Morální politika podle Lakoffa

Lukeš D. Morální politika podle Lakoffa. Lidové Noviny. 2002;15(28):15.

V současné době, kdy se politická jednota následující po 11. září pomalu rozpadá, se stává čím dál tím více aktuální pět let stará kniha amerického lingvisty, kognitivního vědce a filozofa George Lakoffa Morální politika. Větší část jeho knihy není nabádáním k nějaké konkrétní morální politice, ale pečlivým rozborem dvou zcela odlišných morálních systémů, které ovládají americkou politickou debatu, aniž by se jim dařilo vzájemně komunikovat. Lakoff ukazuje na nedostatečnost čistě racionálních analýz pro pochopení politického diskurzu. Tvrdí, že je možné ho plně vysvětlit pouze odkazem na složité morální postoje jeho účastníků. Dnes, kdy se americký Kongres nedokáže dohodnout na způsobu pomoci hospodářství postiženému nastávající recesí a útoky na WTC, je proto velice důležité si uvědomit původ tohoto nedorozumění. Vzhledem k tomu, že česká politická scéna se snaží kopírovat ideologická rozdělení v USA, je tato kniha důležitá i v našem kontextu. Je to tak i přesto, že výsledky Lakoffových analýz nelze jednoduše převést na mimoamerický kontext. Jeho metodologický přístup je univerzální. Lakoff nevidí rozdíl mezi konzervativci a liberály jako vyjádření polarit na nějaké abstraktní politické škále od pravice k levici, ale jako dva nezávislé systémy morálních hodnot, které se odvozují metaforicky od některých základních modelů. Tyto modely mají radiální strukturu (tj. jednotlivé postoje jsou uspořádány kolem idealizovaného centra, jsou jím motivovány, ale ne jednoznačně generovány). Jeho rozbor není navíc založen na nějaké existující politické teorii, ale na skutečných pragmatických projevech těchto dvou protikladných ideologií.
Lakoff identifikoval pro americkou politickou scénu jako důležitou metaforu rodiny. Díky obrazu Stát = Rodina, často v amerických politických projevech opakovaném, je pak možné ukázat, jak pro oponenty naprosto paradoxní názory dávají perfektní smysl uvnitř morálního systému jejich proponentů. Liberálové v USA nechápou, jak mohou být američtí konzervativci tak jednoznačně proti potratům jako upírání života člověku, když zároveň podporují trest smrti a odmítají sociální vládní programy pro snížení úmrtnosti kojenců chudých matek. Diví se, proč se konzervativci vyjadřují pro malou a levnou vládu a zároveň propagují navýšení vojenského rozpočtu, zdaleka převyšující sociální programy nebo miliardové daňové úlevy pro bohaté podniky. Konzervativci zase nechápou liberální podporu sociálních programů pro děti, když jsou ochotni tolerovat vraždu dítěte potratem. Nevidí jak je možné bránit práva dětí a zároveň práva vězňů, kteří se proti dětem provinili. Je pro ně paradoxní to, že liberálové obhajují programy zaměstnanosti a zároveň bojují za ekologická opatření, která berou chudým pracovní příležitosti. Obě strany si vysvětlují tyto zdánlivé nesrovnalosti v postojích svých protivníků nedostatkem inteligence nebo zaprodaností a korupcí, ale jak Lakoff přesvědčivě ukázal, jsou tyto zdánlivě protichůdné názory v rámci svých morálních systémů naprosto konsistentní.
Kognitivně modelová analýza, kterou Lakoff používá není složitá, ale vzhledem k tomu, že se staví přímo proti tradičním rozborům založeným na hledání logických vztahů mezi ideálními kategoriemi, bylo by příliš obtížné detailně rozebrat všechny její implikace a lze ji zde proto představit jen v hrubých rysech. Lakoff věří, že politická debata není jednoznačně racionální, ale metaforická. Základem těchto metafor jsou idealizované kognitivní modely, které jsou složitým souborem obrazů, scénářů a stereotypů běžného života. Je-li metafora státu jako rodiny jednou ze základních metafor amerického politického diskurzu, je tedy nutné rozebrat kognitivní modely (tj. různé obrazy, scénáře a stereotypy spojené s rodinným životem), které do této metafory vstupují. Síla modelu se určuje podle toho, jak dobře dokáže vysvětlit stanoviska skupiny lidí, pro niž je typický, nikoli podle toho, jak dobře popisuje nějakou sociologickou realitu (s tím, že lze navíc argumentovat, že i „odborné“ vidění sociologických skutečností je podmíněno metaforikou kognitivních modelů).
Lakoff ukazuje, že konzervativci a liberálové mají zcela odlišný soubor obrazů a idealizovaných představ o tom, jak funguje ideální rodina. Konzervativní model, Lakoff ho nazývá Model Přísného Otce, vidí rodinu jako místo, kde pracující otec vychovává děti k samostatnosti fyzickými tresty, vyžaduje jednoznačnou poslušnost a dítě si proto vypracuje dostatečnou vnitřní sílu, aby mohlo být samo úspěšné bez pomoci rodičů. Pokud je tato výchova úspěšná, musí být dítě schopné samostatného života. Rodiče zasahující do života svých dospělých potomků, jsou proto špatnými rodiči, kteří je buď správně nevychovali nebo kazí jejich samostatnost. Liberální model, nazvaný Lakoffem Model Vychovávajícího a Pečujícího Rodiče, naopak vidí výchovu dětí jako neustálou péči o jejich duševní i tělesné zdraví. Děti nelze rozmazlovat, ale je nutné jim vykazovat lásku a pomáhat jim nacházet vlastní cestu, aby měly sami touhu se polepšit bez nutnosti přísného trestu. Zatímco pro konzervativce je hlavní autoritou otec (tedy dominantní rodič, jehož úlohu může zastávat i matka), pro liberály je důležité, aby se o péči oba rodiče dělili.
Pokud je tedy v metafoře Stát = Rodina vláda rodič a občané děti, musí po vládě oba tábory zákonitě vyžadovat něco jiného. Zatímco konzervativci vyžadují, aby stát nechal své dospělé děti na pokoji, ale zároveň je chránil silnou armádou, očekávají liberálové od státu péči a stejnou starostlivost o slabší i silnější. Podle konzervativců je nutné lidi, kteří poruší jasně stanovená pravidla, přísně potrestat, protože jenom přísný trest jim stejně jako dětem dá jasně najevo, že to, co udělali, je špatné, zatímco liberálové tvrdí, že je nutné je dále vychovávat, aby si nalezli vlastní cestu ke šťastnému životu.
Oba tyto modely mají samozřejmě mnohem složitější vnitřní strukturu a kombinují se s velkým množstvím dalších metafor a idealizovaných obrazů. Je dokonce možné, aby jeden člověk zastával jiný model v osobním rodinném životě a jiný ve svém politickém přesvědčení. Například mnoho univerzitních profesorů patří mezi vyhrocené liberály, ale ke svým studentům se chovají podle modelu přísného otce. V mnoha etnických menšinách je zase striktní otec převládajícím modelem skutečného rodinného života, ale model používaný pro politické přesvědčení je bližší vychovávajícímu a pečujícímu rodiči. Naprostá většina konzervativců navíc neaplikuje tyto idealizované modely jednoznačně, ale liší se od nich v různých aspektech. Tyto odlišnosti ale nejsou jen otázkou měřítka, ale také míry pragmatismu, morálního zaměření a žebříčku morálních hodnot. Součástí idealizovaného modelu přísného otce je například nadřazenost mužů nad ženami, ale pokud se tato klauzule odstraní, je možný například konzervativní feminismus, který postuluje rovnost mezi ženami a muži, ale odmítá pozitivní diskriminaci jako nepřípustné protěžování.
Lakoff nezastírá svůj silný liberalismus, ale přesto se mu daří zůstat ve svém rozboru objektivní. Jde mu totiž o to ukázat, jak tím, že se soustředili na své ústřední hodnoty, dokázali konzervativní politici lépe komunikovat s voliči než politici liberální, kteří se (marně) snaží o „racionální“ diskusi a „objektivní“ rozbor jednotlivých problémů. Protože však je i liberální postoj založen na metaforickém pojetí státu jako rodiny, nebudou jim středoví voliči rozumět, pokud tuto metaforu neučiní jádrem svého diskurzu. Jako liberál Lakoff věří, že liberální postoje jsou správné i pokud si odmyslíme metafory s nimi spojené. Poukazuje na praktické problémy jako rozbíjení životního prostředí, drahá vězení vychovávající další zločince, daňové úlevy pro ty, kdo je nepotřebují, atd. Jako kognitivní vědec a filozof je ale schopen ukázat, že politickou debatu nelze postavit jen na logickém rozboru veřejných jevů, protože tato „logičnost“ bude vždy do značné míry jen zdánlivá vzhledem k tomu, že bezrozpornost uvnitř jednoho modelu je paradoxem v modelu jiném.
To, že je Lakoffova kniha stále aktuálnější podtrhuje i článek profesora ekonomiky na Princetonu Paula Krugmana v New York Times (4. 1. 2002) o stabilním posunu konzervativců v Americe směrem doprava za posledních dvacet let (tj. přibližování se k ideálu), který potvrzují i některé nezávislé kvantitativní analýzy hlasování v Kongresu. Některé návrhy konzervativních politiků jsou proto tak extrémní, že jim při zkoumání veřejného mínění některé kontrolní skupiny nechtěly věřit.
Pokud však chceme přenést Lakoffův rozbor na evropské podmínky nebude stačit pouze najít rozdíly mezi například českým a americkým pojetím rodiny. Metafora státu jako rodiny je součástí politického diskurzu snad všech zemí, ale rozhodně to nemusí být metafora do té míry dominantní jako na současné politické scéně USA. Lakoffova kniha není tedy teorií popisující nějaké absolutní a univerzální politické spektrum, ale výzvou pro všechny politology, politické komentátory ale i politiky, aby se pokoušeli najít vnitřní zákonitosti a logiku konkrétních politických modelů v konkrétním prostředí místo, aby vtěsnávali (jako třeba v případě levice a pravice) debaty na politické scéně jedné země a doby do politických škatulek země nebo doby jiné.
George Lakoff, Moral Politics: What Conservatives Know That Liberals Don’t, Chicago and London: Chicago University Press, 1996, 413 stran