Jak vypadá vítězství terorismu?

Lukeš D. Jak vypadá vítězství terorismu? Literární Noviny. 2005;16(52):6.

Submitted draft:
Definice jsou důležité. Alespoň tak zní oficiální doktrína našeho post-osvícenského věku přebujelé racionality. Dnešní napjatá doba zdá se volá po definicích. Co je to terorismus, válka proti němu, náboženství, ideologie, oběť, hrdinství a víra. Zde nám je tedy osvícenské dědictví užitečné. Problém je ovšem s osvícenským pojetím definice. Tyto definice musí nutně a úplně popsat daný jev a soubor definic, které jej popisují, musí být bezrozporný. Představa, že by takové svazky definic mohly existovat dva, je pro nás nesnesitelná. Když na takové dva soubory narazíme, nepochybujeme, že jeden z nich je špatný, i když zrovna nevíme, který z nich to je.
V nekonečných debatách po sebevražedných útocích 7. 7. v Londýně bylo v britských médiích položeno mnoho otázek a podáno ještě více odpovědí. Ptali se, jak je možné, že sympatičtí mladíci vyrostlí pod vlivem nejlepší možné civilizace si na záda připnuli batoh plný výbušnin. Odpovídali, že je zaslepili zapálení nenávistní kazatelé. A odpovídali, že byli vykořeněni nepřívětivou společností. A odpovídali, že za to může válka v Iráku. Ptali se, jak máme na tento útok zareagovat. Odpovídali, že se musíme semknout a sjednotit, jinak síly teroru zvítězí. A odpovídali, že se nesmíme vzdát osobních svobod, jinak síly teroru zvítězí. A odpovídali, že si musíme sundat růžové brýle a zpřísnit příliš liberální zákony, jinak síly teroru zvítězí. Na všechny otázky se ale v posledku zdá být odpověď jediná: Nesmíme připustit, aby teroristi zvítězili.
Osvícenství nás učí, že když máme dostatek definic, které do sebe zapadají, máme teorii. A teorie jsou doménou teoretiků, tedy lidí, kteří o teoriích více přemýšlí, a proto jsou kvalifikovaní se o nich vyjadřovat. Lidí, kteří mají k teoriím blíže se jimi za nás zabývají a rádi se, když na to přijde, objeví v diskusním pořadu nebo přispějí svou troškou do tisku a neteoretikům to či ono vysvětlí. Jsou to kněží dnešní sekulární doby. Radí vládcům, jak vládnout, manželům, jak se milovat a zemědělcům, kdy zasít obilí.
Po sedmém červenci, stejně jako nedávno po jedenáctém září, potřebujeme kněží, kteří mají přístup k mysterióznímu světu definic a dokáží jej splést do liturgie teorií, které si pak s nimi u klekátka dálkového ovládání můžeme šeptat a popřípadě ve vhodný okamžik povstat a připojit se ke sboru souhlasných hlasů, abychom si pak mohli nakonec sounáležitě potřást do krve umytýma rukama. V Británii je jich v těchto týdnech potřeba více než jinde a oni nezklamou. Vysvětlují, že Islám je v podstatě mírumilovné náboženství, které někteří iracionální fanatici zkorumpovali pro své normálnímu člověku nepochopitelné účely. Vysvětlí, že radikální nelicencovaní imámové, kteří přijíždějí do Anglie z předního východu a Afriky, aniž by se naučili anglicky a pochopili místní kulturu, snadno zmatou hlavy mladíkům. Vysvětlí, že většina z několika miliónů muslimů žijících v Británii je mírumilovná a odsuzuje teroristické útoky stejně jako všichni správně smýšlející lidé. Vysvětlí, že věci je třeba nazývat pravými jmény a že se jednalo o terorismus a že terorismus nikdy není řešení.
Už od šedesátých let se osvícenský obraz přesně definovaného a definovatelného světa jeví na zdi našeho intelektuálního chápání stále více nakřivo. Začali to antropologové. Lévi-Strauss jako jeden z prvních zpochybnil rozdíl mezi teorií lidovou a odbornou. Victor Turner se věnoval takzvaným rámcům, kterých se chopili kognitivní vědci, jako například Marvin Minsky. Charles Fillmore vyvinul rámcovou sémantiku a George Lakoff ji dále rozvinul do teorie kognitivních modelů, která zahrnovala také pojmové metafory, metonymie a další prostředky lidské obraznosti. Zároveň s tím probíhalo tak zvané postmoderní dekonstruktivistické hnutí zpochybňující absolutnost definic a poukazující na jejich kontextovou zapojenost a význam perspektivy. Perspektiva a kontext jsou, zdá se, důležité. Bez nich se z definic mohou snadno stát vražedné nástroje.
Už od onoho jedenáctého září se stává doktrinální pravdou, že s teroristy se nevyjednává. Dá to samozřejmě rozum. Pokud přece s teroristy vyjednáváme, dáváme tím jiným potenciálním teroristům signál, že terorismem lze dosáhnout svých cílů. Jenže to samozřejmě funguje jen ve velice omezených případech. Například dodržení požadavků únosců je rozhodně nemožné, i kdyby byly seberozumnější, protože by se pak únosům věnoval každý, kdo chce něčeho dosáhnout, nebo mu došly peníze. Jediné možné vyjednávání s únosci je o propuštění rukojmích, jejichž životy lze nakonec obětovat, protože není nerozumné předpokládat, že se tím zachrání životy potenciálních dalších rukojmí unesených jinými teroristy pro splnění nějakých dalších šílených požadavků. Zrovna tak se nevyjednává s teroristy, kteří hrozí vypuštěním jedu do vodovodního potrubí. Zkrátka nevyjednává se s teroristy, kteří mají jednoduché a přímočaré požadavky.
Racionalita už od dob velkých řeckých filozofů nám říká, že čím obecnější je definice, tím lépe. Pokud by bylo možné všechno popsat jedinou, pokud možno matematickou formulkou, bylo by to dobré. Hledání podobné definice zaměstnává také autory sci-fi. Isaac Asimov psal o matematické teorii, pomocí které je možné předpovídat budoucí chování společnosti a Douglas Adams si představil počítač, který nakonec zjistí, že odpověď na veškeré otázky všehomíra je 42. Obecné definice mají ale ten problém, že pokud toho popisují příliš mnoho, nepopisují vlastně nic. Slavná Occamova břitva sice oholí zdánlivě nadbytečné pojmy, ale zároveň velice často také zařízne veškerou užitečnost teorie pro lidské účely. Pro programátory je to nedocenitelná pomůcka. Pro rozbor společenského uspořádání už méně a pro analýzu pojmového systému nadělá mnohem víc škody než užitku. Význam slov není dán jedinou obecnou definicí, kterou máme uloženou někde v šedé kůře jako ve slovníku. Význam slov určuje jejich používání, které je dáno jejich vhodností pro daný kontext. Slova se navíc velice často používají metaforicky nebo metonymicky.
S teroristy se nevyjednává. Jenže stejně jako u mnoha sloves je možné ‚vyjednávat‘ použít doslovně pro proces vyjednávání, tj. s teroristy se nekomunikuje, nebo pro výsledek vyjednávání, tj. na požadavky teroristů se nepřistupuje. Zatímco v onom prototypickém scénáři známém z novinových zpráv i filmů se na požadavky teroristů nikdy nepřistupuje, ale intenzivně se s nimi komunikuje, není s moderními teroristy o čem vyjednávat. V New Yorku, v Madridu ani v Londýně nebyly žádné požadavky předneseny. Nebyla dána žádná ultimáta. A ve dvou případech ani nezbyl nikdo, s kým by bylo možné něco vyjednat. Nové použití určuje kontext ‚kdo poskytuje teroristům útočiště, je stejně vinný jako oni‘. Vyjednávání teď může znamenat i metaforický rozhovor s virtuálním diskutantem. Snažit se pochopit teroristy je stejně zbytečné jako se snažit pochopit ďábla. Jakékoli snahy o chápání musí končit u toho, jak je dopadnout a zničit. S teroristy se nevyjednává, o terorismu nelze mluvit jinak než jako o nepřijatelném a nelidském chování. Sebevražedný terorismus navíc jde proti veškerým hodnotám, které jsou univerzálně lidské a morální. Sebevražední teroristé nejsou mučedníci, jsou to vrazi. Nejsou to hrdinové, jsou zbabělci. Žijeme ve složitém pojmovém světě, který se pouze zdá být jednoduchým.
Od šedesátých let jsme se o pojmech dozvěděli spoustu zajímavých věcí. Víme například, že složené pojmy mají význam, který nelze přímočaře odvodit z významů jejich částí. Zelený strom, zelený automobil a zelený svetr nejsou ani v nejmenším předměty, které mají vlastnost ‚zelenosti‘. Každý z nich je zelený zcela jinak: listí, karosérie, vlna, část, obal, celek. Zelený list zeleného stromu je zelený skrz na skrz. Zelená karosérie zeleného auta jen na povrchu. Zeleného listí musí být na zeleném stromě většina. V kontextu mnoha bílých svetrů stačí zelená i jen jedna niť a můžeme ho tak pojmenovat. Vlastnosti složitých pojmů se kombinují v souladu s tím, co víme (většinou podvědomě) o světě a není nutné je algoritmicky vypočítávat. Prostě se objeví. Proto se tak dlouho zdálo, že se vlastně jen skládají dohromady. Při jejich skládání se dva významy (ať už je význam cokoli) do sebe vzájemně promítnou a velká část toho, co sebou nesou, se odhodí. Něco se prostě jen neaktivuje, něco je výslovně potlačeno a něco je dáno dohromady.
Všichni víme, co to je válka. Armády z nějakého důvodu vyslané státy (nebo koalicemi států) se opakovaně střetnou na bitevním poli, až jedna z nich jménem svého státu kapituluje a důvod, pro který se bojovalo, zmizí. Taková válka většinou začíná útokem jedné strany a není předem jasné, kdo zvítězí. To je jen velice základní model, který se doplňuje spoustou příběhů, obrazů a scénářů. Napoleonské, první a druhá světová. To jsou všechno války, které dávají podle této jednoduché definice smysl. Válka studená neobsahovala téměř ani jeden z elementů typického příběhu o válce, a přesto také dávala smysl. Měla dvě koalice států s armádami a záměry. Chyběla v ní ale bitevní pole, pokud nepočítáme ona zástupná v Africe, Asii a Latinské Americe. Proto byla studená. Nezačala také útokem a neskončila formální kapitulací. Stejně tak dává smysl válka proti terorismu, která sice začala útokem, ale ve které je jen jedna koalice států, nepřítel nenosí uniformy a je už předem jasné, kdo zvítězí. Jak studená válka tak válka proti terorismu nejsou úplně nejlepším příkladem války, ale jako metafory jsou snadno po i uchopitelné.
Téměř všechny naše pojmy jsou alespoň částečně metaforické, používají pro svou vnitřní i vnější logiku, struktury vypůjčené z jiných pojmů. Ani není nutné, aby byl jeden konkrétní a druhý abstraktní. Ba co víc, téměř všechny pojmy mohou své vypůjčené logické struktury půjčovat dalším pojmům a každý pojem si podle potřeby může vypůjčit část struktury vícero dalších pojmů. O národu můžeme mluvit jako o rodině, o stavbě i jako o organizmu. O organizmu zase mluvíme jako o budově, o rostlině nebo o společnosti jednotlivců. Dokonce i o elektřině lze zcela legitimně uvažovat jako o davu i jako o tekutině. Vyznat se v tom všem není moc jednoduché, pokud si myslíme, že pro vytváření i popis významu stačí několik jednoduchých logických pouček od Aristotela.
To, že teď vedeme válku proti terorismu, je vlastně náhoda, která hrdě visí na jedné z redakčních stěn v novém sídle Lidových Novin. „Bush: Je to válka“ nesl se titulek deníku jednoho zářijového dne. Zrovna tak se mohl nést: „Bush: Je to zločin“ nebo „Bush: Je to metafora“. Jak by vypadal svět, kdyby si jeho nejmocnější muž pro pochopení dosud nemyslitelného propůjčil logickou strukturu trestného činu a ne války? Akce proti terorismu by pravděpodobně nesla známky policejní činnosti se sbíráním důkazů a předání dopadených civilní justici. A asi bychom neuvažovali o vítězství nad terorismem nebo o strategických cílích teroristů, ale o dopadení pachatelů a o quid pro quo. Jenže válku s terorismem vedeme a stojí se proto zamyslet nad tím, jak by vypadal svět, kdyby skončil vítězstvím teroristů.
Relativismus, nebo ještě hůře morální relativismus, jsou dnes mezi intelektuály v civilizovaném světě jednou z nejsilnějších urážek. Za relativisty jsou často označováni právě ti, kterým se nepozdávají osvícenské hodnoty absolutního racionalismu. Jenže když se řekne, že význam pojmů (i těch jako smrt, život a spravedlnost) závisí na kontextu a perspektivě, neznamená to ani v nejmenším, že v každém kontextu je každá perspektiva stejně platná nebo stejně užitečná. Země je kulatá, jenže při procházce po australské pláži to není teorie, o které je záhodno příliš usilovně přemýšlet. Naprostá většina lidské činnosti je založena na teorii, že země je plochá. Pro objevení Ameriky nebo pro vyslání raketoplánu na oběžnou dráhu, ale nevystačí. Stejně tak je naprosto nevhodná, pokud chceme vytvořit mapu celého kontinentu nebo pokud chceme popsat zemi správně fyzikálně nebo geometricky. Na procházku ale nejenže stačí, ale je i jediná relevantní. Přiznat si, že existuje více způsobů, jak na danou věc nahlížet, nás nijak nezavazuje k tomu, představovat si, že všechny tyto pohledy si jsou vždy rovnocenné, nebo že jeden z nich v sobě nezahrnuje ty ostatní. U metaforických pojmů sice není možné se ptát po jednoduché korespondenční pravdivosti, ale je nejen přijatelné, ale i nutné se dotazovat po jejich vhodnosti v daném kontextu. Můžeme i musíme si neustále klást otázky, jestli bychom metaforu v určitém okamžiku neměli opustit a nahradit ji jinou, která je v onom okamžiku vhodnější. Děláme to zcela automaticky v běžném životě se svými každodenními lidovými teoriemi, proč tedy ne s těmi zásadními a životně důležitými. Zatracené osvícenství.
Jak by vypadal svět, kdyby teroristi vyhráli válku proti terorismu? Vzhledem k tomu, že teroristi nemají žádnou organizaci, která by jejich jménem vyslovila své požadavky, se není možné toto dozvědět od nich. Jen málokdo si je také schopen představit západní země plné mešit a „české holky“ se zahalenými tvářemi, jak to dělá například Pat Buchanan. Musíme se tedy zeptat sami sebe. Naši zvolení představitelé i političtí komentátoři po každém útoku zcela mechanicky sahají po frázi, že „teroristi nenávidí náš způsob života a naše hodnoty“ (a není již potřeba dodat, že jsou to ty správné hodnoty a že je to způsob života, který je dobrý pro všechny). Problém je ale v tom, že my vlastně nevíme, co to náš způsob života a naše hodnoty jsou. Většinou je definujeme metonymicky, tj. vezmeme si nějaký aspekt našeho života, a označíme jej za jeho způsob. Pro některé to je možnost si dojet autem do supermarketu a tam si vybírat z dvaceti druhů jogurtů. Pro jiné je to možnost napsat leccos do novin. Pro další jsou to vězení, do kterých se lze dostat jen po řádném a nezávislém soudním přelíčení. A pak jsou tu taky volby, práva žen, práva dětí, právo na život (i když „jsou některé věci, pro které stojí za to umřít) a právo na majetek. Které z těchto věcí tedy teroristi nenávidí? Asi se jim moc nelíbí práva žen nebo právo vyznání, ale že by něco namítali proti pluralitě jogurtů? Kterou z těchto věcí bychom byli ochotni obětovat, abychom se zbavili neustálé hrozby náhodného a bezmilostného útoku? A jak si můžeme být jisti, že to, co obětujeme, nebylo právě to, co chtěli teroristi zničit ze všeho nejvíc? V Británii teď řeší dilema. Jeden z rysů britské demokracie je neustálý argument, který probíhá na půdě i ve sklepích parlamentu, ve školách, v médiích i v restauracích. Ať už udělá vláda cokoli, nenajdou na tom dvě opoziční strany nic dobrého. Jenže po sedmém červenci tohoto roku se najednou od obou jejích předsedů zcela očekávalo, že se plně postaví za Tony Blaira. Alespoň na chvíli. Otázka ale je, na jak dlouho? Vždyť teroristé nejsou známí rozsáhlými debatami. Nebude tedy jejich omezení v britském veřejném životě tedy jakousi kapitulací? Na druhou stranu ale otevřená debata znamená povolení opačných a těžko stravitelných názorů. I těch, které terorismus neodsuzují tak ostře, jak se ve slušné společnosti dnes vyžaduje. Nebudeme tím tedy teroristy povzbuzovat k další činnosti? Jediná možnost, jak tento problém vyřešit je zbavit se metafory války s jasně definovaným nepřítelem. Ne ale starý relativismus, ale nová sebereflexivní racionalita. Válka proti terorismu je užitečná metafora, pokud chceme zdůraznit naši rozhodnost a ochotu vynaložit proti terorismu značné prostředky. Stejně jako, když se hovoří o válce proti drogám nebo zločinnosti. Není už ale tak užitečná při rozhodování o tom, jak tyto prostředky vynaložit. A je už vůbec na nic, pokud pomocí ní chceme definovat i svého nepřítele či jeho možné vítězství.
Přiznat si, že uvažujeme pomocí metafor, neznamená vzdát se exaktnosti nebo snahy o poznání. Ani to není známkou intelektuální nedostatečnosti nebo lenosti. Naopak, pouze pokud budeme sami k sobě o svém uvažování upřímní, budeme schopni vynaložit ono nemalé úsilí na přemýšlení pomocí metafor, které vědí, kdy jsou ještě užitečné a kdy už škodí. Osvícenství nám dalo svět plný jogurtů a svobod. Doufejme, že najdeme novou a poctivější racionalitu, která nám pomůže to všechno nevyplýtvat na skryté metafory.