Fuj, to se přece neříká!

Lukeš D. Fuj, to se přece neříká! Lidové Noviny. 2002;15(238):13.

 

Submitted draft with original title:
Chvála politické korektnosti
„V pátek dopadli rabujícího Roma…“ bylo součástí popovodňové zprávy serveru Idnes.cz z 19. 8. Na první pohled se může zdát, že je to nevinná větička prostě popisující skutečnou událost tak, jak se odehrála. Kdyby si ale redaktor byl vědom síly svých slov, nebo jinými slovy, kdyby byl politicky korektní, hovořil by jen o dopadení nějakého muže. U nás se ale politická korektnost považuje za něco nepřípustného a to zcela v souladu se světovými trendy.
Když chce píšící intelektuál kdekoli na světě dát odpočinout svým mozkovým závitům a přesto se svým čtenářům zavděčit, když mu dojdou ústrky neustále se měnícího světa, na které by si postěžoval, když už marně hledá cíl svých posměšků, může se vždy s jistotou obrátit k jazyku. Respektive k tomu, jak ho jiní neumějí používat. Jazyk je už po staletí doménou intelektuálů, mnohdy v dobách jim nepříznivých, jedinou doménou, jíž vládnou, a která je zdrojem jejich moci. Dnes se zdá čelí i tato poslední hradba vnějším útokům, které narušují suverenitu pánů jazyka. Proto se jali intelektuálové světa mířit na ni své posměšky, jen aby co nejlépe zamezili rozšíření této choroby, tohoto nádoru, který rozpustí jen chemoterapie nejsarkastičtější poznámky.
Jako tolik zla, pochází i toto, zdá se, z Ameriky, a říká se mu politická korektnost. Podle svých kritiků je politická korektnost prznění jazyka, již tak zkorumpovaného nedostatečným vzděláním lidstva (nebo možná přílišným rozšířením gramotnosti i mezi těmi, kdo se k Dostojevskému nikdy nedopracují). Je to způsob, jak spoutat volnost projevu a uvalit vůli nepoučených na jednání zasvěcenců. Je to znesvěcení svátosti nejsvětější, boření chrámu a ztečení tvrze.
Ochladne-li nám hlava rozpálená spravedlivým rozhořčením, můžeme poněkud méně emotivně popsat politickou korektnost jako způsob mluvy, který nutí hovořící vybírat svá slova pečlivě v rozpravách o některých oblastech společenského života, a dávat při tom přednost jistým výrazům na úkor jiných. A podíváme-li se na tento popis úplně bez emocí, zjistíme, že to není nic jiného než to, jak všichni dnes a denně používáme jazyk, a jak ho používali naši předkové, co paměť sahá. Vyhýbati se vulgarismům, explicitním poukázáním k věcem pohlavním a jiným je pro nás všechny naprosto přirozené. Mluvit korektně a mít korektní vztahy se ostatně stalo i mantrou naší současné politiky. Politickou korektností začínáme nazývat až to, když se náš způsob opatrného vyjadřování začne dotýkat specifických politických oblastí.
Politická korektnost má své kořeny v hnutí o rasovou rovnost ve Spojených státech padesátých a šedesátých let a nezačala nijak jinak než jako snaha o slušnost. Začalo se uznávat, že slovo ‚nigger‘ je vlastně rasistickou nadávkou a lidé, kteří se za rasisty nepovažují, by se mu měli vyhnout. Tato kampaň byla tak úspěšná, že dnes toto slovo patří mezi dvě nesprostější slova anglického jazyka a slušné tiskoviny ho, pokud musí, píší jako „n****“ (druhým je, jak jsem se již zmiňoval v článku o Vaginálních monolozích vulgarizmus pro vagínu). Jak se hnutí za rovnoprávnost rozšířilo na další oblasti, rozšiřovala se i oblast politické korektnosti. Obecný jazyk tak nejdříve začala přeměňovat snaha o rovnoprávnost žen, boj za uznání práv lidí s odlišnou sexuální orientací, poté úsilí o rovnoprávnost tělesně postižených a nejpozději také propagace rovnoprávnosti starých. Plné síly pak nabylo toto hnutí v osmdesátých letech. A stejně jako se o burzách na celém světě říká, že když Amerika kýchne, dostane celý svět rýmu, rozšířila se i „nákaza“ politicky korektního vyjadřování více či méně do všech světových jazyků. Proti politické korektnosti se ovšem okamžitě vyrojila opozice. Ostatně sám tento termín je v podstatě hanlivým přídomkem, který používají jeho odpůrci. Sami jeho proponenti o sobě říkají, že se snaží vyhnout se diskriminačnímu jazyku. U nás, stejně jako třeba u feminismu, toho o politické korektnosti víme víc právě od jejích odpůrců, nejčastěji zasloužilých mužů, nebo těch, kdo se jim chtějí zavděčit. Stojí proto za to podívat se podrobně na jejich argumenty a porovnat je jak se skutečným stavem věcí, tak s tím, jak vlastně jazyk funguje.
Kritika politické korektnosti se většinou ubírá jedním ze dvou směrů. Ten jeden, stěžující si na její nepřirozenost, je ve své podstatě lingvisticky velice naivní, ale je velice populární a snadno stravitelný, protože hraje na lidové představy o jazyce. Ten druhý, zpochybňující její účinnost, je mnohem zajímavější obzvlášť, chceme-li se podívat trochu blíže na politickou korektnost v celé její složitosti.
Podívejme se tedy nejdříve na kritiku směru prvního. Ta spočívá v tvrzení, že politická korektnost je pouhou módní záležitostí, která nedělá nic jiného než przní přirozenost jazyka, a nutí lidi k tomu, aby mluvili uměle a proti své podstatě. Tato kritika padá na úrodnou půdu ze dvou důvodů. Za prvé proto, že ji často pronášejí samozvaní ochránci jazyka, ti, k nimž chodíme pro radu, jestli se toto řekne tak či onak, a za druhé proto, že takovéto tvrzení velice dobře souzní s tím, jak si jazyk představujeme: tedy jako sice nástroj komunikace, ale nástroj, o který se musíme dobře starat a udržovat ho čistý, aby nám spolehlivě sloužil. Tento názor je sice u nás z historických důvodů obzvláště silný, ale je pravděpodobně zcela univerzální pro všechna jazyková společenství. Přitom se stačí podívat poměrně zběžně na to, jak se jazyky vyvíjejí, abychom zjistili, že to, čemu se hanlivě říká politická korektnost, je, jak již zmíněno, naprosto přirozená součást fungování jazyka (je ovšem nutno dodat, že i snaha o zachování čistoty jazyka je jeho přirozenou součástí, pokud se ale tato skrývá pod názory odborné, je třeba s proti tomu ohradit). To, že se jazyky mění se nám nemusí líbit, ale nebýt toho, mluvilo by se na velké části Evropy stále latinsky a naším jazykem by dnes byla praslovanština. Tyto změny se často popisují pomocí nějakých abstraktních zákonů, ale v době, kdy probíhaly, se účastníkům jevily stejně jako se dnešní změny jeví nám (někomu pozitivně a jiným jako prokletí). Neprobíhají také nějakou konstantní rychlostí, ale v jistých dobách probíhají rychleji než jindy. Jsou to hlavně doby převratných společenských změn, kdy se jazyk mění nejrychleji (stačí se jen podívat na změny za posledních deset let ve srovnání třeba s třiceti lety předchozími). Jazyk těch, kdo jsou u moci (a nemusí to být jen moc politická a ekonomická, ale hlavně moc společenské prestiže) se stává jazykem většiny. Mluvit tímto jazykem znamená být součástí většiny, být u moci nebo alespoň nebýt cílem jejího vlivu. Proto také mnoho kritiků hovoří o tyranii politické korektnosti vedoucí k nesvobodě.
Jenže kritici politické korektnosti si neuvědomují (nebo si uvědomit nechtějí) plnou moc jazyka v lidském životě. Myslí si, že jazyk je v podstatě neutrální a nezávislý na svých mluvčích. Jazyk není podle nich nic jiného než přirozený odraz skutečného světa (světa tak, jak opravdu sám o sobě je; staré dobré objektivní reality) a měnit tento odraz je vlastně lží, nepojmenováváme-li věci „jejich pravými jmény“, tak o nich lžeme. Co si ale (často pouze intuitivně) uvědomují proponenti politické korektnosti je, že jazyk neodráží svět tak, jak skutečně je, ale svět tak, jak ho vidíme. Ve změně jazyka nejde o to zakrýt skutečný svět, ale odkrýt podstatu toho, jak ho jazyk spoluvytváří. Slovo „teplouš“ nepopisuje homosexuála lépe než slovo „gay“. Odkrývá ale mnohé o postojích a názorech toho, kdo ho vyslovil. Politická korektnost umožňuje lidem, kteří tyto názory nesdílí, mluvit o světě aniž by se zařazovali mezi homofoby. Je samozřejmě možné říci „cikán“ a ne „Rom“, aniž by člověk byl rasistou nebo měl o rovnoprávnosti Romů jakékoli pochybnosti. Je ale také třeba myslet na pocity člověka, pro nějž byl celý život název jeho příslušnosti zároveň nadávkou. Určitě stojí za trochu úsilí zamyslet se na tím, jaké názory sebou nese slovo než ho vyslovíme. „Afroameričan“ místo „černocha“ není jenom nové slovo, ale nese sebou celé dějiny pojmenování skupiny lidí od otroctví až po jejich nové hledání vlastní identity.
Toto jsou poměrně přímočaré příklady a jejich přijetí je pro většinu lidí otázkou prosté „slušnosti“. Jazyk ale ovlivňuje náš život i hlouběji než jen v samotných pojmenováních skupin lidí. Obsahuje celou řadu zásadních pravidel, která vycházejí z historické nerovnosti, ale dnes již jakoby zapadla, stala se samozřejmými. A zde se politická korektnost (tj. nediskriminační jazyk) snaží jít hlouběji, a ne pouze propagovat pravidla slušného chování. Snaží se vzít sílu jazyka (ústřední části samotné naší podstaty), který byl v minulosti bezmyšlenkovitě použit ve službách diskriminace, a rozbořit pomocí té síly zažité představy. Právě díky síle jazyka při formování světa našich hodnot a naší víry, je tato snaha velice bolestivá a budí nejvíce odporu. A je také dlužno říci, že se v ní dopustili zastánci politické korektnosti nejvíce do očí bijících chyb, a to chyb zcela faktických, a často zašli ve své snaze příliš daleko. Není obtížné takové chyby najít a zobecnit je na celé hnutí. To by však zcela zastínilo radikálně nový a v jádru ozdravný pohled na jazyk. Dalším problémem je, že tato dekonstrukce a následná rekonstrukce jazyka proběhla nejdůsledněji na angličtině, kde se jí zabývali nejen nadšení aktivisté, ale také odborníci, a do ostatních jazyků se většinou promítly pouze její výsledky, často neorganicky nasazené, a nikoli aplikace principů.
Podívejme se například na často debatovaný příklad anglického zájmena „he“, které se po dlouhá léta používalo jako neutrální v případě, kdy nebylo jasné, zda se jedná o muže či ženu. Kritici tvrdí, že je to přirozený prostředek anglického jazyka, který nikoho nezvýhodňuje. Mýlí se zde ale hned ve dvou aspektech. Zaprvé přirozenost jazyka je určena společností v níž se používá a jestli je muž neutrálním příkladem člověka a žena příkladem zvláštním, pak se toto odrazí i v jazyce. V době ustavování novodobé angličtiny se o tomto dokonce odehrála explicitní debata, takže v devatenáctém století si anglický parlament odsouhlasil zákon, který jednoznačně ustanovuje, že slovo „he“ pokud není uvedeno jinak, znamená v právních dokumentech muže i ženu. O „přirozenosti“ tohoto jevu lze tedy vyslovit jisté pochybnosti. Není ale ani pravda, že tento jev není ve svém důsledku diskriminační. V diskriminaci se totiž nejedná vždy jen o přímočaré znevýhodnění, ale funguje tu kumulativní efekt. Pokaždé, když se (v angličtině) neví, jestli je doktor, politik, právník nebo učitel muž nebo žena, předpokládá jazyk, že se jedná o muže. A je-li to žena, je to výjimka nebo úchylka od normy. To se postupem času změní v pocit méněcennosti, a rozhodně neinspiruje dívky, aby se snažily do těchto profesí dostat. Jistě jim to v tom nezabrání samo o sobě, ale jako součást celé škály drobných nerovností, je to mocná bariéra. A podíváme-li se na jednotlivé nespravedlnosti, pak nám žádná z nich nepřijde závažná, ale pokud se s nimi nevyrovnáme s jednou po druhé, pak berlínskou zeď (i když je možná postavená ze skleněných cihel) dělící muže a ženy nikdy nerozebereme. Bylo by naivní si myslet, že v anglicky mluvících zemích existuje rovnoprávnost v jazyce nebo ve skutečnosti, ale poměrně bezbolestně (po mnoha slepých uličkách) se dnes v případech, kdy není jasné pohlaví nějaké osoby v psané angličtině používá „he or she“ (on nebo ona) a v mluvené angličtině se normou stává slovo „they“ (oni). Nevyhrála se tím válka a pravděpodobně ani bitva, ale rozhodně to úsilí stálo za to. Jedním z málo zmiňovaných důsledků bylo právě to, že znesamozřejmění použití slova „he“ donutilo mnoho lidí k zamyšlení nad přirozeností daného stavu. V mnoha nebeletristických knihách vydaných během posledních třiceti let lze často v předmluvách najít odstavec o tom, jak autor tuto věc řeší a, i když se sám rozhodl pro tradiční „he“ (často z pohodlnosti), autor i čtenáři byli konfrontováni s nejednoznačností stávajících norem a přestože jistě nevyběhli v náhlém osvícení nazí z vany, na kámen statu quo dopadla další kapka změny.
Takových příkladů existuje celá řada a lze říci, že díky nim se v anglicky mluvících společnostech nestejná práva žen a mužů stala součástí každodenní debaty. Pokusy o jejich implementaci v češtině se ale vlastně nikdy ani nerozběhly. Do malé míry je to dáno gramatickou povahou češtiny, která například většinou ví, jestli se jedná o muže nebo ženu, částečně je to způsobeno i odlišnou povahou nerovností v českých zemích a z velké části je za to zodpovědný silně přežívající purismus a preemptivní odsouzení a zesměšnění politické korektnosti. Českému prostředí by ale dekonstrukce přirozenosti jazyka velice prospěla. Je možné najít celou řadu radikálních řezů, které bychom svým jazykem mohli provést. Proč třeba nenahradit příponu „-ová“, která odlišuje muže a ženy koncovkou „-ů“, která je stejná pro obě pohlaví? Proč nezrušit shodu podmětu s přísudkem v minulém čase? Proč neprovést i radikálnější změny, jako zrušení přechylování názvů povolání? Proč nezavést honorifikum, který nerozlišuje mezi ženami vdanými a svobodnými, jako pán u mužů? Nebo prostě zrušit slovo slečna. To jsou možnosti, které čekají, ale rozhodně není nutné vydávat se jen touto cestou jen proto, že se jí úspěšně vydalo anglicky mluvící prostředí. Možná, že doba radikalismu už pominula a možná, že ke kýženým změnám společenských dojde i beze změn v jazyce, ale rozhodně se neodehrají bez změn v myšlení, a ty přece nejlépe začínají u jazyka. Problém by totiž byl, kdybychom politickou korektnost (tj. nediskriminační jazyk) ztotožnili jen se slovy a různými gramatickými pravidly. Politická korektnost je celý způsob mluvy, který se snaží o úctu ke každému člověku a porozumění jeho zvláštnostem. Je to víc než slušnost a konformismus k novým normám. Na to nesmíme v revolučním zápalu zapomínat.
Nová slova jsou jen prostředkem k novému přístupu, prostředkem nezbytným, ale ne jediným a rozhodně ne dostačujícím. Politická korektnost neurčuje jen to o čem se mluví, ale také to, o čem se mlčí. Nejedná se o tabu (přestože i politická korektnost jistá tabu předpisuje), ale o uvědomění si toho, které informace jsou pro popis dané situace důležité. Například až na velmi řídké výjimky nepotřebuje zaměstnavatel vědět, jestli je uchazeč o práci muž nebo žena, jak je starý, jaké etnické příslušnosti, jestli je heterosexuál atd. Neměl by se tedy ptát a navíc by se při posuzování vhodnosti kandidátů po pohovoru, kdy se většinu těchto věcí jaksi mimoděk dozví, neměl brát tyto aspekty v potaz. Sem spadá i příklad onoho nešťastníka na začátku článku. Pro čtenáře nebylo relevantní, jestli byl zloděj Rom nebo ne. Ostatně dalších sedm případů popisovaných ve stejném článku se Romů netýkalo. Výraz „chytili rabujícího Roma“ není objektivním a nestranným popisem, ale vystavěním reality. Proč je důležité, že dotyčný zločinec je Rom? Protože je to součástí našich představ o Romech a o tom, že krádeže k nim jaksi patří. Chtějí-li média přispět k rovnoprávnosti Romů, měla by se o jejich etnické příslušnosti zmiňovat jen tehdy, když je to opravdu informativní a zamýšlet se, kdy uvedení této informace nic nového nepřináší a pouze utvrzuje převládající stereotypy.
Vraťme se teď na okamžik k aspektu kritiky politické korektnosti, která jí vytýká nepřirozenost jako celku. O nepřirozenosti jednotlivých změn je často možné, jak jsme viděli, úspěšně pochybovat. Ale politická korektnost není nic jiného než vypíchnutí procesu přirozené jazykové změny v určitých oblastech společenského diskurzu. Změny se neodehrávají pomocí abstraktních zákonů, ale vedou je lidé, kteří se více či méně pohybují v rámci mantinelů, které je v některých případech za zákony možné považovat. A protože tyto změny jsou lidské, byly v dějinách použity pro účely dobré i zlé. „Soudruh“ naší nedávné až orwellovské skutečnosti je dobrým příkladem tohoto jevu, který někdo popsal jako „moc komunistické řeči“. Nahrazení soudruha pánem je ale pouze opačná strana téže mince. Změnila se politika a s ní i správnost vyjadřování. Politická korektnost pak stála i u počátků spisovné češtiny. Národní obrození z ní dokonce udělalo jednu z ústředních součástí boje za národnostní sebeurčení. A ani to se neobešlo bez výstřelků. Každé jazykové společenství má svou politickou korektnost, která se stále mění, tu radikálněji jinde pozvolněji. To, co se dnes tímto termínem nejčastěji označuje, je jazykové vyjadřování a chování spojené s liberálně levicovými názory. Proto někteří pravicoví kritici hovoří o levicové tyranii, která vede k nesvobodě vyjadřování, protože tento jazyk potlačuje možnost vyjadřování (pravicových) pravd o tradičních (křesťanských) rodinných hodnotách. Jenže zde se opět dostáváme k předpokladu, že předchozí vyjadřování bylo svobodné a neutrální a umožňovalo svobodu projevu všem. Jenže tento způsob diskurzu měl kořeny v mnohem hlubší nesvobodě a neumožňoval myšlení natož vyjádření pravd jiných. Jistě najdeme případy, kdy současná politická korektnost vedla k bezpráví na jednotlivcích, ale stačí zběžný přehled světových médií, abychom se přesvědčili, že jako celek mají její kritici fórum pro své názory velice široké. Explicitně sice žádají jazyk neutrální, ale ve skutečnosti chtějí nahradit jednu politickou korektnost, korektností vlastní.
Nejzajímavější je, jak jsem již řekl, jiný aspekt kritiky, který se navíc často ozývá také zevnitř. Tito lidé vytýkají politické korektnosti neúčinnost nebo dokonce o ní říkají, že je kontraproduktivní. Jeden anglický komik dokonce poznamenal, že umožňuje rasistům, aby se stavěli do pozice rebelů. Politická korektnost je ale jen jedním z projevů vpravdě revolučního hnutí za rovnoprávnost různých menšin. (Proto se také často vztahuje i na aspekty mimojazykové, kterým jsem se věnoval a budu věnovat jinde.) Její síla je v útoku na bezmyšlenkovité, zavedené a standardizované bezpráví, které otevírá myšlení tomu, co se doposud považovalo za nesamozřejmé. Myslet si, že změna pojmenování nějakého jevu změní i jev samotný je sice přirozený lidský instinkt, který stojí za mnohým z vědy i magie, ale není zapotřebí příliš hluboké reflexe, abychom si uvědomili, že tak se společenských změn nedosáhne. Realita si nakonec význam slova a jeho použití vždy nějak ohne k obrazu svému. Zde je zajímavý příklad označení bývalých afrických otroků. Původní „nigger“ (které se dalo nalézt i v neutrálních kontextech) bylo ve slušné mluvě důsledně nahrazeno slovem „negro“ a pro „nebílé“ rasy se začalo používat slovo „colored“ (barevný). Jenže jazyk se změnil rychleji než skutečnost a proto i tyto výrazy nabyly pejorativního nádechu. Proto se později stalo přijatelným „black“ (černý) a dnes se toto postupně nahrazuje slovem „African-American“. Je možné, že než v USA Afroameričané získají rovnoprávnost, projdou ještě několika změnami pojmenování, ale každá změna je krokem tím správným směrem, i když nevede až ke konečnému cíli.
Politická korektnost nebo snad lépe obecný pokus o nediskriminační jazyk je nepochybně revolucí. Jako každé revoluci jí hrozí zneužití a zkostnatění ideálů do formulek. Musíme se ale ptát jestli je závažnost těchto excesů úměrná staletím nerovnoprávnosti a útlaku. Přestože pravděpodobně ne, nesmíme na ně zapomínat, omlouvat je a připouštět jejich opakování. Je ale naivní si myslet, že podobné výstřelky vyplývají z povahy politické korektnosti samotné. Politická korektnost je projevem přirozené dynamiky jazyka a společnosti. Problémy, které přináší, jsou důsledkem její revolučnosti (a také obecné lidské pochybitelnosti). Zamýšlíme-li se nad politickou korektností, nesmíme proto zapomenout ani na důvody, které k této revoluci vedly. Podaří-li se je odstranit, rozplyne se revoluce sama, pokud ovšem tradicionalističtí konzervativní puristé nevyhlásí dlouhou studenou válku ideologií.