Nešťastné příhody

Lukeš D. Nešťastné příhody. Lidové Noviny. 2001;14(245):16.

Submitted draft with original title:
Řada nešťastných recenzí: Lemony Snicket, smrt rodičů a dětská literatura
Očekáváte-li milí čtenáři zajímavou recenzi, přečte si raději nějaký jiný článek, nebo, ještě lépe, kupte si nějaké jiné noviny. Kniha Řada nešťastných příhod od pana Lemony Snicketa mi způsobila při čtení mnoho urputných okamžiků a nevím, proč by se podobné příkoří mělo udít i vám. Smál jsem se i plakal, ale vy, kteří si raději přečtete o výsledcích svých hokejových týmů nebo aférách svých oblíbených herců, určitě nemáte na pláč náladu. Už vůbec nedávejte tuto hrůzostrašnou knihu přečíst svým dětem, obzvlášť pokud je máte rádi a nechcete se vystavit nebezpečí, že vám ze všech těch děsů, o kterých se tam mohou dočíst, duševně i tělesně zakrní.
Takhle nějak by vypadala tato recenze, kdyby recenzentem byl sám Lemony Snicket, autor Řady nešťastných příhod, série knih pro děti o útrapách sourozenců Baudelairových. Pan Snicket ovšem na rozdíl ode mne nemá tolik důležitých a závažných myšlenek, které se mu nedočkavě derou na papír, jen aby už byly milému čtenáři sděleny, a proto zbytek recenze bude podle očekávání nudný, asi jako kdybych ho skutečně psal já. Na druhou stranu je styl pana Lemony Snicketa tak svérázný a nakažlivý, že je možné, že z pod mé klávesnice během této recenze ještě přes veškerou mou upřímnou snahu vytryskne.
Svébytný styl, smysl pro tragikomično a svůdný rytmus učinily od roku 1999, kdy vyšel první díl, z Řady nešťastných příhod, mediální událost. Celá série má mít výmluvných třináct dílů a v Americe jich dosud vyšlo osm. V českém překladu teď nakladatelství Egmont, specializující se na anglosaskou dětskou literaturu, uvádí díl třetí pod názvem Široké okno. Knihy popisují neskutečně smutné a bez výjimky špatně končící příhody tří sourozenců Baudelairových čtrnáctileté Violet: (povolání: vynálezkyně), dvanáctiletého Klause (povolání: čtenář) a tříleté Sunny (povolání: nemluvně). V prvním díle nazvaném Zlý začátek jim zemřou při požáru rodného domu rodiče a jejich neschopný opatrovník pan Poe je umístí na výchovu k jejich vzdálenému příbuznému herci a zloduchovi hraběti Olafovi. Vzhledem k tomu, že rodiče jim zanechali obrovské jmění, které jim připadne v okamžiku, kdy dosáhne Violet plnoletosti, je jediným zájmem hraběte Olafa, člověka s jedním obočím a vytetovaným okem na kotníku levé nohy, jak je o jejich majetek připravit. Protože nechce čekat, vymyslí ďábelský plán, a při představení hry Báječná svatba, se s Violet ožení. Pomáhají mu v tom jeho herečtí kumpáni, ale i neschopnost dospělých vidět v něm takové zloducha, kterým skutečně je. Oproti neustálým upozorňováním Lemony Snicketa, nekončí kniha tragicky, ale zlotřilý hrabě Olaf uprchne i se svými kumpány, aby se mohl v následujících dílech Temné terárium a Široké okno vrátit převlečen nejprve za asistenta jejich strýce Montgomeryho a pak za kapitána Shama, majitele půjčovny lodí. Ve své snaze získat majetek dětí Baudelairových se nezastaví před ničím. V Temném teráriu zavraždí strýce Montgomeryho i jeho původního asistenta a v Širokém oknu nejdříve vydírá jejich tetu Josephine a potom ji hodí přes palubu do chřtánů lidožravých pijavic.
Knihy jsou určeny dětem od asi deseti let, mohou nám tedy připadat zvolená témata i humorný způsob jejich zpracování poněkud nepříhodná. Smrt rodičů, náznaky incestu, vražda opatrovníků, jsou zdánlivě témata, která se do knih pro děti nehodí. Obzvlášť my, kteří jsme odchováni Rumcajsem, Neználkovými dobrodružstvími a dalšími ‚neškodnými‘ díly. V anglicky psaných knihách je ovšem smrt a všeobecná krutost mnohem běžnějším tématem v knihách pro děti, než v literatuře naší. Stačí srovnat Plevova převyprávěného Robinsona, z nějž byly všechny scény násilí vyoperovány, s originálem plným mrtvol a ukrutností. Ale ani knihy zdánlivě neutrální se smrti a tragédiím nevyhýbají. Je součástí známých knih Enid Blytonové, ale i v jinak idylických Vlaštovkách a Amazonkách, nemají sestry Backettovy otce, a jasný předpoklad, že zemřel, pravděpodobně při vykonávání ‚koloniálních povinností‘, českému čtenáři nedochází. Z americké literatury se zase podívejme na Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, kteří jsou rovněž sirotci, Huckleberry dokonce najde mrtvolu svého otce. Toto jsou knihy i přes sto let staré, tj. z dob, kdy smrt byla ještě běžnou součástí života. Podobná témata však v anglicky psané dětské literatuře přetrvávají dodnes, zatímco u nás se zidyličtěním života, zdá se víceméně vymizela. Stačí srovnat původní pohádky Boženy Nemcové nebo H. Ch. Andersena s jejich novodobými knižními a televizními verzemi a zjistíme, že se smrt a tragické konce pomalu vytrácejí. V anglicky psané literatuře tomu tak je mnohem méně. Vezměme si na příklad Letopisy Narnie, kde se v posledním díle ukáže, že všechna dobrodružství dětí v magické zemi za šatníkem je vlastně měla připravit na vlastní smrt. A i nejnovější sada bestsellerů o čaroději Harry Potterovi začíná zprávou o smrti jeho rodičů rukou černokněžníka lorda Voldemorta.
Téma incestu již tak běžné není, ale většina dětí si jej asi nepovšimne jako takového, a pro ty, které by s ním mohly mít vlastní zkušenosti, je jeho odsouzení spíše morální podporou, než zkažeností. Alter ego Lemony Snicketa, Daniel Handler, vydal také knihu Pozor na pusu (Watch Your Mouth), jejímž tématem je přes komediální provedení právě incest. V Řadě nešťastných příhod najdeme ale jen náznaky, nemusíme se tedy bát nějakého zkorumpování naší mládeže.
Ptají-li se tedy rodiče, jestli mají tyto knihy dětem koupit, lze je jednoznačně doporučit ovšem s varováním, že mladší nebo přecitlivělé děti by je měly číst spolu s rodiči. Je to ale právě humor, nadsázka a ironicky tragický tón, který z četby Řady nešťastných příhod činí velkou zábavu. Většina dětí se podle diskusí na internetu při četbě baví a považuje knihy za mnohem méně strašidelné než třeba již zmíněného Harryho Pottera. (Pro mnoho dětí je ostatně, byť z jiných důvodů, strašidelná i Alenka v říši divů.) Na rozdíl od Harryho Pottera byla ostatně Řada nešťastných příhod zatím zakázána jen na jedné americké škole. To, že se děti při četbě nebojí, je částečně dáno poměrně plošnou charakterizací hlavních postav. Čtenář se s nimi neztotožní, ale sleduje jejich neštěstí z bezpečného odstupu, a postavy mu jsou spíše jako loutky, které ztělesňují typy, ale ne zároveň skutečné postavy, se kterými by se snadno mohl nebo chtěl setkat. Připomínají tak spíše figurky z ‚A je to‘ nebo moderněji ze South Parku, než Maxipsa Fíka či nejnovější filmy Walta Disneyho. V knihách se nepsychologizuje, i když tam lze nalézt rady typu, pospolu je lidem lépe, apod. Postavy jsou charakterizovány spíše svým jednáním než pocity nebo vzhledem. Například Violet si vždy uváže stuhu do vlasů, když přemýšlí. Její čtyřletá sestra Sunny se zase vyjadřuje jen v dětských jednoslovných výrazech jako ‚ťuťu‘, které však vyjadřují různé velice složité věci, například: ‚Z obrazů, které jsem viděla v poslední době, je tento nejzajímavější‘. Pouze slovo ‚aha‘ znamená ‚aha‘.
Podobný humor zpřístupňuje i prezentaci morálních ponaučení, která se v knihách pro děti musí nějakým způsobem objevit. O krádeži například Lemony Snicket v jednom se svých mnoha vstupů do vyprávění říká: „Krádež je samozřejmě zločin a ukrást někomu něco je velice nezdvořilé, ale jako většina nezdvořilých věcí je i krádež za určitých okolností omluvitelná. Nelze samozřejmě omluvit, když si například někdo při návštěvě muzea řekne, že určitý obraz by se mnohem lépe vyjímal v jeho obývacím pokoji, a tak ho prostě vezme a odnese domů. Ale když má třeba někdo hrozný hlad a nemůže si naprosto žádným způsobem opatřit peníze na jídlo, pak by se snad dalo omluvit, kdyby obraz ukradl, odnesl si ho domů a tam snědl.“
Přestože se při jejich četbě pobaví i dospělí, je didaktický a výchovný element v Řadě nešťastných příhod velmi silný. Rodiče diskutující o knihách na stránkách Amazon.com si pochvalují třeba časté vysvětlování cizích slov, jako frustrace nebo rezolutní, které však je spíše humorné než poučující. V rozhovorech pak autor ústy svého zástupce přiznává, že vzdělávání bylo jeho záměrem zrovna tak jako pobavení. Součástí této snahy jsou i zvolená jména. Sourozenci Baudelairovi, pan Poe, soudkyně Straussová, atd. jsou všechno jména, která skutečně odkazují na slavné osobnosti světové kultury. Autor tím podle vlastních slov nechtěl dávat osobám nějaký zvláštní význam (i když u pana Poe se jistě nejedná o náhodu). Chtěl prostě, aby až se děti později setkají s Baudelairem, bylo toto jméno pro ně známé a motivovalo je to dozvědět se více o tomto autorovi. Ze stejného důvodu jsou všechny knihy jsou věnovány Beatrici (Dantově ideální ženě), „Milované, nejdražší, mrtvé,“ o níž Lemony Snicket říká: „Má láska k tobě je nesmrtelná. Ty jsi však bohužel nebyla.“
Kdo je to vlastně ten Lemony Snicket? Již křestního jména vyplývá, že se pravděpodobně jedná o pseudonym. Kromě jeho nešťastné lásky k záhadné Beatrici se z jeho webových stránek www.lemonysnicket.com dozvíme už jen, že se jeho pero se jmenuje Alphonse (v angličtině se pseudonym řekne ‚pen name‘, tedy ‚jméno pera‘), a že se mu v jeho rodném městě stala hrozná křivda, kterou se dodnes snaží napravit. Fotografován je pouze ze zadu. Přesto od Kanady až po Austrálii stávají děti fronty na podpisových akcích v naději, že jim Lemony Snicket ze svých knih něco přečte. Vždy mu však na poslední chvíli do toho něco přijde, takže ho musí zastoupit spisovatel Daniel Handler, který za Lemony Snicketa podepisuje knihy, předčítá z jeho knih a hraje písně za doprovodu tahací harmoniky. Daniel Handler také píše knihy pro dospělejší děti; první ‚The Basic Eight‘ (Základní osma) už názvem paroduje Enid Blyton a druhá již zmíněná Pozor na pusu vyšla letos v létě. Na rozdíl od Lemony Snicketa se Daniel Handler nezdráhá poskytovat interview. Víme tedy o něm, že je mu asi třicet let, a že ke vniku Lemony Snicketa došlo, když psal práci o ultrapravicových hnutích v Americe. Musel si kvůli tomu objednávat jejich časopisy, ale styděl se, když chodily na poštu jeho malého města pod jeho jménem. Lemony Snicket mu tak pomohl zachovat si reputaci. K Lemony Snicketovi také sáhl spolu se svým nakladatelem, když se naskytla příležitost zdokumentovat příhody sourozenců Baudelairových. Tyto knihy jsou podle jeho slov napsány tak, aby připomínaly to, co chtěl Daniel Handler číst, když byl dítě. Inspirovat se nechal ‚gotickým románem‘, ale v jeho knihách lze najít i ohlasy Roalda Dahla, a podobných autorů. Sám Handler říká, že se snažil, aby knihy děti pobavily i vzdělaly. A nutno dodat, že se mu to podařilo.
Nemohu si odpustit obecnou poznámku o překladu. U nás existuje tradice vynikajících překladů i prachmizerných překladů. Tyto překlady rozhodně nejsou špatné, ale narážejí na limity přeložitelnosti. Přestože druhé dvě knihy přeložil jiný překladatel než první, podařilo se udržet tón a projev textu na stejně dobré úrovni. Styl Lemony Snicketa se podařilo překladatelům interpretovat opravdu velice dobře. Bohužel obsahuje první díl jednu školáckou chybu, na první stránce je napsáno, že sourozenci Baudelairovi byli nešťastní, zatímco správný překlad by byl, že se jim lepila smůla na paty. Alespoň pro mě to pokazilo očekávání o knize. Navíc v nejlepší tradici anglicky psané humorné dětské literatury, využívá tato kniha celou škálu slovních hříček, které jsou téměř nepřeložitelné. Od druhého dílu se to překladatelům daří více. Je ovšem také plná kulturních i jazykových odkazů, které zůstanou čtenáři zakryty. Například již zmíněné vysvětlování složitých slov občas v češtině vyzní nepřirozeně a zdá se, že jsou některá slova vysvětlena slovy daleko obtížnějšími. Je to dané tím, že v angličtině existuje celá řada párů slov, kde jedno má latinský původ a musí se ho děti učit ve škole. Rovněž nelze přeložit do češtiny některé formální aspekty. Například všechny názvy knih v Anglickém originálu obsahují aliteraci, která má v angličtině téměř stejný statut jako rým, zatímco v češtině se téměř nepoužívá. První dvě knihy se o ní sice pokoušely, ale na úkor jasného překladu, jako Zlý začátek vs. Špatný začátek. Naštěstí od toho překladatelé od třetího dílu upustili, kdyby ne, museli by vymyslet pro další knihy názvy jako Nepřátelská Nemocnice, Strohá Scholastika, Obrovské Okno, Prokletá Pila, Vodporná Vesnice, nebo Vopravdový Výtah – nejsem si jist, jestli by to bylo ku prospěchu nebo ke škodě věci.
Knihy také obsahují jména s jistým významem. Místní jména jsou často přeložena, např. Slzavé jezero, Mizerov, ale vlastní jména jsou většinou ponechána v původní podobě např. kapitán Sham, je vlastně kapitán Podfuk. Je těžko říct, jestli je to řešení dobré nebo špatné. Angličtina je mnohem tolerantnější k popisným jménům, zatímco v češtině často znějí příliš ironicky. Překládání jmen třeba v knihách o Harry Potterovi nebo o Zeměploše od Terryho Pratchetta se sice zachová informace, ale pozmění tón. V pozdějších dílech se sourozenci setkají s ‚Mr and Mrs Squalor‘ – Manželé Špínovi, a the Quagmires – trojčata Zabředlovi, tak uvidíme jak se s tím překladatelé vypořádají.
Celkově se však jedná o velmi zdařilý překlad i celé vydání je velice hezky připravené, v dobré vazbě a na kvalitním papíře. Moc působivé jsou původní ilustrace Bretta Helquista, jehož ilustrace občas zdobí i New York Times.
Pokud ses tedy milý čtenáři (a odpusť mi, že ti tak najednou tykám) začetl do této recenze v naději, že se dozvíš o nepravostech a nekalostech, budeš možná zklamán. Tragické události popsané v knihách od pana Lemony Snicketa se do skutečného života nepřenesly. I když, co já vím, možná, že se dějí všude kolem nás. Buď jak buď, nakladatelství Egmont si za svou pečlivou práci oněch doporučených prodejních 139 Kč zaslouží. Stejně jako si Lidové Noviny zaslouží tvých těžce vydřených osm padesát za to, že ti zprávu o tak skvělých knihách pro tvá robátka přinesly.