Izomorfie jako heuristicko-filozofický problém

Jedním z největších problémů, se kterými se potýkají dnešní kognitivní vědy (od lingvistiky, psychologie až po umělou inteligenci), je spolehlivost studia výstupů lidského kognitivního systému. Základním a zřídka reflektovaným předpokladem je zde totiž jistá dávka izomorfie mezi strukturami, které lze objevit ve výstupním signálu (např. v jazyce) a pomyslným strojem sídlícím kdesi „uvnitř“, jehož cílem je tyto struktury generovat (jak upozornil již Lamb, 1999). Tento problém zdědily kognitivní vědy od filozofie, jejíž epistomologická přemítání jsou již po staletí převážně na tomto předpokladu postavena. Karteziánské kořeny Chomského hloubkových struktur jsou dobře známé a v poslední době narůstající obliba kantovských ideí mezi kognitivně nakloněnými filozofy má podobné kořeny. Oba tyto myšlenkové proudy však spoléhají na předpoklad základní izomorfie mezi strukturami v našem „myšlenkovém stroji“ a strukturami v našem myšlení a jazyce. Kant se tyto struktury pokusil omezit jen na nezbytné minimum jakéhosi ‚logického‘ základu sine qua non, ale v posledku se izomorfii nevyhnul. Tento příspěvek si klade za cíl vysledovat celou řadu známých kognitivních a lingvistických problémů (i těch zdánlivě vyřešených), kterým by mohlo prospět zpochybnění předpokladu izomorfie. Patří mezi ně způsob měření v kognitivní psychologii, ‚eye tracking‘ nebo měření ‚response time‘ nám sice poskytují velice přesná data, ale jejich interpretace zcela spočívá na předpokladu alespoň minimální lineární izomorfie mezi systémem a jeho výstupem. Jejich hodnota pro zkoumání jevů jako jsou metafory nebo mentálních prostory (Lakoff, Fauconnier, apod.) je tak velice omezená. Stejně tak lze zpochybněním izomorfie vrhnout nové světlo na sto let staré jazykovědné dilema systému a procesu (langue/parole, competence/performance) a mnohé další. Alternativy můžeme hledat v neuronových nebo fraktálních analogiích, ale na začátku stojí reflexe problému.