Maso, ženy a svoboda duše

 

Submitted draft:

Letos na podzim tomu bude šestnáct let od doby, kdy jsem přestal jíst maso. Už si přesně nepamatuju proč, ale vyloučení masa z  jídelníčku se stalo běžnou součástí mého života a nevyžaduje si žádnou ideologickou podporu. Tato změna měla ale jeden zcela nečekaný důsledek. Změnila to, jak se stavím k literatuře svého dětství. Když se občas znovu začtu do knihy, často mě překvapí, jak negativně na mě působí, když si hrdinové mých formativních let bez zamyšlení pustí do masitého pokrmu. Je to o to více překvapující tím, že masožravé sklony naprosté většiny mých přátel mě ponechávají chladným. Literární vzory mých raných let pro mě totiž byli více než jen zábavou, byli jistým způsobem mnou. Jejich síla formovat mé názory a konání byla veliká ale očividně ne bezmezná. Za své sekulárně humanistické levicové pojetí světa vděčím jim. Přesto jsem to nakonec byl já, kdo změnil je, když se důležité okolnosti mého života dostaly do konfliktu s životem těchto předloh.
Přestat jíst zvířecí mrtvoly je poměrně snadné. Kdybych si vedl diář, tak by nebylo obtížné tuto změnu určit přesně na den. Má cesta k feminismu však trvala mnohem déle než ta k vegetariánství. Jestli je feminismus skutečně vyvrcholením osvícenského pojetí rovnosti se ještě uvidí, ale není pochyb o tom, že je dodnes jednou z nejradikálnějších výzev našim kolektivním předsudkům. Není snadné přijít s myšlenkou o mnoho radikálnější než to, že je nutné všechny formy genderového determinismu neustále podrobovat kritice. Nabourat se do samého jádra našeho kolektivního pojetí přirozenosti a zásadně omezit sféru vlivu pohlaví biologického na pohlaví kulturně vytvořené je převrat darwinovský dimenzí. Odmítnout se připojit k automatickému souhlasu s tím či oním pojetí přirozenosti ženy a muře je leckdy stejně společensky nevhodné jako odmítání masa na zabijačce, ale otázka je, do jaké míry je závazek k myšlence spojen s chováním. Nejíst maso je možné i bez zásadní internalizace myšlenky rovnoprávnosti zvěře či zdravého karmicky čistého života. Je ale možné zastávat radikální feminismus bez určité změny v chování. Jak by taková změna měla vypadat?
Inspiraci by bylo možné hledat opět v narativních celcích, které daly tvar mému dnešnímu já. Také zde je pro mě leckdy obtížné se vyrovnat s postoji i chováním postav, které by mi před dvaceti lety připadaly normální. Stejně jako si dnes skoro nikdo nedokáže sebe same představit jako účastníka rozhovorů měštců v Huckeberry Finnovi, kteří se těšili z toho, že výbuch kotle na parníku nezabil člověka, ale jen nějakého negra, tak i já se jen těžko ztotožním s knihami a filmy, které zobrazují ženy jako pouhé předměty mužské žádostivosti. Podíváme-li se s genderově vysotřenými brýlemi na celou řadu příběhů světové literatury of Shakespeara až po Kunderu, zjistíme, že představují ženu s omezeným osudem. I tam, kde nezřídka nacházíme silné a sebevolné ženy, vidíme je nakonec perspektivou společenské konstrukce, která zakládá svou vizi genderového světa z v podstatě mužského úhlu pohledu. Veměme si třeba Pyšnou princeznu. Zde je zobrazení žen dvojí: princezna se z křehké zýčkané bytosti stává modelem pracující ‚socialistické‘ ženy a chůva moudře radí králi. Z pohledu západní kinematografie stejné doby je to dílo téměř feministické. Jenže odkud pramení mourost chůvy? Z výchovy dětí, kojení, blízkosti k zemi (a k lidu). A princezna, přestože umí jezdit na koni a zapojí se do práce ve mlýně, nakonec skončí na erotickém útěku před mužem, který jí lhal o své identitě. Podoba ženy se tak na povrchu mění, ale o tom, že její místo ve společnosti bude definováno s odkazem na muže není pochyb. Podle Barbory Sengrové je rozdělení genderových rolí patrné i ve zdánlivě nevinném vyprávění o Pejskovi a Kočičce, kde je Kočička, stejně jako předoucí Penelopé, asociovaná s tradičně ženskou starostlivostí a pečlivostí, zatímco Pejskovi zbyde odyseovsky mužská tvořivost a nezávislost.
Co to ale znamená pro vzdělávání? Měli bychom se snažit revidovat minulost tak jako se dnes někteří snaží zakázat ve školních knihovnách Huckleberryho Finna nebo tak, jak Pleva přepsal Robinsona Crusoe z imperialistického rasisty v levicového idealistu? Již před lety jsem se v tisku zastal politické korektnosti, jako užitečného prostředku pro připomínání si nutnosti se neustále stavět tváří v tvář našim předsudkům, ale co se svobodou lidského ducha? Kdybychom byli neodolatelně vydáni na pospas myšlenkám našich vzorů, nikdy by se nám nepodařilo dosáhnout pojmové i skutečné změny našeho společenského prostředí. Já bych se nikdy nestal vegetariánem a ženy by dnes nemohly volit. Uvažujeme-li tedy o tom, jak vnést do vzdělávání více jazykové a obecně semiotické genderové rovnoprávnosti, měli bychom se pozastavit i nad tím, vypadá jak naše svoboda i svoboda těch, jež se snažíme nalákat na konverzaci, o níž doufáme, že nalomí jejich předsudky a zároveň nás nedonutí si představit naše přesvědčení jako jistou formu předsudku. Chceme-li se snažit o vzdělávání, které nepovede jen k formování nových předsudků, musíme vedle roznoprávnosti a informací nezbytných pro její dosažení najít prostor také pro vyjádření svobody lidského ducha. Protože jinak si tato svoboda najde možnosti vytrysknout jinde. Spoléhat se pouze na přepsání učebnic, jako by se jednalo o pouhou změnu životosprávy, bez toho, abychom se s učiteli i žáky zabrali do rozhovoru o tom, kudy se ubírají naše myšlenky, by bylo nerozumné. Účastníci vzdělávání jinak tento rozhovor povedou bez nás a dialog bez dialektického protivníka je mnohem snažší přeměnit v litanii předsudků.