Demokracie a demokratismus

Lukeš D. Demokracie a demokratismus. Literární Noviny. 2005;16(10):6.

Submitted draft with original title:
Demokracie a demokratismus
Slovo demokracie se v poslední době objevilo ve dvou kontextech. Prvním byla diskuze o zákazu komunistů, v níž jedna strana tvrdila, že tento zákaz se příčí demokratickým zásadám svobody projevu a shromažďování, zatímco strana druhá se ohrazovala, že kritici petice se dívají na svět růžovými brýlemi a neuvědomují si, že demokracii je potřeba bránit. Ona první strana již většinou nedodala, že osobní svobody mají své historicky a kulturně zakotvené ale jinak arbitrární meze, zatímco ta druhá se nijak neholedbala tím, že na obranu demokracie vytáhla s opatřením, které je v podstatě nedemokratické, pokud se nepředefinují v současnosti víceméně uznávané meze osobní svobody. Pro druhý kontext si musíme zajít do Anglie a podívat se krátce na poslední aféru londýnského starosty Kena Livingstona. Celá záležitost je zdlouhavá a složitá, pro nás je ale důležitý její konec. Livingstone, který přirovnal chování jednoho londýnského novináře k chování ostrahy koncentračního tábora, se odmítl omluvit, když se ukázalo, že tento novinář je sám Žid a Livingstonův výrok se ho dotkl. V tiskové zprávě, v níž zdůvodnil své stanovisko se také pozastavil nad tím, jaké jsou hranice přijatelného chování novinářů, a podle něj způsob, jakým na něj naléhal daný reportér byl takový, že by pro normálního člověka porušoval zákon. Evening Standard, noviny, o něž se jedná, se proti jeho slovům ohradil a nazval Livingstonova slova „útokem na demokracii.“
Co je to tedy ta demokracie, na kterou jedni útočí a druzí ji brání? Jaké jsou ty principy, které někdy musíme porušit, abychom mohli zachovat její jádro? Problém je v tom, že nemáme k dispozici nějakou jednoduchou a jednoznačnou definici a musíme se tedy spoléhat na autority. Stejně tak není úplně jasné, co je to diktatura, komunismus nebo fašismus, a světe div se, není tak úplně jasné, co je to islám nebo křesťanství. Všechny tyto ideologie jsou definované metonymicky texty, které si je dávají do názvu, autoritami, jež se k nim vyjadřují a lidmi včetně jejich chování, vzhledu a dalších příslušenství, kteří se k nim hlásí. Chceme-li od těchto metonymických vazeb abstrahovat, můžeme se na demokracii (stejně jako na ostatní jmenované ideologie) dívat z několika různých perspektiv. Může to být soubor praktických pravidel, které umožní, co nejširší podíl občanů na správě svého státu, nebo to může být soubor morálních zásad, se kterými se ztotožníme, pokud se chceme zúčastnit diskurzu sociální skupiny, která je zastává. Ani jeden z těchto pohledů není sám o sobě dostatečný. Prostá pravidla bez morální podpory nemohou udržet smysl pospolitosti a morální zásady bez podpůrných pravidel jsou jen prázdná slova. Oba tyto pohledy spolu neustále v našich myslích i v našich politických činech bojují a na výsledku jejich zápolení záleží, jestli výsledkem bude demokracie, v níž pravidla soužití a morální zásady našly jistou rovnováhu v neustálé diskuzi nebo demokratismus, ideologie, v níž morálka zvítězila nad pravidly tak absolutně, že se sama stala mechanickým pravidlem pod jejímž netečným krunýřem se původní zásady dávno ztratily. Je to možná rozdíl velice jemný, ale jeho dopady na skutečný svět mohou být naprosto přelomové. Skoro se mi chce tento stav nazvat dočasným koncem historie, tj. okamžikem, kdy jakákoli alternativa se zdá nepřijatelná, ba co víc, nemyslitelná. V jistém smyslu, samozřejmě každý z nás žije svůj osobní konec historie, ale pokud se do podobného stavu dostane společnost jako celek, většinou to znamená také konec nejednoho života. Skoro každá větší ideologie si svůj dočasný konec historie zažila, mnohé z nich více než jednou. Některé byly jenom na papíře, jako například Platónova ideální republika v níž by bylo v zájmu lásky k moudrosti zakázané umění, ale jiné se bohužel odehrály ve skutečném světě. Křesťanství mělo svá křížová tažení, část islámského světa si dnes prožívá svatou válku, komunismus zplodil Stalina, Maa a Castra, fašismus Mussoliniho, Hitlera a Pinocheta. I samotná demokracie měla své poklesky, z nichž Cromwellovo fiasko a Francouzská revoluce jsou dva známé případy. Pro některé je jím i současné tažení proti terorismu spojené s exportem ‚demokratických hodnot‘.
Dnes možná demokracii hrozí, že se stane demokratismem, více než jindy. Tuto hrozbu dále posiluje naše rétorická záliba v popisování útoků na demokracii. Něco takového samozřejmě můžeme říci zase pouze díky metonymickému chápání světa. Zaútočí-li někdo na zemi, která se považuje za demokratickou, je logické, že tím zaútočil také na demokracii, i když násilníkovi o nic takového nešlo. Jestliže demokracii považujeme za nedílnou součást civilizovaného světa, můžeme také říci, že se jednalo o útok na civilizaci samotnou. Stejně tak funguje i opačná (tedy synekdochická) perspektiva. Jestliže se někdo ohradí, proti konkrétnímu pravidlu, které považujeme za demokratické, i on sám útočí na demokracii, popřípadě, pokud používáme metaforu státu jako budovy, podemílá či oslabuje její základy. Tento způsob uvažování je přirozený a vnitřně logicky konzistentní, ale pokud se mu do cesty nepostaví jiné metafory a metonymie, může vést jen k tomu, že cokoli spojeného s vládnoucí ideologií bude její součástí a tudíž legitimní a morálně správné. To hrozí myšlenkám nám blízkým i těm, z nichž nám jde mráz po zádech.
Skoro by se zdálo, že jen stačí toto všechno vést v patrnosti, poučit se historie a všechno bude v pořádku. Jenže pocit, že žijeme na konci dějin, je velice těžké ne-li nemožné překonat. V podstatě to vyžaduje představit si situaci, v níž by názory, které nám jsou dnes naprosto cizí, mohly mít morální i praktické opodstatnění. Něco takového můžeme stěží chtít po jednotlivcích, natož po celých společnostech. Jsme tedy odsouzeni k neustálému procesu mezi myšlenkami, ideologiemi a ideologismy? Chtělo by se mi dostát pravidlům žánru a zakončit slovy: „Jestliže nechceme, aby se demokracie zvrhla v pouhý demokratismus, musíme…“, jenže nevím, jak tuto větu dokončit. Provizorně si ale pro sebe definuji demokracii nikoli metonymií jejích předpisů, či procesů, ale metonymií jejích výsledků. Demokracie je takový stav společnosti, který se nám při pohledu z budoucnosti, jeví tak, jakoby v něm spolu koexistovaly zcela protichůdné vize světa. Při troše štěstí takový pohled nebude nostalgickým vzpomínáním na doby, když ještě byla historie.