku, mohla by je ČTV vysílat jako film pro pamětníky. Zesnulý filozof a profesionální nostalgik Karel Kosík věnoval odborné tužbě po prošlém celou svou knihu Předpotopní úvahy, v níž mimo jiné touží po městech s klikatými uličkami vedoucími ke karnevalům. Měli-li bychom věřit jeho a podobným rozpravám, tak bychom se museli shodnout, že nikdy nebylo líp, než dřív.

Idyla ale není laciná. Doporučená cena knihy Letem českým světem: 1898 – 1998 je 3500 Kč. Kniha se skládá z fotografií vyfocených v roce 1898 na různých místech českých zemí a fotografií pořízených na stejných místech ze stejné perspektivy podobnými postupy o sto let později. Z černobílých vyobrazení českého života čiší taková vlastenecká nostalgie, že jsem tehdá, co chudý student, málem sáhnul po peněžence a svazek si koupil. Výstava těchto fotografií pak úspěšně kolovala po Čechách a dostala se dokonce až do Lotyšska a do Holandska. Nevím, jak v těchto náhodných zemích pochopili sílu obrazů, které pro české intelektuální vrstvy (a intelektuální míním pejorativně) vyvolávají obrazy toho nejhlubšího souznění s češstvím, ale pravděpodobně se již nezamysleli nad tím, co tyto výjevy skrývají. Zatímco v nás rezonuje představa vážených místních učitelů, dobře mínících vlasteneckých spolků a rozšafných drobných živnostníků, do kterých nás socializovala povinná četba i nepovinná, ale o to více konzumovaná televize, nevidíme svět, ve kterém ženy nacházíme jen v podřadných rolích bez práva volit, a svět, v němž neexistují odbory zajišťující většině podmínky, ve kterých se dá přežívat alespoň s jistou dávkou důstojnosti, svět, kterému nebyla cizí představa Židů pojídajících křesťanské děti byla dostatečně silná, aby vydala na pogrom či dva. Svět, který si myslel, že jej spojuje éter, a který neslyšel o antibioticích nebo o dohledu nad farmakologickými výrobky. Svět, jímž uschlý koňský trus poletoval vzduchem tak silně, že se ve městech nedalo dýchat a pro nějž byly nekatalizované automobily zlepšením životního prostředí. Svět, v němž to, co my vidíme jako poklidný život bez mobilních telefonů, dálnic a internetu, bylo leckdy živoření plné stresu z boje o přežití, svazujících společenských konvencí a potlačených sexuálních tužeb. Svět, ve kterém se mohly děti cítit bezpečněji jen proto, že jejich smrt nebyla ničím neobvyklým. Svět, který nás takto načrtnutý musí vést k závěru, že nikdy nebylo líp než dnes.
Podobný závěr učinil americký filozof Fukuyama, když psal o konci dějin. Konec dějin v jeho pojetí ale neznamená konec dění. Pouze konec historického boje o perspektivu. Jinými slovy konec naší schopnosti vidět svět jinak než skrze brýle západního post-osvícenského liberalismu. Jeho vize světa, v němž nikdy nebylo líp než zítra, není o nic méně idylická než černobílé fotografie za 3 500 Kč. Je to vize budoucnosti, v níž neviditelné ruce trhu a demokracie zajistí neustálé pokračování současné idyly globální vize drobných podnikatelů budujících lepší příští po boku nadnárodních koncernů. Vize stejně silná jako svět Neználkových dobrodružství, v němž malíčci a malenky nakonec exportují komunistický ideál nové společnosti na kapitalistický měsíc. Jen v našem podání se jedná o export na planety mnohem vzdálenější, kde lidé vypadají mnohem méně jako my, a jejichž podmanění mnohdy podmiňuje naši idylu a my pak musíme vymýšlet idyly i pro ně tak, aby nebyly v rozporu s těmi našimi. Abychom mohli dosáhnout konce dějin, musíme totiž nejdříve dosáhnout konce těch, kteří by mohli způsobit dění, jež zpochybňuje onu vítěznou perspektivu. Konec dějin je tedy neustále žádoucí, jen bude muset chvíli počkat, než se vítězně vypořádáme s tím střetem civilizací.
To, že každá doba má svou minulost, přítomnost i budoucnost, je předmětem mnoha úvah. A přestože se praeterita, presenta i futura různých dob liší v nekonečně mnoha detailech, je překvapivé, jak velmi jsou si navzájem podobné strukturně. Jistě i ti největší nostalgici si uvědomují, že i ti, po jejichž časech teskní, měli stejně tak silnou touhu po minulosti vlastní. Prvorepubliková fráze „Tohle za Rakouska nebylo“ je ostatně stále ještě součástí našeho povědomí. Zcela modernisticky ale věří, že právě oni našli tu správnou minulost, do které bychom se měli vrátit. Přiznat si, že stejně jako neexistovaly minulosti našich předků, neexistují ani minulosti naše, by pro ně znamenalo spáchat citovou sebevraždu své identity. Jsou tu pak také ti, kteří minulost nebo alespoň některé její části, vidí mnohem méně růžově, protože se v ní nikde nemohou nalézt. Jsou to často minority nebo lidé z jiných důvodů marginalizovaní. A jsou to také proroci nových technologií, nových uspořádání společnosti, nových způsobů vzdělávání (tj. nových způsobů výroby věcí i lidí). Z toho plynou i dvě vize přítomna. Jedna na něj pohlíží jako na korupci minulých ideálů a zpronevěření se odkazu našich předků, zatímco druhá v něm vidí první nedokonalý krok k nevyhnutelným idylám budoucnosti. Obě se ale odkazují na vyplňování toho, co to znamená být člověkem, a obě spoléhají na scholastickou vizi lineárního pokroku, který pro jedny končí apokalypticky a pro druhé nekončí nikdy a jen se neustále přibližuje k ideálu lidství. Obě pak také Occamovskou břitvou odřezávají výrůstky, které k vystavení jejich obrazu nebe na zemi nejsou potřeba.
Můžeme se ptát, proč konfrontace idealizovaných obrazů se skutečností nerozdrtí všechny tyto neexistující ideály vystavěné z písku našich tužeb. Proč například neustále vidíme antický svět jako ideál vkusu, když víme, že ony strohé bělavé sochy byly pomalovány (stejně jako dnes zdánlivě střízlivé pyramidy) křiklavými barvami. Proč si myslíme, že středověký člověk měl blíže přírodě, když se ze strachu z duchů bál v noci vyjít z domu nebo jen otevřít okno. Proč si myslíme, že průmysl zhoršuje kvalitu přirozeného poklidného života, když si Polynézané spojují příchod syntetických látek s ustáním neustálého bušení na jejich malých ostrovech, které bylo nutné, pro přípravu oněch roztomilých rákosových sukýnek. Proč si myslíme, že dříve lidé jedli zdravěji, když víme, že například ve Spojených státech bylo ve třicátých letech považováno za moderní a zdravé jíst všechnu zeleninu z konzervy. Proč se, když tohle všechno a mnohé jiné víme, kolektivně nerozhodneme ‚žít v pravdě‘ a dívat se na věci tak, jak jsou? Proč jsme tak naivní, že se necháme sami sebou vodit za nos?
S naivitou to ale nemá nic společného. Svět je tak složitý, že není možné ho vnímat bez nějaké perspektivy, která nám poskytne interpretační rámec. Boření mýtů je ostatně součástí našeho neustálého diskurzu o tom, jak se věci mají, stejně tak jako jejich vytváření. A navíc si myslíme spoustu věcí, které nelze jednoduše potvrdit či vyvrátit. Například, jestli vzdělávání opravdu vede samo o sobě k větší prosperitě společnosti, nebo jestli prosperita společnosti vede k lepšímu vzdělávání. Nelze tedy než dojít k závěru, že dokončení věty Nikdy nebylo líp než … není ani zdaleka tolik důležité, jako neustálá konverzace o něm. Nebude to vždy konverzace pěkná a uspořádaná, jak už tak konverzace mezi těmi, kteří žijí na opačných koncích dějin, bývají. Ale stejně jako Sisyfos asi nemáme jinou možnost než tuto debatu před sebou neustále valit vzhůru, dokud se nám nesvalí dolů, abychom pak zase mohli začít od začátku.