Metafora trhu ve vzdělávání

Lukeš D. Metafora trhu ve vzdělávání. Literární Noviny. 2005;16(7):3.

 

Submitted draft with original title:
Metafora trhu ve vzdělávání aneb konec bohemistiky za kanálem?
Když v roce 1915 T. G. Masaryk v Londýně spoluzakládal Školu pro slovanská a východoevropská studia (SSEES) viděl Evropu podobně jako ji dnes vidíme my: úzce propojený politický prostor, plný napětí, v němž malé národy mohou mít své místo, pouze pokud o ně budou aktivně usilovat. Jedním z těchto způsobů je umožnit národům velkým ty malé lépe poznat. Nejen vysílat velvyslance, ale také přijímat návštěvníky a aktivně se podílet na dialogu, z něhož jim poplyne vzájemný prospěch. Masaryk ovšem vnímal svou dobu prostřednictvím ozbrojených konfliktů a sebeurčení národů. Národní státy pro něj byly téměř osoby, které se spolu musí nějak domluvit. Dnešní Evropané však spíše svět chápou prostřednictvím metafor trhu. Státy jsou vnímány jako firmy a komunikace mezi nimi nabývá podoby obchodu.
V tomto duchu na české ambasádě proběhl v prosinci už druhý seminář pod názvem Nové trendy v bohemistice. Zatímco před necelými dvěma lety se první seminář nesl zcela v duchu českých studií s příspěvky na témata od moderních ohlasů národního obrození či Vančury po reakce na pravopisnou reformu či nové trendy v české kinematografii, tentokrát se většina příspěvků zabývala tématy mnohem praktičtějšími, možná méně záživnějšími, ale pro bohemistiku ve Velké Británii pravděpodobně životně důležitými. K příznivé atmosféře rozhodně nepřispěly nedávné zprávy o zavírání kateder oborou jako architektura a chemie na několika předních britských univerzitách a účastníci jistě měli na paměti také nedávné pokusy o zrušení katedry slavistiky na univerzitě v Glasgow, která je jedním ze šesti míst v Británii, kde se čeština studuje.
Všechny univerzitní obory jsou dnes pod tlakem, aby zajistily svou rentabilitu (angl. value for money). Není však úplně jasné, co všechno tato rentabilita znamená. Na jednu stranu lze rentabilitu převést na množství studentů, které ale pro bohemistiku bude vždy nízké a nevyvážené. Za mého působení na dvou britských univerzitách nebyla výjimkou třída s jedním či dvěma studenty, zatímco v jiných ročnících jich bylo i k dvaceti. (Mnoho z nich čeští a polští emigranti, Němci, Finové a jiní studenti z EU, studující ve Velké Británii.) Ne všichni mají navíc zájem o bohemistiku jako takovou, ale pouze se učí jazyk. Co do počtu se proto malé obory (a to platí například i pro skandinavistiku či orientalistiku) vyplatit mohou jen ztěží. Musíme tedy hledat nějaký jiný ekvivalent hodnoty, kterou bychom mohli postavit proti nemalým nákladům. Státy si většinou subvencování zdůvodňují důvody strategickými nebo kulturními. V době studené války proto nebyla potřeba ospravedlňování nákladů na jazyky sovětského bloku tak velká. Dnes se o strategické potřebě hovoří spíše v souvislosti s potřebami investorů, kteří mohou a často také přichází o zakázky ze zemí, s nimiž se nedovedou domluvit. Jak však upozornil ve svém příspěvku londýnský slovakista Tim Beasley-Murray, tyto důvody jsou často dočasné a jen těžko mohou udržet tyto obory při životě dlouhodobě. Jazykově vybavené zaměstnance lze navíc získat i jinak, jak potvrdil nedávno mluvčí britského ministerstva zahraničí, podle kterého si diplomatické služby raději vychovají odborníky vlastní. Na britských univerzitách dodnes působí rusisté, kteří se ruštinu učili v padesátých a šedesátých letech v armádních kurzech.
Díváme-li se totiž na jazyk jako na pouhý nástroj ve službách armády, obchodu či politických vyjednávání, ztrácíme mnoho důležitých informací a skutečné studium českých záležitostí (od staré češtiny, přes literaturu, společnost a kulturu po dějiny) se změní na pouhou továrenskou produkci absolventů, kteří si v Praze dokážou objednat vepřo-knedlo-zélo. Jedno možné (a pravděpodobně dlouhodobě nejplodnější) řešení by bylo odhodit metaforu vzdělávání jako zboží s cenou a náklady na výrobu a dívat se na něj jako na morální závazek pro jakoukoli lidskou společnost. To sice sebou přináší mnoho dalších problémů, ale umožňuje to zachování rozmanitosti vědění v dané společnosti. Jazyk trhu v diskurzu o vzdělávání je však v naší (a ještě více v britské) společnosti natolik zakořeněn, že podobným argumentům mnoho lidí buď už téměř nerozumí, nebo je prostě ignoruje.
Akademické obory tedy nějakou hodnotu nabídnout musí. Účastníci zmíněné londýnské konference by se pravděpodobně shodli, že bohemistika ji musí hledat právě v onom hlubším vzájemném porozumění mezi národy, které musí vznikat na mnoha úrovních společnosti. Tato hodnota je ale vzájemná a netýká se pouze politických potřeb Spojeného království. Na pokračování bohemistiky na britských univerzitách má zrovna tak zájem společnost česká. Na jednu stranu jsou Britové (i příslušníci jiných národů) s bohemistickým vzděláním, a to nejen podle Neila Bermella, amerického bohemisty působícího v Sheffieldu, často účinnější v propagaci českých zájmů v zahraničí než ambasády a kulturní centra, která se omezují na hlavní města. Proto také státy jako Velká Británie, USA, Francie či Německo vynakládají nemalé prostředky na propagaci svých jazyků a kultur po celém světě. Na druhou stranu, jak zdůraznil přední světový bohemista profesor Pynsent, pohled zahraničních odborníků, může přinést cenné podněty badatelům i laikům domácím. Pynsent, průřez jehož bohemistickou prací připravuje nakladatelství Karolinum, poukázal na klíčovou úlohu, jakou hrají mezinárodní badatelé při studiu francouzštiny. A nelze nevzpomenout, že anglistická centra ve skandinávských a jiných zemích nepřispívají k poznání kultury anglické o nic méně, než katedry Cambridge a Oxfordu.
Česká vláda si jistě mnohé z toho uvědomuje, a mimo jiné proto sponzoruje české lektory v zahraničí a subvencuje pobyty zahraničních studentů na letních školách češtiny. Chvályhodná dosavadní činnost londýnského velvyslanectví i jeho zajímavé plány do budoucnosti jsou toho dalším dokladem. Jak ale poznamenal bývalý velvyslanec v Británii Pavel Seifter a iniciátor prvního bohemistického setkání v Londýně, bez širší podpory domácí veřejnosti se ale všechny tyto aktivity stávají prvním místem rozpočtových škrtů. Míst pro zahraniční studenty v Česku financovaných českou vládou je stále méně a lektorátům v Británii hrozí zánik, s tím, jak pro ně britské univerzity snižují finance, pokud se na nich česká strana nebude aktivněji podílet. Je tedy nejvyšší čas se zamyslet nad prioritami, což se snad děje, vhledem k účasti několika zástupců ministerstva vzdělávání i parlamentu na londýnském semináři.
Studium bohemistiky v Británii jistě nevyřeší všechny výzvy s nimiž se musí potýkat česká společnost i světová komunita a jen těžko se stane předmětem rozsáhlé veřejné debaty. Podle dalšího z účastníků doc. Putny, se navíc bohemistická studia musí snažit o přežití i na univerzitách Německých a jinak tomu není ani ve Spojených státech a jinde. Jistě ale stojí zato si připomenout důležitost a nezbytnost tohoto konání.
Podobné diskuze ale mohou být také odrazovým můstkem o povaze vzdělávání jako takového. Do jaké míry je vhodné o něm hovořit jako o něčem, co je předmětem obchodu? Tato metafora má jistě své výhody pro jeho financování. A do jaké míry je nutné jej vidět jako lidskou povinnost? Jak užitečné je například pro český export, jestli se v Londýně (nebo ostatně i v Praze) čte Máchův Máj, je jistě platná otázka. Ale otázku, jestli to má smysl pro udržení obecné vzdělanosti u nás i ve světě, bychom si možná tak často klást neměli.