Harry Potter a Mýtus věčného návratu

Většina lidí čte beletrii jako způsob duševního cestování do neustále nových a nových světů představivosti, a stejně jako turisté bez přestání hledají něco nového, i čtenáři se soustavně pídí po nových a nových světech. Jedním takovým světem je také ten v němž kromě všeho toho, co známe z naší běžné existence existuje také Harry Potter se svými kouzly a triky. Ten už se letos otevřel pošesté dychtivým frontám, táhnoucím se v pátek o půlnoci kolem rohů na ulicích s knihkupectvími, či o víkendu nakupujícím své slané tyčinky v supermarketu. Námitníci si ovšem právem neodpustí poznámku, že je to vlastně všechno stejné.

Na začátku se Harry musí potýkat se svými zlými pěstouny, jeho příkoří přeruší nějaká magická událost, Harry se společně se svými souputníky odebere do školy, kde vyhraje sportovní utkání, utká se s nějakým vtělesnění zla, které dočasně přemůže a s těžkým srdcem se odebere zpět do světa bytostí nemagických, kam vlastně nepatří. Po této struktuře se pak klikatě pnou, jak živý plot, témata přátelství, důvěry, zrady, lásky (rodičovské a romantické) a smrti. Opakují se také postavy a jejich jednání. Vždy se objeví nový učitel, o kterém není jisté, jestli mu lze důvěřovat, přátelé se musí vypořádat s neporozuměním, Harry Potter má intuici, o které musí ostatní přesvědčit a tak dále. Tedy nic nového. V podstatě se stačí zeptat, kdo to v poslední knize nepřežil, kdo se nechal zmást temnými silami a jaký magický předmět nebo dějinná událost stojí v jádru všeho toho šramotu a hlomození.
Jenže na literatuře je zajímavé právě to, že prostě najít tuto základní kvazimatematickou formuli a doplnit do ní proměnné nestačí a literární věda a kritika by si měla klást otázku proč. Evidentně lidé nečtou knihy jen proto, že hledají něco neustále nového. Ostatně knize, ve které by bylo všechno nové, bychom ani nemohli porozumět. Jsou to právě ta neustále se vracející témata, co nás k narativnímu umění (ať je to kniha, film či televizní seriál) přitahuje. Opakované střety dobra a zla a dilemata, kterým jsou černá a bílá neustále vystavovány, jsou mnohem důležitější než pouhá originalita, která je ostatně společným vynálezem osvícenství a kapitalismu. Autor je tu v podstatě jazzový hudebník, který improvizuje kolem standardní sestavy akordů až už se nám skoro může zdát, že se původní melodie či harmonické schéma někam vytratily, jen aby se nám nakonec vyjevilo, že už jsme to vlastně všechno slyšeli, ale bez tak nežádáme vrácení vstupného.
Originalita zde jako v literatuře nespočívá ve vynálezu něčeho dosud neslýchaného či nevídaného, ale ve zobrazení toho důvěrně známého v jen o paprsek odlišném světle. Harry Potter nejenže v sobě pojí variace na právě tyto nejdůležitější otázky lidství, činí tak formou, která postupně roste spolu se svým hrdinou, stejně jako my se v průběhu svého růstu pohybujeme od pohádky k mýtu a od dobrodružství k boji o smysl života. Ne nadarmo Harry Potter v angličtině vychází zároveň v přebálce pro děti i pro dospělé. A právě v této univerzalitě spočívá jeho úspěch, který však nelze měřit jen v prodaných kusech či utržených dolarech. Je to úspěch, který jsme nuceni si prožívat znovu a znovu, alespoň pokud pro samé hledání neotřelého nezapomene na to, co nás činí tím, co jsme. Geneticky i literárně. Opakování s malými změnami.
Naštěstí pro ty, kteří si knihy o Harry Potterovi nedokáží užít ani jako zábavu ani jako vykonávání rituálu lidskosti, tento základní princip opakování s variací stačí na to, aby si obojí našli v nekonečném množství výtvorů lidské tvořivosti, které kromě toho, že jsou všechny zároveň stejné i jiné, mají společnou ještě jednu věc. Nás.