Homosexualita a integrace

Lukeš D. Homosexualita a integrace. Literární Noviny. 2005;16(50):7.

Submitted draft with original title:
Normální je nekouřit: Registrované partnerství, normálnost a pojmová integrace
Toto je úvaha o pojmové integraci, vyjasněme si ale hned na začátku jednu věc. Registrované partnerství je chvályhodná instituce a je ku podivu, že ateistické a poměrně liberální Čechy se nechaly hysterickými moralizujícími pánbíčkáři tak dlouho manipulovat. Desatero se o homosexualitě nezmiňuje nikde, ale o křivém svědectví má poměrně jasno. A různé výmluvy a vytáčky českých křesťanských demokratů či nedávný paskvil vatikánské doktríny jinak než křivým svědectvím nazvat nelze. A i kdybychom se snad nechali zmámit xenofobií starých Izraelitů (Deuteronomium 23:17) nebo insularismem raných křesťanů (Římanům 1:26-32), co takhle druhé přikázání Ježíšovo (Marek 12:31)? Nikoho, kdo si uvědomuje konzervativní a nacionalistickou dimenzi organizovaného náboženství, sice podobné reakce nepřekvapí, ale to ještě neznamená, že k nim v rámci citlivosti k opačným názorům musíme být intelektuálně shovívaví. Neházet křesťany lvům je věc jedna, nechat se jimi dobrovolně překřičet jenom proto, že něčemu věří, je druhá.
Věc se má takto! S největší pravděpodobností to bude ještě chvíli trvat, ale standard společností uznávaného svazku tvořícího její základní stavební kámen bude dříve či později následující: jacíkoli dva lidé (bez závislosti na pohlaví ani na ničem jiném) spolu budou moci uzavřít rituální sňatek (manželství) nebo svazek právní (registrované partnerství) a rozhodnutí na způsobu jeho uzavření bude zcela jejich. Všechny tyto svazky budou zcela standardně vychovávat potomky, které společnost potřebuje ke svému fungování, ať už geneticky vlastní či cizí. A budou to mít zatraceně těžké, protože jakýkoli veřejný individuální závazek na neurčito je doslova minovým polem ve společnosti, která (jako ta, ke které směřujeme) staví sebeurčení jednotlivce nad téměř cokoli jiného. Ale obtížnost tohoto soužití se bude odvozovat čistě od obtížnosti života, nikoli od stejnosti či odlišnosti pohlaví obou členů tohoto svazku. Někteří lidé nebudou mít biologicky jinou možnost než vstoupit do svazku homosexuálního, ale pokud budou mít jen trochu zdravého rozumu, řada dnešních ‚heterosexuálů‘ si vybere partnera stejného pohlaví, pokud v soužití s ním nebo ní uvidí více možností než s někým pohlaví opačného. Pro staré agrární Palestince by takové uspořádání bylo z čistě reprodukčních důvodů velmi problematické, ale nové technologie změnily náš život už v tolika oblastech, že není pochyb, že budou mít vliv i na lidské rozmnožování. Tohle všechno se jednou stane a apokalypsa nebude.
Tak to jenom, abychom si ujasnili, jak se věci mají. Celá problematika homosexuality naší společnosti obsahuje ale celou řadu mnohem zajímavějších aspektů, kterými bychom se měli jako humanitní myslitelé zabývat místo plýtvání času na plané diskuze s homofoby. Jedním z těchto aspektů je složitý problém vnímání normálnosti a standardů v kontextu složité sítě vztahů nazývané společnost. Na jednu stranu na naší schopnosti určit, co je normální, tj. čehož vlastnosti a chování podléhají jednotlivému standardu předvídatelnosti, závisí naše přežití ve složitém a proměnlivém světě. Na stranu druhou, staví ta stejná kognitivní schopnost do naší cesty řadu překážek, obzvláště pokud jsme vystaveni radikální změně v prostředí. Naštěstí, je to stejně jako u genetického kódu, schopnost nedokonalá a dynamická, a proto jsme se jako skupina schopni s proměnou svého světa (fyzického i symbolického) vypořádat. To je kognitivním psychologům poměrně známé. Jenže jak přesně vypadají procesy, jimiž se toto děje pro každého jednotlivce a jak tyto procesy společně vyvolávají jev na rovině celé společnosti, je stále záhadou (stejně jako není zcela jasné, jak jevy na kvantové úrovni působí na úrovni těles velikosti planet).
Několik úhlů pohledu, které vyvstaly z debat o homosexuálním sňatku (nebo registrovaném partnerství, když už mermomocí chceme projít mezistádii na cestě k nevyhnutelnému) však tento problém staví do zajímavého světla (i když ho samozřejmě neřeší). Homosexuální partnerství je rozhodně jednou z proměn našeho světa, která je o to zajímavější, protože je změnou vnitřní a systémovou. Tuto perspektivu zdůraznila Stephanie Coontz, autorka knihy o dějinách rodiny ‚Jací jsme nebyli‘, v článku v New York Times z 5. června 2005[1], která se snaží odpovědět nově na otázku, proč homosexuální partnerství povstalo až v moderní společnosti, přestože homosexuální jedinci byli ve společnosti přítomni po celou dobu její existence. Coontz velice přesvědčivě argumentuje, že tato změna má původ nikoli v tom, jak se homosexuálové dívají na svůj život, ale v tom, jak se heterosexuálové dívají na manželství. Hovoří proto o ‚heterosexuální revoluci‘, která přeměnila manželství z „povinné ekonomicko společenské instituce“ na „dobrovolný vztah založený na lásce.“ Reproduktivní funkci manželství nezpochybnili homosexuálové, ale „normální“ lidé. Coontz vidí kořeny této změny již u základů osvícenství, které poprvé v moderní západní společnosti předložilo ucelenou myšlenku jednotlivce a jeho tužeb. Trvalo celých dvě stě let, než v západním světě tyto ideje vydaly ovoce v podobě rovnoprávnosti muže a ženy a možnosti jakýkoli svazek ukončit, pokud již není jednotlivcům ku prospěchu. Rozmnožování se očekává, ale již zdaleka není primární funkcí manželství. Nacházíme se tedy v paradoxní situaci, kdy manželství nabízí jeho účastníkům celou řadu moderních ekonomických výhod odvozených od jeho reprodukční funkce, ale nijak tuto funkci nevyžaduje. Je to stav o to zajímavější, vzhledem k tomu, že celá řada těchto výhod (například ty spojené s daněmi a majetkovými poměry) se objevila, či stala relevantními až nedávno, tj. v době, kdy reprodukční funkce tohoto svazku již ztrácela na primárnosti. Coontz proto tvrdí, že teprve tento nový pojem manželství umožnil homosexuálům představit si své svazky jako jeden z typů konvenčního heterosexuálního manželství a tak je promítnout na plátno s obrazem tradiční rodiny. Kognitivní psychologové a lingvisti v tomto kontextu nově hovoří o pojmové integraci, která vysvětluje, jak takové promítnutí funguje na úrovni jednotlivce, ale zdá se, že tady o něm lze hovořit na úrovni celé skupiny lidí. Aby mohla pojmová integrace proběhnout, musí existovat dostatek položek v obou pojmech (mentálních prostorech), které lze do sebe promítnout a být k dispozici kontext, v němž taková promítnutí dávají smysl. V tomto případě je jedno z promítnutí muže nebo ženy do role, která byla tradičně vyhrazena pro osobu opačného pohlaví, a tato situace najednou dává smysl, protože a) reprodukce již není nezbytnou součástí manželství a b) touhy a potřeby jednotlivce jsou důležitější než konzervace statusu quo. Dalším takovým promítnutím, je integrace vztahu jako takového. V obou případech se jedná o vztah, v němž primární roli hraje cit a závazek, a proto zde pojmové integraci nic nebrání. Celý proces je samozřejmě mnohem složitější hlavně proto, že tyto integrační procesy lze zexplicitnit a uvést v pochybnost. Veškerá pojmová promítnutí jsou navíc jen částečná a umožňují tak zdánlivé protiklady. Tak například, zastánci tradičního manželství často poukazují na reprodukci, jako primární cíl manželství, aniž by vyžadovali provázanost ekonomických výhod na reprodukci (například poskytovat daňové výhody manželům pouze pokud se starají o děti). Takováto integrace také zcela pomíjí otázku výhod či nevýhod homosexuálních vztahů pro společnost. Ale i tato debata však na tento integrát spoléhá. Zastánci registrovaného partnerství poukazují na to, že veřejné, láskyplné, trvalé a zodpovědné vztahy jakéhokoli typu mohou společenské instituce jen posílit, zatímco jeho odpůrci se obávají o „zánik instituce manželství“ nebo „rozpad rodiny“ způsobený „špatným případem“. Oba tábory používají poměrně primitivní pojetí společenské kauzality jako kumulativního procesu, který je integrován do mnoha našich pohádek (narativ) o tom, jaký mají jednotlivci vliv na společnost.
To, že se na konverzaci (diskurz) kolem homosexuality díváme pojmově analytickými brýlemi, ale neznamená, že se musíme vzdát soudů o tom, která strana zastává stanovisko konzistentnější s fakty nebo že nemůžeme hledat praktické řešení. Akademický odstup (samo o sobě problematická záležitost) nám ale může pomoci uvědomit si mnohá kognitivní úskalí, se kterými se praktické řešení bude muset vypořádat. V tomto případě fakta hovoří zcela jednoznačně proti kritikům registrovaného partnerství (minimálně co se týče katastrofických predikcí). Zajímavý je příklad 55 poslanců ze státu Massachusetts, kteří po roce platnosti homosexuálních manželských svazků letos v září změnili své stanovisko, a přestali podporovat ústavní změnu, která by takové vztahy zakázala. Jedním z důvodů bylo to, že se nepodařilo vysledovat žádnou změnu k horšímu ve společnosti, která zdá se homosexuální svazky, povolené nejvyšším soudem na základě interpretace stávajících zákonů, přijala bez větších námitek. Absence problémů po jednom roce samozřejmě není důkazem toho, že homosexuální manželství nebude mít na společnost žádný významný vliv, ale tento příklad rozhodně ukazuje, že konfrontace hypotetických katastrofických scénářů se skutečností, může vést k poměrně radikální změně v postojích (k lepšímu i k horšímu). Ve většině ostatních případů jsou ale podobné změny jen postupné a těžko vysledovatelné bez dostatečného historického odstupu.
Další ukázkou toho, jak se se systémovými společenskými změnami vyrovnáváme pojmově a symbolicky, je nový zákon o registrovaném partnerství, přijatý v Británii, který nabyl platnosti letos začátkem prosince. V rozhovoru pro BBC nebyla ministryně pro rodiny schopna jmenovat jediný rys, v němž se britské ‚registrované partnerství‘ liší od britského manželství, kromě názvu a toho, že manželství je uzavřeno vyslovením manželského slibu, zatímco registrované partnerství pouhým podpisem úředního dokumentu. Jak je vidět, společenské rituály hrají velkou roli i v ‚moderních vyspělých‘ společnostech. Každému (nebo téměř každému) jednotlivci je jasné, že zásadní rozdíl je pouze v názvu, přesto je celkově mnohem snazší pojmově integrovat tuto rituálně přijatelnější instituci než přímé uvítání homosexuálů do řad manželských párů. Situace v Británii je o něco lehčí tím, že homosexuální páry mohli adoptovat děti již podle předchozích zákonů.
Velkou (a často tabuizovanou) roli v celém diskurzu o homosexualitě samozřejmě hrají mentální obrazy pohlavního styku. O těch se většinou hovoří v kódu jako o „přirozených vztazích“, i když se najdou i výjimky, jako jeden člen britské Sněmovny lordů, který před časem zastánce práv homosexuálů vyzval, aby popsal akt sodomie. Problém je ten, že součástí našich obrazů a příběhů o vztazích jsou polibky a objetí muže s ženou a ne muže s mužem (v případě sexuálních vztahů žen s ženami situaci komplikuje pornografická fascinace s lesbianismem). Vzhledem k tomu, že tyto obrazy jsou součástí našich pojmových uchopení lidských vztahů, mohou komplikovat nebo omezovat pojmovou integraci homosexuálních partnerství do domény manželství. Nezáleží na tom, že tyto obrazy jsou idealizované a zcela pomíjejí složitost heterosexuální sexuality. Další součástí kódu o pohlavním styku je častý poukaz na biologickou nepřirozenost v porovnání s živočišnou říší. To vynáší na světlo celou problematiku úlohy vědy v našem osobním i společenském uvažovaní. Prvním problémem je to, že homosexualita na první pohled nedává evoluční a genetický smysl. Pokud evoluce funguje přenosem vlastností na potomky, jak je možné, že homosexualita prostě nevymizela? Už zakladatel sociobiologie (dnešní evoluční psychologie) E. O. Wilson ale navrhl, že homosexualita se přenáší díky své užitečnosti pro skupinu, vzhledem k tomu, že homosexuálové tradičně hráli role, které vyžadovaly jistý odstup od manželského života, kněžské, organizační nebo informační (v kterémž kontextu dává poslední výnos Vatikánu ještě menší smysl). Skutečný problém zde asi bude spíše s naším neúplným porozuměním evolučním procesům a především genetice, ale opět tu také narážíme na vyprávění příběhů. Úspěch argumentu pak závisí spíše na tom, jak snadno lze příběh integrovat s ostatními pohádkami, které jsou pro nás tak důležité. Dalším ‚vědeckým‘ argumentem je to, že zvířata (a do tohoto argumentu jsou lidé integrováni jako typ zvířete) jsou výhradně heterosexuální. Nové výzkumy však toto tvrzení zpochybňují a nacházejí homosexuální chování v celé řadě živočišných druhů od opic až k mouchám. Zde stojí za povšimnutí to, jaký vliv mohou mít na zdánlivě objektivní vědecké bádání společenská očekávání. Stejným vývojem prošla biologie s nástupem feminismu. Zatímco tradiční pojetí chování samic a samců se shodovalo s vizí rolí mužů a žen ve společnosti, zpochybnění podřazeného postavení žen, zkomplikovalo také zoologické poznání. Podobným vývojem prochází i biologie spojená s homosexualitou. Od přesvědčení (převládajícího až do 60tých a 70tých let), že homosexualita je naučené chování, až po uznání její vrozenosti a do značné míry i přirozenosti v poměrně nedávné době.
Jak je vidět, na tom, co považujeme za normální a s čím zacházíme jako s normálním se podílí celá řada kognitivních i společenských procesů. Idealizované obrazy, scénáře a stereotypy se mísí s lidovými teoriemi o společenské prospěšnosti i s biologickými fakty o chování zvířat. Bylo by tedy naivní se domnívat, že pojmová i skutečná integrace homosexuálních manželství bude jednoduchou a přímočarou záležitostí. Vůbec jsem se například nezmínil o problémech bi-sexuality, osobní identity, náboženského přesvědčení nebo výchovy dětí. Složitá je i dynamika uvnitř samotného homosexuálního společenství, které se v mnohém pojmově chová podobně jako jiné minority. Homosexuální partnerství v naší společnosti je mikrokosmem ilustrujícím fungování našeho pojmového světa obecně. Zrovna tak bychom se mohli podívat na jakýkoli jiný problém, ale vzhledem k tomu, že registrované partnerství je urgentní záležitostí, která by naráz mohla usnadnit život mnoha lidem, myslím stálo za to se na něj podívat také z méně emotivního zorného úhlu.
Na závěr nezbývá než popřát všem budoucím homosexuálním párům hodně štěstí do společného života. Umožněním registrovaného partnerství naše společnost něco ztrácí i něco získává. Jinou možnost ale nemá, pokud si chce zachovat moderní pojetí lidských práv. Myslím, že poměrně mírná změna v pojmu státem uznávaných mezilidských vztahů za to stojí.


[1] http://stephaniecoontz.com/articles/article21.htm