Díky za nekomunismus, pane Klausi

Lukeš D. Díky za nekomunismus, pane Klausi. Lidové Noviny. 2003;16(120):15.

Submitted draft with original title:
Za sekulární komunismus
Nemám rád Václava Klause, ale musím se přiznat, že za jeho rozlišení mezi antikomunismem a nekomunismem jsem mu velice vděčný. Umožňuje mi totiž o sobě samém konečně prohlásit, že jsem komunista. Bez váhání, bez výhrad a beze studu. A nijak to nevylučuje mé odsouzení komunistických režimů či odpor bytostný ke KSČM a odpor občasný k ČSSD. Definuji svůj komunismus zcela jednoznačně v opozici ke Klausovu nekomunismu. Klaus má naprostou pravdu, když se snaží oddělit komunismus ideologii od komunismu státního zřízení. Na rozdíl od mnoha jiných nevidím důvod mu nevěřit, že to činí na základě intelektuálního přesvědčení a ne jako populistickou kličku. Komunismus je dnes urážka, kterou si spojujeme s pracovními tábory, politickými vraždami, omezováním lidských práv, korupcí, neschopností, protekcionismem a snad nejotřesněji ze všeho s nudným designem jogurtových kelímků. Je snadné a jaksi přirozeně lidské se proti těmto asociacím komunismu bouřit. Komunismus je ale především víra. Víra v to, že lidé jsou si nejen rovni v okamžiku narození, ale i v to, že ti silnější by měli pomáhat slabším a nikdo nemá právo obohacovat se na úkor druhých. Víra v to, že zaměstnanci mají nejen povinnosti, ale i práva, a že hon za ziskem by neměl mít přednost před snahou o kvalitu života. Je to také víra v to, že kdykoli se sejdou dva nebo tři, mají si tyto zásady připomínat. Odtud také „Proletáři všech zemí spojte se!“ Jinými slovy, je to víra jako každá jiná. Víra v ideály a víra kolektivní. A stejně jako každá kolektivní víra, trpí i komunismus nutnostmi organizace a rozbujelým systémem praktických přikázání. Má své svaté, své heretiky i své reformátory. Má své mučedníky, své Koniáše i své mučitele. Stejně jako každá jiná organizovaná víra, stal se i komunismus, v okamžiku, kdy dostal status státního náboženství, nástrojem útlaku. Hrůzné výstřelky komunistických režimů by ale pro věřící nemusí znamenat svou víru opustit. Muslim také nepřestane být muslimem v okamžiku, kdy se dozví o brutalitách spáchaných Talibánem.
Vzorem komunismu se zde může stát křesťanství, které dnes ve stejném smyslu dáváme za vzor také islámskému fundamentalismu. Křesťanství bylo totiž okolnostmi donuceno se sekularizovat, tj. vzdát se nároků na exkluzivitu víry a přervat své vazby na státní organizaci. Z jedné strany to bylo pod vlivem nových vědeckých poznatků, které ho donutily k reinterpretaci některých základních předpokladů a z druhé strany na něj tlačily urbanizované politické vlivy, které stále více potřebovaly masy, jejichž přesvědčení nebyla založena na míchanici přikázání starých židovských kmenů s pohanstvím evropských nomádů a protokomunistickým vizionářstvím popraveného heretika. Tuto sekularizaci doprovázelo násilné naroubování osvícenských ideálů na mnohé církevní zásady, mnohé z jejichž výhonků dodnes aktivně kvetou. Sekulární komunismus je pak ideologie, která je kompatibilní se sekulární společností a zároveň od ní oddělená a není důvod proč by nemohl v naší společnosti hrát podobnou roli jako křesťanství, tj. být osobním ale celospolečensky irelevantním přesvědčením.
Pro sekulární komunismus ale existují i argumenty praktické. Odmítáme komunistickou ideologii na základě tvrzení, že se jí nepodařilo předložit dlouhodobě funkční praktickou aplikaci. Toto tvrzení, lze ale napadnout právě na základě faktů. Za prvé, v dějinách lidstva nelze najít ideologii společenského soužití, kterou se podařilo bez kompromisů zavést na delší časové období ve společenství přesahujícím několik desítek lidí. Křesťanství, budhismus, humanismus nebo volný trh mohou ve větším měřítku dlouhodobě fungovat pouze za cenu kompromisů, které zároveň umožňují fungování celé škály zájmů a ideologickou adaptaci na změnu podmínek. Jinými slovy, úspěšná sociální ideologie se musí do určité míry sekularizovat ve smyslu výše popsaném.
Za druhé, není pravda, že historicky komunistická ideologie nikdy neuspěla nebo, že pokus o její implementaci v každém případě neodvratně vyústil v diktaturu s masově vražednými tendencemi. V malém měřítku jsou zde Izraelské kibbutzim, kde se „každý podle svých schopností a každému podle jeho potřeb“ přiblížilo ideálu světa Neználkových dobrodružství snad nejvíce.
Pak jsou zde dílčí úspěchy komunistické ideologie, ze kterých většina z nás dnes a denně těží. Marxovo strašidlo komunismu umožnilo masám bez hlasu a bez identity uvědomit si svou přináležitost ke skupině a vidět se jako nadnárodní skupina. To přineslo mimo jiné silné odborové hnutí, díky němuž dostává za práci většina lidí západního světa plat, něhož je schopná uspokojit své životní potřeby, má k dispozici finančně dostupné zdravotní služby a přístup k humánnímu důchodovému systému. Za to všechno vděčíme náboženství komunismu, které donutilo kapitalistickou ideologii ke kompromisu a dialogu za kooptace mnohých humanistických ideálů.
Nejúspěšnější byl ale komunismus, když se sekularizoval a stal se socialismem. V Evropě jistě od Francie až po Švédsko najdeme řadu příkladů států, kde je sekulární komunismus převládající ideologií, ale jeden z nejúspěšnějších má překvapivě původ ve Velké Británii. Již vláda poválečného premiéra Clementa Attlee nastolila rozsáhlý program znárodnění. Dnes vládnoucí labouristická strana, do jejíhož rozpočtu připívají odbory více než polovinou, měla ve svých stanovách klauzuli o přerozdělování majetku až do roku 1994. Od Attleeho doby má stát povinnost starat se o slabé a znevýhodněné, kterou nezrušilo ani osmnáct let nepřetržité konzervativní vlády. To, že v Británii nedošlo ke komunistickému převratu lze částečně přisoudit tradici demokratického fungování, geopolitickým okolnostem, ale nezanedbatelnou měrou se na tom podílela právě sekularizace komunistické víry.
Říká se, že kdo nebyl komunistou ve dvaceti nemá srdce a, kdo jím je i ve třiceti, nemá mozek. Můžeme se ale vyhnout nezbytnosti vyrvat si cynicky z hrudi přesvědčení svého mládí jejich sekularizací. Jinými slovy ochotou ke kompromisu a dialogu. A ať už je motivace Václava Klause jakákoli, jeho otevřenost je nutné ocenit.
 
Post Scriptum: Komunismus, stejně jako myslím Klaus i jeho kritikové, zde používám synekdochicky (tj. jako pars pro toto) jako zástupný termín pro radikální mezinárodní levicové hnutí. Stejně jako Klaus ho tedy nechci zaměňovat s konkrétním komunistickým zřízením nebo s komunistickou stranou. Je samozřejmě možné komunismus definovat jako názor, který nutně vede výše zmíněnému, ale já prostě toto slovo tak nepoužívám.