Nejsme jako oni, aneb jak neměřit člověka

 

Unpublished review
Nejsme jako oni, aneb jak neměřit člověka
Na podzim roku 1989 bylo každému jasné nejen kdo ‚oni‘ v titulu článku jsou, ale i jakým způsobem se mi od nich odlišujeme. Jenže od té doby se svět, v němž žijeme, značně zkomplikoval a ‚oni‘ již nejsou ani zdaleka tak jednoznačně a jasně definovaní. Spoléháme se tedy na historicky ověřenější formulku znějící ‚nejsou jako my‘. Kdo jsme ‚my‘ víme přeci bez nějakých hlubších definic, ‚my‘ jsme arbitry i nositeli toho, co je správné, metaforicky i doslova bohulibé, krásné, ctihodné, vzorné, jinými slovy naše. Víme-li, kdo jsme my, je již velmi snadné popsat, jak oni my nejsou.
Zhruba před rokem a půl, vyvolala diskuzi a pobouření kniha Petra Bakaláře Tabu ve společenských vědách, volající po nezakrývání nezvratných „empirických“ dat nátěrem politické korektnosti a dnes tu máme její volné pokračování nazvané Psychologie romů. Nebylo snadné si takovou knihu koupit. Když jsem ji nesel k pokladně v duchu jsem si připravoval omluvy, kterými prodavačce ospravedlním její nákup a snažil jsem se tvářit tak, aby bylo jasné, že si ji kupuji z důvodů recenzních a nikoli jako sympatizant. Prodavačka se ale jen usmála, vzala si mých dvěstě korun a věnovala se dalším zákazníkům. Když jsem si pak v knize v tramvaji začal číst, měl jsem pocit jisté nepříslušnosti, asi jako kdybych si ve špičce listoval pornografickým časopisem. Nikdo mi ale knihu z ruky nevyrval ani mě nepobídl, abych si alespoň její odporný titul zakryl novinami.
Nejsem tedy nejoběktivnějším z recenzentů. Bylo mi jasné, jakým směrem se tato úvaha bude ubírat a jaké argumenty bude předkládat již po přečtení názvu. Není totiž možné na začátku 21. století napsat knihu Psychologie romů (nebo jakéhokoli jiného národa) a nedopustit se základní metodologické chyby, tj. předpokladu, že existují rozdíly v psychice jednotlivců dvou národů, které by byly větší než rozdíly v psychice jednotlivců uvnitř jednoho národa. Psychologie není neutrální slovo označující čistě deskriptivní disciplínu. Naopak. Psychologie je nabitá kulturním i politickým významem, který určuje nejen mentální zdraví ale i mocenské vztahy. Vidíme-li tedy knihu s podobným titulem, je téměř jasné, že se bude jednat o popis podřízené, či jinak negativně označené skupiny, skupinou dominantní, či trendotvornou. Je také jasné, že tento popis tak či onak nevyjde ve prospěch popisovaných. Lze také předpokládat, že se autor bude pohybovat v rámci jisté konkrétní teorie, která bude sloužit ke konkrétní interpretaci údajů v knize uvedených. Historie také ukazuje, že se postupem času tyto knihy ukáží být zcela nesprávnými. Byly za staletí napsány o všech možných lidských rasách, o kriminálních živlech, o ženách i o Češích. Teoreticky bychom je tedy ani nemuseli číst. To by ale byla velká chyba. Tyto knihy totiž nepíší (jen) hlupáci, lháři a rasisti. Naopak, jejich autoři jsou většinou vzdělaní lidé, kterým leží na srdci objektivita vědeckého bádání a již se chtějí vymanit z područí toho, co považují za názory ovlivněné společenskou objednávkou. Jejich největším omylem je ale právě onen předpoklad politicky neutrální vědy, která produkuje nezvratitelná fakta. Jsou zvyklí nacházet a interpretovat rozdíly a proto vyvozují z rozdílů na první pohled zřejmých i ty nezřejmé. Než se proto pustíme do četby knihy nazvané Psychologie romů, musíme si připomenout. Dosud neexistuje ve společenských vědách dílo, které by postulovalo zásadní a nepřekonatelný rozdíl mezi dvěma skupinami lidí vyznívající v neprospěch jedné z nich, které by se postupem času neukázalo jako nesmyslné. To neznamená, že takové dílo nepopisuje skutečné pozorovatelné jevy své doby. Znamená to jen, že tyto jevy zobecňuje nad jejich kontext a predikuje jevy budoucí, které se jen zřídkakdy vyplní.
Petr Kolář vpodstatě předkládá dvě teze. S první z nich je možné se kriticky ztotožnit, druhou je však nutné důrazně odmítnout. Zde jsou. 1) Mezi Romy a bílou majoritou existuje celá řada kulturních a socioekonomických rozdílů. Mezi kulturní rozdíly se řadí odlišné společenské normy, organizace rodiny, způsob komunikace, hodnotový systém, atp. Takové rozdíly je možné vypozorovat mezi Čechy a Maďary, jejich existence není proto příliš kontroverzní. Je však nutné si připomenout, že podobné rozdíly existují i mezi jednotlivými romskými skupinami a je tedy otázka, jesli by nebylo lepší srovnávat tyto skupiny než Romy jako celek. Mezi socioekonomické odlišnosti patří průměrný příjem, průměrné dosažené vzdělání, incidence kriminality, výživové charakteristiky. Zde je téměř jednoznačně zařadit romskou populaci u nás mezi nižší třídy (a ne překvapivě sdílí společné rysy s ekonomicky a společenský znevýhodněnými skupinami na celém světě). Tyto rozdíly existují, přestože jsou nedostatečně a často kontroverzně popsané a bylo by nesmyslné je nebrat v potaz v politické diskuzi. 2) Rozdíly popsané v bodě 1 jsou důsledkem odlišného genového fondu romské a neromské populace. S tím se pojí celá řada psychických i fyziologických rysů, které ovlivní chování Roma, ať vyroste v jakémkoli prostředí. Romové se vykazují nižší inteligencí, rychlejším pohlavním zráním a vyšší plodností. Podle Koláře je nutné tyto rysy romského genofondu brát v potaz při politickém řešení etnické situace v ČR.
A právě z tohoto bodu se budou odvíjet obvinění z rasismu pana Koláře. Nazvat ho ale rasistou, nebo někým s kým by se nemělo diskutovat je ale příliš snadné. Je nutno zdůraznit, že většina knihy (až na některé významné výjimky) je napsána neutrálním tónem a nikde netvrdí, že charakteristika Romů jako skupiny nutně předurčuje společenský osud daného jedince. V rukou sociálního pracovníka nebo policisty se ale nestane ničím jiným než podporou stávajících názorů na nenapravitelnost Romů. Teze jím předkládané se velice dobře shodují s převládající lidovou teorií o Romech, kterou používá většina neromské populace. Tato teorie prolhaného, zlodějského a nepříliš inteligentního cikána, je tak silná, že se ji bohužel osvojilo i velké množství Romů. Bohužel se s ní shoduje i celá řada na povrch pozitivních sterotypů, které pomocí příběhů a idealizovaných obrázků charakterizují ‘cikána’ sexuálně přitažlivého, představitele přírodě blízké přirozenosti a hudebníka s vrozeným nadáním. Proto tedy, i když o Romech říkáme něco ‘pozitivního’, jen dale prohlubujeme stereotyp, který má negativní důsledky.
Ocitáme se tedy v logicky neřešitelné situaci. Téměř cokoli řekneme o Romech může mít negativní dopad a stejně tak neúčinné jsou kategorická obvinění z rasizmu. To ale neznamená, že můžeme přestat se o nějaké řešení snažit. Naopak. Jediná možná cesta je neustálá a obtížná konverzace hledající řešení. S každým a o všem. Ne vždy to bude konverzace kosntruktivní a produktivní, ale vždy by to měla být konverzace s lidmi a o lidech.