Nejsme jako oni: Volání po trestu smrti pro teroristy lze pochopit, nikoli však schvalovat

Zaslouží si za své činy někdo zemřít? Máme právo člověka odsoudit k smrti a rozsudek pak vykonat? Tváří v tvář událostem posledních čtyř měsíců je nutné si tyto věčné a nepříjemné otázky opět položit a opět na ně hledat odpověď. Terorista, který má na svědomí životy tisíců lidí, pedofil, který způsobil dítěti nepředstavitelné okamžiky hrůzy před předčasnou smrtí, či pomatený mladík, který se připojením k zločinecké organizaci možná dopustil vlastizrady – mají právo žít, nebo je společnost oprávněna jejich životy ukončit? Moderní liberální humanismus nabízí tuto neuspokojivou odpověď: Je docela možné, že právo na život nemají, připustíme-li ovšem, že my jako jednotlivci z nichž se skládá naše společnost, máme právo jim život vzít, dostáváme se na jejich úroveň. Tento složitý a osobně těžce prožívaný postoj většiny moderních západoevropských elit poněkud nešťastně zbagatelizoval Zbyněk Petráček ve svém komentáři Finále v Tora Bora (Respekt 51/2001), když se na pozadí mého článku uveřejněného v Lidových novinách, nepřímo vyslovil pro udělení trestu smrti teroristům.

Ne rituálním vraždám

Ptá-li se Zbyněk Petráček: „Je skutečně odmítání trestu smrti pro teroristy s krví na rukou dokladem ‚humanistického liberalismu‘? Má mít ochrana práv jednotlivce vždy absolutní přednost před ochranou lidských životů a celých komunit?,“ zjednodušuje nejen humanistický přístup, ale i celý problém trestu smrti. Humanisté jej neodmítají pro pachatele zločinů jen proto, že nutně chtějí chránit jejich práva. Odmítají ho pro sebe a společnost, v níž žijí. Odmítají ho jako řešení problému, který je vždycky hlubší než smrt jednoho člověka. Ale hlavně ho odmítají, protože věří, že je trest smrti vždy činem pomsty. „Jak můžete obhajovat právo na život pro někoho, kdo ho nedopřál ostatním?“ zní běžná námitka. Odpověď je nasnadě: Obhajujeme právo společnosti omezit pochopitelnou, ale neschvalitelnou, touhu obětí po pomstě, a odmítáme snahy společnosti tuto touhu přesunout na stát a tak ji institucionalizovat.
Toto stanovisko přesahuje triviální ponaučení, že smrt vraha blízkým mrtvého nenahradí, přestože jejich bolest mnohdy zmírní a poskytne jim zadostiučinění. Jde o to, že podle humanismu se civilizovanost civilizované společnosti projevuje i v tom, že její členové se nemusí vyrovnávat s traumatickou smrtí blízkého rituální vraždou viníka. Jak poznamenal jeden z diskutujících v pořadu BBC „Morální bludiště“: aby se dostalo vrahům malého Jamese Bulgera odpovídajícího trestu, museli by být zaživa lámáni v kole a zemřít za nejhroznějších muk.

Neúnosná rizika

Velkou roli ale hrají i zcela praktické otázky. Vykonaný trest smrti nelze zvrátit a možnost justičního omylu je příliš velkým rizikem. Rozhlasem odvysílaná přiznání českých vlastizrádců padesátých let by nám měla být dostatečným varováním před jednoznačností jakéhokoli důkazu. Skotské právo proto například neuznává doznání jako dostatečný důkaz viny a požaduje další nezávislé důkazy. V západní Evropě ani ve Spojených státech sice nejsou justiční omyly tak velkým problémem (i když se rozhodně dějí), ale jinde ve světě jsou vykonstruované procesy stále běžné.
Na příkladu Spojených států pak lze ilustrovat i další problém, kterým je rasová nevyváženost justičního sytému. Za stejný zločin se v USA ocitne na popravišti s mnohem větší pravděpodobností Afroameričan než běloch. Kvůli této disproporci ostatně pozastavily některé státy Unie výkony poprav na neurčito. Nelze tedy vyloučit zneužití nebo alespoň nerovnoměrné udílení trestu smrti. Zejména pak ne v době, kdy po odplatě volá celý národ. Humanistické snahy tak nechrání pouze práva jednotlivců, ale i skupin a z jistého pohledu také celé společnosti.

Prevence především

Naprosto nelze souhlasit, že - jak říká Zbyněk Petráček - „trest smrti pro někoho, kdo usiloval o smrt tisíců lidí, není aktem odplaty, ale prevence.“ Uvědomíme-li si, že zde mluvíme o prevenci před lidmi, kterým nevadil prospekt smrti v troskách hořícího letadla, nebo kteří si hrdě obléknou vestu ze semtexu a nechají se rozmetat na kousky, není třeba na vnitřní rozpornost tohoto tvrzení hlouběji poukazovat.
Účinnost trestu smrti jako preventivního opatření, ale neobstojí ani v širším kontextu. Pokud vím, neexistuje totiž žádná prokázaná korelace mezi přítomností trestu smrti a úrovní zločinnosti v dané zemi. Stačí se podívat na samotné Spojené státy. Lze sice vysledovat krátkodobé snížení počtu násilných trestných činů v oblasti bezprostředně po vykonání popravy, to však nepředstavuje žádné dlouhodobé řešení. Většina vražd ostatně nevzniká po racionální úvaze, takže trest smrti je neovlivní a profesionální zabijáci jednají v přesvědčení, že nebudou dopadeni. Stejně jako lékaři i policisté z velké části tvrdí, že nejlepší léčbou je prevence. Kromě efektivnější činnosti policie, je tak nutné usilovat o odstranění příčin zločinnosti. Společenská přijatelnost smrti jako řešení problému, může být jednou z nich. Svou úlohu pak nepochybně hraje také chudoba, třídní a společenská prostupnost, opravdová integrace menšin, vzdělání a mnohé další faktory.
Rozhodně však přitom není možné klást na oltář společenského dobra práva a potřeby obětí zločinu. Finanční kompenzace, psychologická pomoc, viditelné zlepšení bezpečnostních podmínek v oblasti a účinná ochrana svědků. To všechno, ba mnohem více, musí být součástí našeho uvažování stejně tak, jako právo odsouzeného na spravedlivý a nezávislý soud.