Náboženství a demokracie

Lukeš D. Náboženství a demokracie. Britské Listy. 2002.
Nedávná debata v Lidových noviných na téma Islám a demokracie nezačala dobře. Na první úskalí narazila už ve formulaci svého rámce. Spojení slov Islám a demokracie s kontextem války v Afghánistánu nutně navozuje předpoklad, že Islám nejenže je s demokracií na rozdíl od jiných náboženství nějak na štíru, ale jedná se o ideologii s demokracií srovnatelnou a po srovnání k ní i diametrálně odlišnou. Všichni přispěvatelé hledající styčné body tak byli automaticky zahnáni do defenzívy.

 

Ve skutečnosti by se mnohem plodnější debata mohla vést na téma "Současné interpretace ustavujících textů Islámu a jejich souměřitelnost s převládajícím pojetím demokracie v ekonomicky a politicky dominantních zemích současného světa." (Jenže tento titulek by se Lidovým novinám nevešel na stránku a podle některých redaktorů LN ani jejich čtenářům do mozku.) Navrhuji tedy jednodušší téma "Náboženství a demokracie".

I když toto téma přijmeme, nesmíme automaticky předpokládat, že víme, co je náboženství nebo demokracie. Myslím, že při hlubší analýze textů na téma demokracie bychom zjistili, že se shodují jen na tom, že demokracie zahrnuje svobodné volby a že je to přes všechny své chyby nejlepší možné společenské zřízení. Kdybychom se podívali co mají země, které považujeme za ideální příklady demokratických států společného, zjistili bychom, že je to hlavně tak zvaná občanská společnost, díky níž může mít Velká Británie jmenovanou horní komoru parlamentu a Spojené státy prezidenta zvoleného těsnou menšinou hlasů. Našli bychom také některé styčné body v ekonomické sféře, ale bylo by jich mnohem méně, než si myslíme.

Náboženství je ještě zajímavější, protože se spojuje nejen s vírou v nějaké božstvo (nebo nějaká božstva), ale i se způsobem a intenzitou této víry a jejím důsledkem pro praktický život. Předpokládá se, že člověk věří ve svého boha (nebo bohy) exkluzivně, popírá jakoukoli možnost jiné interpretace světa, chce, aby všichni věřili ve stejného boha. Čím lepší věřící, tím je jeho víra silnější. Vezmeme-li intenzitu víry jako synekdochu pro náboženství, můžeme říci i o ideologiích jako marxismus nebo tržní kapitalismus, že jsou to náboženství (nesmíme zapomínat, že ne všechny jazyky obsahují ve slově náboženství slovo bůh). Od lidí nábožných také očekáváme jiné chování, morálnější, lepší, než od lidí nevěřících. Na této škále je pak možné hovořit třeba o dobrých a špatných křesťanech. Náboženství je pak možné hodnotit podle chování jeho přívrženců a jeho poměřování se současnými společenskými hodnotami (nejníže na této škále pak stojí náboženské sekty). Nejčastěji se ale náboženství srovnává s předmětem víry jeho proponentů. Křesťanství je to, v co věří křesťané, islám to, v co věří muslimové, buddhismus, buddhisté atd. Vzhledem k tomu, že zároveň například křesťana definujeme jako někoho, kdo je zastáncem křesťanské víry, máme tu cyklickou definici (pro účely racionální diskuse ne příliš užitečnou).

Abychom nějaké náboženství pochopili (a mohli tak z něj vyvozovat důsledky) jsou nám v rámci naší interpretace existence náboženství k dispozici data z chování přívrženců daného náboženství nebo z jeho ustavujících textů. Vzhledem k tomu, že analýza chování je příliš složitá a její výsledky nejednoznačné, většinou se obracíme k textům. Předmět víry se často ztotožňuje s nějakým jeho ustavujícím textem (Biblí, Koránem, atd). Není však zapotřebí nějakého hlubšího religionistického nebo historického vzdělání, abychom si uvědomili, že samotný text nám moc nepomůže. Samy o sobě jsou všechny náboženské texty tak či onak vnitřně rozporné. Jde o to, že je prostě jasné, že vznikaly a kodifikovaly se po dlouhou dobu a jejich konečná podoba byla často výsledkem politického konsensu, vzniklého procesem, který se nápadně podobal některým horším jednáním na české politické scéně.

Cynikům se navíc někdy zdá, že text přikazuje jednání i podle toho, jak se daný prorok zrovna ten den vyspal (tu vyhání kupce bičem z chrámu, tu káže nastavit druhou tvář, někdy má neomezenou víru, jindy se ptá boha proč ho opustil). Svou roli jistě sehrála i osobnost zapisovatele, ne každý interpretuje stejnou situaci stejně a ne každý má stejnou schopnost své chápání zaznamenat. U textu samotného tedy neuspějeme a musíme se proto obrátit na jeho interpretace. Snažíme-li se najít vysvětlení chování na základě obsahu základního textu daného náboženství, moc dobře nepochodíme. Každý může být označen za špatného muslima nebo křesťana, dáme-li si s tím trochu práce. Vzhledem k tomu, že pro srovnání s demokracií nám jde hlavně o predikci chování věřících, musíme jít daleko za samotný text, k jeho interpretaci určitou skupinou lidí v určitém období.

Jen tak si můžeme vysvětlit například Biblí jen matně podložený kult panenky Marie nebo katolické svaté. Až když se díváme na konkrétní interpretaci, můžeme se vyrovnat se srovnáním náboženství a politického uspořádání. Nesmíme se ale nechat chytit do pasti hodnocení kvality interpretace nebo jeho srovnávání se samotným textem. Dnešní převládající metaforická interpretace většiny Bible není sama o sobě o nic lepší než některé více doslovné interpretace starší. Je jen ve větším souladu se současnou ideologií pluralitního demokratického humanismu. Důležité je, že pro každý náboženský text najdeme interpretace, ležící někde mezi doslovným a alegorickým pojetím, s menším či větším vlivem národnostním, ekonomickým nebo politickým. Křesťanští, judaističtí nebo islámští fundamentalisté se nevrací ke kořenům svého náboženství, ale jen nabízejí jeho jednu interpretaci. Většinou přitom kladou důraz na veřejné jednání a politické uspořádání. Ani jeden fundamentalismus se neslučuje s demokracií, pokud tato v sobě zahrnuje i morální a náboženský relativismus. Proto mají také všechny jen marginální význam (a jejich organizace často statut sekt). Všechna hlavní náboženství mají ale také převládající sekulárně alegorickou interpretaci, která klade větší důraz na morální postoje a soukromé jednání, a fungují bez větších problémů v rámci pluralistické demokracie. Abychom se ale vrátili k Islámu. Čistě číselně se nedá říci, že fundamentalismus (v některé ze svých podob) je převažující interpretací ustavujících textů Islámu. Příklady žen v čele islámských států, demokratických voleb, tolerance k jiným náboženstvím již uváděli mnozí. Velice zjednodušeně by se dalo říci, že islámský fundamentalismus, který, jak již také mnozí poznamenali, má kořeny v jakési blízkovýchodní obdobě národních obrození, získal na prominenci díky závislosti západního světa na ropě. Koho kromě humanitárních pracovníků zajímá islámský fundamentalismus v Pákistánu nebo v Súdánu? Afghánský Talibán byl až do té doby než začal ubytovávat saudskoarabského teroristu jen poznámkou pod čarou v tlusté knize světových demagogií. Vzhledem k tomu, že se islámský fundamentalismus pojí hlavně s problémem národnostního uvědomění, lze předpokládat, že bude nabývat na popularitě jako interpretace Koránu a dalších základních textů (stejně jako tomu bylo u puritanismu nebo anglikanismu). O tom, že to není ani zdaleka jediná možná interpretace (a pravděpodobně ani ne jedna z nejkohéznějších) svědčí nejen slova mnohých odborníků na Korán a jeho čtení, ale i celých čtrnáct set let historie islámu, během nichž prošel stejným osvícenstvím i barbarstvím, jako každé jiné náboženství s politickou dimenzí. Chceme-li tedy mír v islámské části světa, musíme aktivně podporovat životaschopné interpretace Islámu, slučitelné jak se současnou převládající světovou morálkou, tak s jejich vlastními náboženskými i politickými hodnotami. Hezky a mnohem méně relativisticky to vyjádřil prezident Becketova fondu pro náboženskou svobodu Kevin J. Hasson ve Washington Post: "Řešení problému smíření Islámu s pluralismem neleží v poučování Muslimů o údajných výhodách relativismu, ale ve snaze pomoci jim najít absolutní pravdu lidské důstojnosti uvnitř Koránu."