Co zjevila válka o pravopis

Lukeš D. Co zjevila válka o pravopis. Lidové Noviny. 2008;15.

Když přijde na palčivé otázky českého pravopisu a češtiny obecně, nejsme zvyklí obracet se na zahraniční odborníky. Nicméně kdybychom v této věci ignorovali práci britského bohemisty amerického původu Neila Bermela, velice bychom se tím ochudili. Jeho kniha Jazykovědné pravomoci, jazykové ideologie a metafory: České pravopisné války není pouhým historickým shrnutím pohnutých dějin sporů o český pravopis. Ukazuje, že něco tak triviálního jako pravidla českého pravopisu nám může vyjevit zásadní poznatky o roli jazyka v našem osobním i společenském životě.

Pravopis a jazyk obecně nás vymezují jako jednotlivce přináležící k různým skupinám, národům, a pomáhá nám cítit se sebou samými a ukázat, kým jsme a kým nejsme. Bermelova kniha nám ale připomíná, že přes všechny místní odlišnosti jazyk a to, jak s ním zacházíme, tvoří samo jádro našeho individuálního i kolektivní bytí. Českou pravopisnou reformu vidí jen jako jednu z mnoha a srovnává ji s reformami v Německu, Švédsku, Rusku a v Ázerbájdžánu, kde se v 90. letech změnil celý abecední systém. Všechny tyto pokusy se navenek lišily přístupem i konečným „úspěchem“, ale společně usilovaly o změnu jazyka k národnímu sebeobrazu. Stejně tak jazykové reformy odrážejí národní představy o povaze jazyka vyjádřené metaforami, na nichž zakládáme své veřejné debaty. Obzvláště populární je u nás přirovnávání jazyka k „nástroji dorozumívání“. Zdá se nám tak přirozené, že si ani neuvědomujeme, že za něj vděčíme nejen popularizačnímu působení nestora české bohemistiky Bohuslava Havránka, ale už „brusům“ našeho jazykového nožíku.

Podrobným rozborem pravopisných debat v tisku 90. let odhalil Bermel řadu podobných metafor, které ukazují, jak nám je téma naší řeči blízké. Diskutující hovoří o jazyku, který se jako my rodí, chová tak či onak, a občas i pláče a zmírá. A stejně jako na lidech je i na jazyku možné páchat násilí. Částečně kvůli bohatosti takových přirovnání a analogií lze důsledky jazykových reforem jen těžko předvídat. V metaforách je zakotveno i dvojaké postavení jazykovědců. Na jednu stranu byla po jejich názorech velká poptávka v souladu s pohledem na jazyk jako na přirozený jev, na stranu druhou byli odsuzováni jako „inženýři lidských duší“ ve chvíli, kdy se nám jazyk jevil jako osobní přítel. Jazyk i s pravopisem je navíc vnímán jako nádoba národních tradic, a v tomto smyslu Bermel ukazuje kontinuitu nedávných diskusí s reformami v letech padesátých. Proto nás nepřekvapí, že se do pravopisné reformy zapletly i otázky svobody a demokracie.

V Bermelově knize najde čtenář mnohdy až napínavý exkurz do nedávných dějin českého pravopisného úsilí. Její hlavní hodnota však spočívá v tom, že staví urputné pravopisné zápolení let devadesátých do historického i globálního kontextu, který může být přístupný jen někomu, koho nepálí vlastní želízko v tomto debatním ohni. Dozvídáme se od něj mnoho zajímavého o jazyce, pravopisu, ale i o sobě. Z nedávné zahraniční produkce bychom si tento titul rozhodně neměli nechat ujít a určitě bychom si ho měli přeložit.