Geniální dítě slaví 75 let

Lukeš D. Geniální dítě slaví 75 let. Lidové Noviny. 2003;16(285):13.

Submitted draft with original title:
 
Američtí radikálové: 125 let Noama Chomského a Michaela Moorea
O poslední knize Michaela Moorea, známého tím, že při přijetí Oskara kritizoval George Bushe, napsal recenzent levicového Guardianu, že je to „takový Chomsky pro děti“. Paradoxně nám toto (hanlivě míněné) přirovnání pomůže lépe pochopit Noama Chomského než Michaela Moorea. Moore je poměrně přímočarý levicový (v Americe radikální v Evropě bližší středu) filmař a dlouholetý aktivista. Chomsky je osobnost mnohem složitější a v jistém smyslu také rozporuplnější. Moore natočil „Kuželky pro Columbine“ napsal knihy jako „Pitomí běloši“ a „Hele vole, kde je moje země,“ zatímco Chomského první práce napsaná již ve dvaceti letech nesla název „Morfofonemika moderní hebrejštiny“. Michaela Moorea znají a jeho knihy si koupily milióny, Chomsky během posledního půlstoletí možná zasáhl desetitisíce. V Evropě levicoví intelektuálové vzhlížejí uctivě k Chomskému, předstírajíce, že ho četli a pohlížejí svrchu na Moorea, předstírajíce, že ho nečetli. Chomsky letos 7. prosince slaví 75. narozeniny a Mooreovi bude příští rok 50. Přesto mají mnoho společného. Například oba začali svou kariéru jako redaktoři studentského časopisu na střední škole a oba jsou nenáviděni a zesměšňováni pravidovým establishmentem. Oba byli svými kritiky zařazeni mezi „anti-americké“ živly. Oba kritizovali obě války s Irákem. A oba mají věrné a oddané následovníky.
Chomsky, syn ruského židovského emigranta, se narodil a vyrostl v intelektuálně stimulujícím prostředí Philadelphie. Již ve dvou letech ho rodiče posílali do experimentální školy a ranou pubertu prožil jako sionistický anarchista. Na univerzitu byl přijat již v šestnácti letech, studoval filozofii, arabštinu a logiku, ale málem školu ještě před dokončením opustil, aby se mohl věnovat politickému aktivismu v Palestině. Teprve pod vlivem strukturalisty Zeliga Harrise, s nímž sdílel politické přesvědčení, zaměřil svůj široký zájem na lingvistiku, v níž o několik let později získal doktorát přelomovou prací v roce 1957 vydanou pod názvem Syntaktické struktury.
Michaelu Moorevi byli v té době tři roky a vyrůstal v rodině železárenského dělníka irsko-katolického původu ve městě Flint ve státě Michigan. Jako mladý skaut získal ocenění za prezentaci o znečišťování životního prostředí velkými společnostmi (mě byl v té době jeden rok). V osmnácti letech kandidoval na post do místní „školské rady“ (v Americe je většina takových institucí volitelná) s předvolebním slibem zbavit se ředitele své střední školy. Volby vyhrál a ředitel dostal padáka. Na univerzitě, kde evidentně nenašel svého Harrise, zůstal jen jeden rok, a odešel, aby se mohl plně věnovat politickému aktivismu.
Chomsky byl v té době již na své druhé zásadní teorii fungování jazyka a stále aktivněji se angažoval na scéně amerického politického dissentu. Ať si o podstatě Chomského lingvitických teorií myslíme, co chceme (a já si o nich nemyslím nic lichotivého), nelze upřít, že zcela změnily intelektuální i materiální prostředí lingvistiky druhé poloviny minulého století. A přestože tento výrok ponechá naprostou většinu čtenářů zcela chladnými, mnoho současných neokarteziánských představ o povaze jazyka a myšlení se odvolává právě na myšlenkový odkaz Chomského ranného díla. Pro pana Nováka, účetního z Dolní Lhoty to znamená například to, že počítač mu dokáže zkontrolovat pravopis. Jestli mu ale jednou bude schopen počítač opravdu porozumět (nebo si aspoň nechá nadiktovat dopis) bude záležet především na tom, do jaké míry budou odborníci schopni Chomského překonat. Jádro jeho teorie spočívá v tom, že lidský jazyk lze uchopit pomocí kvázimatematického modelu (který mimochodem máme už při narození zavařený do mozku), a první polovinu své kariéry věnoval nastínění právě takového modelu, což v době Manhattanského projektu a nesmírného nadšení pro možnosti počítačů, zaujalo jak lingivsty, tak programátory, a nakonec také ředitele grantových nadací. Ze zesměšňované teorie zastávané hrstkou progresivních nadšenců se během deseti let stal intelektuální establishment.
Michael Moore se mezitím stal redaktorem a později šéfredaktorem nezávislého investigativního týdeníku Michigan Voice. V polovině osmdesátých let přešel do levicového periodika Mother Jones, odkud ho po roce za přílišný radikalismus vyhodili, počemž se krátce angažoval v neuspěšné kampani za zvolení environmentalisty Ralpha Nadera americkým prezidentem.
Noam Chomsky byl v té době na vrcholu své lingvistické slávy s teorií číslo tři a uznávaným politickým disidentem. Zatímco jeho politcké názory (kritické k americké podpoře vojensky výbojných režimů od Vietnamu a Chile přes Izrael až po Indonézii) z něj činily nebojácného zastánce utlačovaných, jeho lingvistická teorie na čas zcela převálcovala jakékoli alternativní pojetí povahy jazyka. Neznamená to, že se Chomsky aktivně snažil své oponenty potlačovat, ale na jistý čas nebylo vůbec jednoduché pro takový přístup získat finanční podporu (a to nejen v USA) a místa na univerzitách byla k dispozici převážně tzv. Chomskyáncům. Jeden kritický sborník z té doby vydaný bývalým Chomského žákem se dokonce jmenoval „Poznámky z lingvistického podzemí“. Chomsky sám však svou práci lingvistickou a politickou naprosto důsledně odděloval.
Michael Moore takovéto dichotomie obávat nemusel. Zadlužil se až po uši, ale přesto dokončil komický dokumentární film Roger a já, v němž se snažil získat interview s ředitelem nadnárodního konglomerátu General Motors, který se rozhodl zavřít ziskovou železárnu v jeho rodném městě. Kromě komerčního úspěchu mu to přineslo mnohá mezinárodní ocenění a jistou dávku slávy. Od té doby natočil několik dokumentárních filmů, jeden film hraný (s Alanem Aldou) a získal Emmy za televizní diskusní pořad, který běžel dva roky. Je zajímavé, že stejně jako Chomsky se i on ke své odborné specializaci (tedy dokumentaristice) dostal přes své politické názory (žertuje, že tak dlouho o tématice svého prvního filmu říkal „o tom by měl někdo natočit film“, až to nakonec udělal sám). Jeho práce filmařská a politické zaujetí se však neustále prolínají. Zatímco Chomsky si ve svých lingvistických přednáškách podle svých slov vždy dával pozor, aby se do nich nemísila ideologie, Moore podobnými skrupulemi netrpí. Všechny jeho filmy i knihy i veřejná vystoupení mají silný politický náboj, včetně jeho slavného odsouzení Bushovy zahraniční politiky místo díků pánubohu za pomoc při získání Oskara.
Jak Moore tak Chomsky musí často čelit kritice obviňující je z neznalosti faktů. Chomského lingvistickým teoriím je vytýkáno, že jsou příliš úzce svázány se systémem angličtiny (přestože on sám hovoří několika jazyky) a jeho teze o tom, že lidé se musí rodit s vrozenou univerzální gramatikou, protože jinak by se během několika málo let nebyli schopni naučit tak složitý systém jakým jazyk je, se zdá zcela spekulativní a ignoruje rozsáhlý výzkum, který v této oblasti existuje. Nesmíme ale zapomenout, že v jazykovědě následuje jeho příkladu tisíce odborníků, kteří jeho myšlenky dále rozvíjejí, obhajují a nedůslednosti s snaží zdůsledňovat. Co se politického aktivismu týče, stojí Chomsky opravdu sám proti mnoha. Protivníci mu vyčítají, že se často mýlí ve podrobnostech. Ani, co se týče predikcí, vývoje nebyl vždy úspěšný. Například v sedmdesátých letech zastával řešení Izraele jako jednoho státu, v němž spolužijí Palestinci a židovští usedlíci. Historický vývoj se ale (jak se zdá i podle nedávných výroků prezidenta Bushe) vydal právě cestou dvou nezávislých států. Na druhou stranu, jeho kritika americké podpory indonézkému režimu v potlačování Východního Timoru se ukázala jako více méně oprávněná. Jak v lingvistice tak v politice je Chomsky ale především fenomén, jaká si značka, která podobně jako General Motors má pro někoho konotace pozitivní a pro jiného silně negativní.
Také Michaelu Mooreovi odpůrci vytýkají časté faktické chyby, i když stejně jako u Chomského není jasné, do jaké míry jimy trpí jeho argumenty jako celek. Nacházejí u něj ale i chyby logické. Například v oskarovém filmu Kuželky za školu Columbine se mnohokrát ukazuje, jak snadné je získat v USA střelnou zbraň a Moore naznačuje, že kdyby jen bylo zbraní mezi populací méně, snížila by se i zločinost. Zároveň ale také uznává, že v Kanadě je v oběhu střeliva poměrně stejně, ale postřeleno je mnohem méně lidí. Tímto logickým rozporem se ale nijak netrápí a vrací se k původnímu argumentu. Jeho poslední kniha navíc byla kritizována za to, že víceméně opakovala to, co bylo v knize předchozí.
Chomsky a Moore žijí v naprosto odlišných světech. Chomsky hlavně kritizuje mezinárodní politiku a Moore se soustředí především na politiku domácí. Chomsky dokončil (v pořadí již čtvrtou) teorii lingvistického minimalismu a Moore vede po stadionech kampaň za zesazení George Bushe. Co mají společného je pocit zodpovědnosti za demokratický proces, za který se donkichotsky (a občas naivně) perou slovem i činem. Oba představují vrchol Amerického intelektuálního a uměleckého úsilí, Americké upřímnosti a snahy o lepší svět, Americký export stejně mocný a rozporuplný jako McDonalds. Jen aby jim sloužilo to zdraví!
Poznámka autora: Chomsky i Moore sami popsali stohy papírů a to, co bylo napsáno o nich, by jistě stačilo na znovuzalesnění Krušných hor. Pravděpodobnost, že jsem do méně než tisíce slov vměstnal skutečnou podstatu jejich díla či života je mizivá. Co, jsem napsal, je zrovna tak o mě, jako o nich. Ani jeden nepatří k mým osobním hrdinům, ale oba jsou součástí současného světového intelektuálního života. Stojí proto za bližší pohled.