Doktrína víc než morálka

Lukeš D. Doktrína víc než morálka. Lidové Noviny. 2003;16(68):14.

Submitted draft with
Morálky a doktríny
Na Irák právě dopadly první bomby. Píšu tato slova v úterý odpoledne v glasgowském pochmurnu, ale nemám pochyb, že až se dostanou ke čtenářům, bude jejich aktuálnost ověřena. Tony Blair v britském parlamentu právě začíná svou řeč obhajující válku, přestože o výsledku hlasování, kterým se podle ústavy nemusí řídit, je již daný. Přichází jaro a s ním nové módy. Jednou z nich prý je nesouhlas s válkou v Iráku, který si oblékají jako roucho beránčí protiameričtí vlci. Jako jeden z mnoha, kteří se jej rozhodli obléci mohou potvrdit, že to není šat pohodlný. Odpůrci války se musí vyrovnat s tím, že stejné barvy nosí osoby, jejichž motivy i reputace jsou pochybné. Francie zdiskreditovaná obchodními zájmy v Iráku, oportunistické Rusko a Čína, jejichž zásluhy o lidská práva by se lépe vyjímala na štítu státu osy zla, a nakonec Sadám sám, masový vrah a diktátor. Jen těžko také můžeme bez výhrad věřit Turecku se zájmem o nadvládu na neposlušnými Kurdy nebo Německu, jehož kancléř doběhl k volebnímu vítězství s méně než nesobeckými sliby o míru.
Je proto pozoruhodné, že i přes vášeň, s níž George Bush mladší a jeho velvyslanec Blair předkládají argumenty pro válku, nedokázali přesvědčit většinu západoevropské populace a značnou část populace americké. Trojjediný důvod pro válku bez prodlení, který se neustále předkládá je tak matoucí, že si velké množství Američanů dnes myslí, že Saddám se přímo podílel na plánování útoků z 11. září. Problém je v tom, že USA se na obranu demokracie vydávají se značně oslabeným demokratickým arsenálem. Svobodné volby jsou jen jedním z požadavků pro opravdovou demokracii, svobodný přístup k informacím a jejich objektivní sdělování je stejně ne-li více důležité. A v současném zápalu vlastenectví americká média čím dál víc selhávají. Jakýkoli nesouhlas s válkou je Bushovými propagandisty a ideology okamžitě napadán jako nepatriotický a přestože hlasy proti válce jsou slyšet, je pro ně stále obtížnější objektivně argumentovat, protože se veřejnosti nepředkládají plné informace. Smutnou ukázkou proválečné hysterie byla nenávistná kampaň, která se rozpoutala proti zpěvačce country skupiny Dixie Chicks, když na turné v Evropě řekla, že se stydí za George Bushe. Dokonce i jinak střízlivý komentátor CNN vyzval k bojkotu jejich alba a desítky rozhlasových stanic přestaly hrát jejich písně. Natalie Maines nakonec vydala potupnou omluvu, za jejíž text byl jako vystřižený z procesů 50. let.
Jen nejzaslepenější Bushovec si myslí, že Irák představuje bezprostřední nebezpečí. Do války jdeme teď a ne až skončí inspekce, protože by na to za měsíc mohlo být příliš horko. Ze všeho nejvíc se ale vydáváme do boje ze strachu, že když po všech těch hrozbách něco neuděláme, nebude nás nikdo brát vážně. Takové argumenty se ale hodí spíše na školní hřiště než na pole mezinárodní diplomacie. Byl by to opravdu hezký svět, kde by nebyl Sadám, a mnoha Iráčanům by bylo lépe, kdyby ho západní mocnosti nevyzbrojily chemickými zbraněmi. Kdyby svět byl město a Spojené státy jeho policií, bylo by jejich morální povinností občany Iráku osvobodit. Ale svět je mnohem komplikovanější a pro světový mír představuje mnohem větší riziko Severní Korea, která na rozdíl od Iráku má jaderné zbraně a veřejně prohlásila, že je ochotná je použít. Ze všeho nejnebezpečnější je ovšem Bushova doktrína preventivního útoku, kterou ospravedlňuje svou rodinnou válku. Vnáší totiž do světového pořádku nejistotu, zejména proto, že Bush během dvou let své vlády opakovaně ukázal, že předvolební sliby o skromné zahraniční politice nehodlá dodržovat. Jak málo svět Bushovi věří ukázal i Turecký parlament, který přes přísliby miliardových úplatků nakonec odmítl poskytnout své území pro válečné výboje.
Tony Blair dnes v parlamentu řekl: „Útoky na New York změnily psychologii Ameriky a měly by změnit psychologii celého světa.“ To ale není nic jiného než psychologické vydírání parazitující na mrtvých v nedávné tragédii. Obviníme-li odpůrce války ze strachu z Ameriky, jak jinak si teď máme vyložit motivaci jejích zastánců. Přidáme-li k tomu Blairův výrok, že „musíme ukázat, že nebudeme tolerovat ty, kdo ohrožují náš způsob života,“ je jasné, že doktrína v tomto případě zvítězila na morálkou.