Metafory duševního vlastnictví

Lukeš D. Metafory duševního vlastnictví. Literární Noviny. 2007;18(52):9.

Submitted draft with original title:
Metafory duševního vlastnictví a budoucnost lidské smlouvy
V roce 2006 dostala firma Microsoft předvolání k soudu od Chilského kmene Mapuche, který ji obvinil ze zneužívání intelektuálního vlastnictví. Podstata soudní pře však nespočívala v tom, že by Microsoft neoprávněně publikoval nějaký text, který Mapuchové vytvořili, ale v tom, že vytvořil verzi svého operačního systému Windows v jazyce mapuzugun. Jak k takovému nedorozumění mohlo dojít? Jak se mohlo stát, že ochrana práv tvůrců duševních děl vedla k tomu, že se tento kmen ohradil proti něčemu, co mu dnes může být více méně jen ku prospěchu. Například překlady Bible do místních jazyků pomáhají tyto jazyky zachovat i když příchod zvyků a lidí s Biblí spojených nemusí být vždy pro jejich mluvčí tím nejlepším. Díky zajímavému procesu kolektivního vyjednávání metaforických příběhů, který má své počátky v osmnáctém století (a v jistém smyslu ještě dříve) jsme se však dostali do situace, kde se najednou ocitáme před osvojováním věcí, které se na první pohled zdá absurdní. Jenže pohádky o vlastnictví jsou tak silné a jejich přenos do oblasti nevlastnictví se zdá natolik nezpochybnitelný, že ovlivňují celou řadu našich zákonů a v době internetového zprostředkování obsahu i stále větší část jednání více a více lidí. Zákony kolem duševního vlastnictví (copyrightu a patentů) jsou čím dál tím složitější, ale jen těžko se jich zbavujeme, protože na jednu stranu odporují „zdravému rozumu“, a navíc, jen se otočíme, zdá se, že dávají naprostý smysl. Za všechno můžou metafory, ale snažit se metaforického uvažování zbavit by bylo ještě horší, než je přijmout za své. Nad metaforami zvítězíme, jen pokud je přijmeme za své a budeme ochotni se nad nimi blíže zamyslet.
Síla metafor spočívá v tom, že jsou založeny na nesporných příbězích, které jednoznačně souzní s naší zkušeností i přirozenou logikou. Základní příběh o vlastnictví je proto neodbytně zaznamenán do významu slova „vlastnictví“ samotného. Pokud někdo vlastní nějaký předmět, může s ním nakládat jak chce, má právo ho použít dříve než kdokoli jiný, může ho někomu darovat, prodat nebo slíbit. Pokud někdo vezme nebo použije vlastněný předmět bez svolení dopustí se krádeže, za niž bude potrestán podle hodnoty daného vlastnictví.
Problémy ovšem nastávají v okamžiku když do tohoto obecného příběhu budeme dosazovat konkrétní typy vlastnictví a vlastníků. Například, za většinu vlastněných předmětů nese vlastník zodpovědnost. Vlastní-li například strom musí si dávat pozor aby nestínil sousední dům, nebo aby nespadl na kolemjdoucího. (Ještě složitější to mají vlastníci zvířat.) Vlastní-li někdo automobil, je zodpovědný za jeho odstranění z veřejné ulice, poté, co ho přestal používat. Žádné podobné zodpovědnosti ale neplynou z vlastnění kartáčku na zuby. Dále jsou typy vlastnictví, za které nese vlastník zodpovědnost širší skupině. Například, vlastník pozemku je oprávněn na něm postavit dům pouze se společenským svolením a v určitých případech musí přenechat nakládání s tímto pozemkem společnosti (kupříkladu ke stavbě cest). V mnoha případech vlastnictví se takto používá spíše model propůjčení, kdy se k dočasnému vlastnictví připojuje zodpovědnost za ochranu daného majetku.
Nejzapeklitější formy vlastnictví jsou však tam, kde se vlastněné entity nechovají jako předměty. Pokud vlastním židli tak v okamžiku, kdy na ni uvalím všechna svá práva, na ní mohu sedět pouze já na místě, kde je židle umístěná. Pokud ji chci někomu dát nebo prodat, vím zcela intuitivně, že po ukončení transakce už tu židli mít nebudu. I v případě propůjčení nebo svolení k jejímu použití nebudu moci židli využívat dokud mi nebude vrácena. To je tak základní vlastnost židle i všech ostatních předmětů, že je poměrně obtížné ji popsat. „Když něco někomu dám, už to nebudu mít“ je věta tak tautologická, že skoro nedává smysl. Jenže za posledních pár set let se vyvinula také celá řada vlastnictví, které je možné předat a stále mít. Odvíjejí se od vlastnictví symbolického. Například, dát někomu „klíče od města“ znamená předat někomu fyzický předmět, ale skutečnou hodnotu těchto klíčů si vlastník ponechává. To samé platí o vysvědčeních nebo medailích. Toto rozšíření významu vlastnictví je také naprosto přirozené a odehrává se bezprostředně v myslích nás všech bez potřeby veřejné diskuze. Není potřeba zákona, který by vysvětlil, že pokud žák dostane vysvědčení ze školy, stává se vlastníkem daného kusu papíru, ale nikoliv vysvědčení samotného. Nemůže tedy předat samé jedničky někomu jinému. Zákon je ale potřebný například v případě osobních dokladů, které nám jsou jen propůjčeny. Mnohem složitější, ale intuitivně poměrně přístupná, je situace ohledně peněz. Mám-li stokorunu, jsem vlastníkem všech práv spočívajících s její hodnotou, mohu ji vyměnit za nějaký předmět nebo někomu dát. Nemám ale žádná práva spojená se stokorunou jako bankovkou. Nemohu ji zkopírovat nebo ji rozstříhat na malé kousky které by si zachovaly část její hodnoty, jako bych to třeba mohl udělat s houskou. Teoreticky je i její zničení přestupek, protože bankovka patří státu a ne mě.
Většina z toho, co jsem výše zmínil je nám přístupná jaksi intuitivně. Máme k dispozici příběh o vlastnictví a zkušenosti s celou řadů typů entit, a představíme-li že určitou entitu vlastníme, bez nějakého hlubšího hloubání nám bude jasné, co z příběhu o vlastnění je na daný předmět možné aplikovat a co ne. Tak funguje náš jazyk i naše kognitivní uspořádání. A tím se pro většinu teoretiků lidského uvažování celá záležitost uzavírá. Jakékoli rozhovory o celém procesu vlastnění a jeho vhodnosti jsou záležitostí čistě externí; něčím, co je druhotným vzhledem k „přirozenému“ vlastnictví, které je nám k dispozici intuitivně. Tím bychom si však uzavřeli přístup k celé řadě jevů, které jsou pro pochopení lidského myšlení stejně důležité jako logika nebo větný rozbor. Diskuze o tom, jestli je vhodné nějaké slovo nebo pojem tak či onak použít jsou stejně tak součástí jeho významu jako to, o čem není nutné nijak přemýšlet a co je předmětem jakési sémantické intuice. A právě na případě „duševního vlastnictví“ si můžeme ukázat nejen to, jak jsou tyto „společenské“ dimenze významu důležité, ale i to jak je možné je použít k veřejnému prospěchu.
„Duševní vlastnictví“ bylo přítomné vždycky. Dostal-li švec nápad na to, jak lépe vyrábět boty, stačilo ševci jinému si pouze několik takových bot koupit, aby mohl z nápadu ševce prního také těžit. Pokud první švec strávil na svém „vynálezu“ několik let, během niž vyráběl méně bot, pak druhý švec, který mohl celou dobu prodávat staré boty po tuctech, bude mít z „vynálezu“ prvního ševce užitek, aniž by musel vynaložit stejné úsilí. Oba ševci si pak budou konkurovat, ale druhý švec bude mít výhodu větších prostředků, které může vynaložit například na reklamu nebo na slevy. Prostředků, kterých se první švec vzdal, aby mohl pracovat na svém vylepšení. V tomto příběhu spočívá princip patentu. Nárysy různých patentových ujednání lze najít již ve starém Řecku a našli bychom je pravděpodobně již ve starších cechovních uspořádáních. Vlastnictví se v tomoto případě odvozuje od času a prostředků vynaložených na daný vynález. Na samozřejmé nebo všeobecně známé věci tedy není možné patent uvalit. Svět je ale nekonečně komplikovaný a proto se neustále bavíme o tom, co je samozřejmé nebo všeobecně známé. Mnoho neindustriálních společenství se například musí bránit velkým farmaceutickým spolčenostem, které se snaží patentovat přirozená léčiva, jejichž medicinální použití se tradovala od nepaměti. Ještě složitější je situace u počítačových programů, které se zakládají na matematických algoritmech. A protože se v matematice všechno odvozuje od všeho ostatního, nelze všeobecně matematické formule patentovat, protože není jasné, které z nich jsou „samozřejmé“. Odvození některých algoritmů a komputačních postupů je ale tak složité, že se na ně patenty někdy udělují. Všeobecné povolení softwarových patentů, o které se snaží Evropská unie, by ale mohlo vést k absurditám, jako například patent společnosti Amazon na možnost koupit si zboží pomocí jednoho kliknutí myši.
Ve veřejném prostoru existuje ještě jeden typ „duševního vlastnictví“, který je řádově mladší. Je zajímavé, že přestože se objevilo tak nějak přirozeně s příchodem nových technologií, je nutné jeho přesný metaforický dosah neustále přezkoumávat vždy, když se objeví technologie další. Ta původní nová technologie byla knihtisk. V nejpůvodnější podobě má duševní vlastnictví obsahu vytištěné knihy mnoho společného s patentem. Kniha jako taková je samozřejmě předmětem, který je možné vlastnit přirozeně, v tom smyslu, že pokud ji chci někomu dát či prodat musím se vzdát jejího použití. Jenže stejně jako v případě výše zmíněného ševce, úsilí, které je nutné vynaložit na vytvoření prvního výtisku je nesouměřitelně větší než náklady na výtvor výtisku druhého. Je tedy nutné chránit právo vytvářet kopie, což je podstata copyrightu. A přestože od výskytu prvního problému s patentem, který pravděpodobně sahá hluboko do dějin, uběhlo do vytvoření podrobného systému patentového práva několik tisíc let, na vytvoření prvního zákona o copyrightu stačila od vynálezu knihtisku pouhá dvě století. Tento zákon se poprvé objevil v Anglii, kde měl za účel chránit tiskaře knih před nekalou konkurencí a již ve své původní podobě obsahoval ve svém zdůvodnění, že jedním z jeho cílů je „povzbuzení učených mužů k skládání a psaní užitečných knih.“
Jak do toho všeho zapadá myšlenka, že je možné si vyhradit práva na celý jazyk a vše s ním spojené? Velice snadno. Může za to Micky Mouse. Původní copyright totiž platil jen několik let a vztahoval se jen na určité typy použití. Společnost Disney si ale ve dvacátém století uvědomila, že její právo na reprodukci slavné myši už brzo vyprší, a lobovala tedy pro vytvoření nového zákona, který by její zdroj příjmů ochránil. Situace je samozřejmě mnohem složitější než tato humorná historka, kterou si vyprávějí američtí právníci, ale její podstatu to nemění. Z původního příběhu, kde bylo právo jaksi přirozeně na straně autora a původního vydavatele, z jejichž úsilí tyli lidé bez skrupulí, se stal příběh legalistický, kde místo práva přirozeného se uměle uplatňují technické poučky textů nedokonalých zákonů. Původní zákony dávaly autorům časově omezená práva výlučné publikace. Zákony nové však tuto výlučnost rozšířily prakticky do nekonečna a usurpují si další a další omezení. Kde se tedy dříve umělecké a vědecké výtvory po určitém čase dostaly do veřejné sféry a mohly tak přispět k všeobecnému blahu aniž by nějak zvlášť jejich otevření poškodilo jejich autory, dnes se automaticky jakýkoli výtvor (včetně seznamu potravin na nákup) stává dílem, na nějž se vztahují autorská práva prakticky časově neomezená. To omezuje z velké části legitimní vědecký výzkum i čistě jen volné šíření myšlenek. Například snahy lingvistů sestavit korpus mluvené skotštiny byly omezeny tím, že museli obdržet právní listinu od každého člověka, jehož promluva se v korpusu objeví, přestože veškeré ukázky v korpusu budou anonymní a ve všech případech se jednalo o ukázky řeči, z nichž by daný mluvčí nemohl mít jakýkoli finanční ani jiný prospěch. Z jakéhokoli našeho výplodu se tedy stává majetek, ke jehož šíření je zákon stejně netýkavý, jako k nedobrovolnému sdílení spodního prádla. Podobné zkušenosti mají redaktoři starších literárních děl, když se musí potýkat s nedůtklivými dědici, kteří na jednu stranu očekávají nepřiměřenou finanční kompenzaci a na stranu druhou se často zběsile pídí po důstojnosti, která danému dílu nepřináleží. Kdyby stejné zákony a senzibility existovaly na začátku minulého století, dílo Franze Kafky by nikdo nikdy nečetl. Problém je v tom, že jakmile jsme se na jedné metafoře dohodly, zdá se nám, že její působnost je přirozená a neměnná. Myslíme-li si ale, že autorská práva jsou stejná jako práva vlastníků ponožek, omezujeme se jen na jednu z možných interpretací vlastnictví. Jak jsem ale ukázal, vlastnictví hmotných statků je ale neobyčejně složitá záležitost. Proč bychom se tedy nemohli dívat na autorská práva stejně jako na práva vlastníků pozemků? Vlastník pozemku má práva omezena, protože to, jak nakládá se svým majetkem ovlivňuje i ostatní. Proč bychom tedy všichni měli regulovat běh internetu nebo práva zákazníků jen proto, že si některý autor osobuje absolutní práva na to, jak nakládat se svým textem. V tomto okamžiku se skutečnost, že někdo něco vlastní dostává do sporu s mnohem základnějšími právy. Autor nějakého díla navíc pro svůj úspěch spoléhá na společné statky veřejné debaty. Nemůže tedy zároveň chtít, aby se kniha šířila ve všeobecném povědomí, a aby nebyla k dispozici ve veřejné knihovně. Chceme-li se na autorství dívat jako na absolutní vlastnictví, musíme být ochotni se dívat na všechny aspekty vlastnění, nejen ty, které se hodí velkým společnostem.
Do zcela nových úrovní absurdity uvedl pojetí „duševního vlastnictví“ hudební průmysl. Obzvláště odstrašivý je případ dokumentaristy, který byl hudební společností požádán o tisíce dolarů jen proto, že uprostřed jeho natáčení skutečných událostí, zazvonil někomu v záběru mobilní telefon „copyrightovanou“ melodií. Daná společnost i umělec ale již za svůj výtvor byli odměněni dostatečně. V tomto případě by spíš měli zaplatit tomuto filmaři oni za to, že nebyli schopni svůj výplod dostatečně ovládat, aby nezamořoval veřejný prostor. Ale i zde je nutné uplatnit rozumnou úvahu založenou na škodě a prospěchu a na bedlivém prozkoumání toho, jak dobře daná situace odpovídá našemu původnímu příběhu o vlastnictví. Na jednu stranu si může říci pohádku o tom, jak zlý nadnárodní konglomerát utiskuje drobného umělce jen, aby z něj vyždímal i poslední cent, ale existují i případy, kdy se pro pochopení dané situace hodí lépe scénář jiný. Dovedeme si přece představit situaci, kdy někdo vytvoří dílo, které přispěje k požitku miliónů, ale přesto se mu nedostane zasloužené odměny. A někdy se prostě neví. Většina lidí si například neuvědomuje, že pokud v Americkém filmu či seriálu někdo zpívá slavnou narozeninovou píseň „Hodně štěstí zdraví“, museli tvůrci zaplatit poplatek držiteli copyrightu, přestože melodie na tuto píseň byla složena již v roce 1893 a slova napsána v roce 1935. Peníze ale nejdou autorům ani jejich dědicům. Podle zkorumpovaných amerických zákonů bude v USA z této písně týt společnost Warner Chappell ještě do roku 2016. Podle tohoto pojetí vlastnictví není možné, aby umělecké dílo znárodnělo a zodpovědnost za jeho úspěch plyne jen jedním směrem k autorovi, aniž by veřejnost, která tento úspěch zprostředkovala měla jakékoli právo. Není ani možné uplatnit nějaký rozumný příběh o zásluze a přináležitosti.
Celou věc mění a komplikuje internet. Na jednu stranu na něm existují snahy o reformu copyrightu v podobě hnutí jako jsou Creative Commons pro duševní výtvory a GPL pro software. Ale na straně druhé jsou tu snahy velkých společností, které agregují obsah a snaží docílit platby za i sebemenší jeho použití. Dostávají se zde často do střetu zájmy svobody slova a právo na zaplacení za autorské výtvory. Protože ale lze elektronické výtvory šířit bez jakékoli fyzické podstaty, tj. můžeme někomu půjčit nebo dát elektronickou knihu či píseň, aniž bych o ni sám přišel, dostáváme se do situace, kdy se bortí samotné metaforické základy duševního vlastnictví. Budeme-li se spoléhat pouze na racionalitu současných právních rámců, jen se zlou se potážeme. Musíme hledat nové příběhy o vlastnictví, na kterých pak můžeme postavit lepší metafory. Jiná možnost není. Možná pro to ale budeme potřebovat zcela nový právní systém, který bere lépe v potaz metaforickou podstatu nejen našeho myšlení, ale i celé společenské debaty. Jinak se může stát Česká Republika bude po vzoru chilských indiánů požadovat od studentů češtiny poplatek, a nikdo se nad tím ani nepozastaví.