Člověk žena

Lukeš D. Člověk žena. Lidové Noviny. 2002;15(40):13.

 

Submitted draft with original title:
Feminismus na konci vaginálního temna
Proč se u nás nedaří feminismu vysvětlilo již mnoho sociologů. Co to však znamená pro naše chápání světa už není tak jisté. Protože česká společnost zná pravé feministické hnutí jen z velmi zkresleného doslechu, není schopna tolerovat i ty nejmírnější hlasy za práva žen. Radikální feministky nedávných dějin nám přinesli práva, která považujeme za přirozená. Nedostává se jim však za to chvály, ale odsouzení. Proč?
Tento článek není pro každého. Tento článek by nemohl napsat každý. Tento článek otevírá pandořinu skříňku našich strachů soukromých i veřejných. Dotýká se nás všech osobně a útočí na naše apriorní přesvědčení. Proto tento článek nemůže zůstat jen ve stylu argumentace typu: fakta – analýza – závěr – doporučení. Protože je proti objektifikaci nedokáže sám být objektivní. Potřebuje si najít svůj jazyk, a čtenář se musí zároveň s autorem tomuto jazyku učit. Tento článek je proto pro každého, ale je pro každého jinak. Předkládá konsistentní intelektuální argument a je zároveň vnitřně rozporný. Někoho pobaví na pět minut jako hříčka a někoho jiného z něj rozbolí hlava. Protože téma vagíny a sexuality je blízké všem z nás, nechceme ho však dávat do spojení s lidskými právy. Nechceme ho vpustit mezi stolky kavárenských debat. Tento článek je nacpaný k prasknutí slovem vagína a přesto není o vagínách. Popisuje detailně představení Vaginální monology, ale není to recenze. Je o právech žen a o feminismu v Čechách a ve světě. Tak zavřete oči, a čtěte.
O břehy světového společenského života se roztříštila s hlukem a neochotně druhá vlna a valí se k nim, pomalu a nejistě vlna třetí. Jsou to vlny feminismu. První vlna je už jen matnou vzpomínkou na sufražetky, které už v padesátých letech byli jen terčem posměchu například ve filmu Mary Poppins, ale bez nichž by nebylo Petry Buzkové ani Maggie Thatcherové (málokdo si ale uvědomuje, že třeba ve Francii získali ženy právo volit až v roce 1944 a ve Švýcarsku dokonce až v roce 1971). Druhá vlna tu s námi ještě pořád je. Druhá vlna začala spolu s boji o rovnoprávnost rasovou koncem let padesátých a pokračovala do let sedmdesátých, od kteréž doby se pomalu stávala plážovou pěnou. Druhá vlna to byli všechny ty feministky jako Simone de Beauvoir, Betty Friedan nebo Germaine Greer. To jsou ženy, které buď pronikavou analýzou nebo dech vyrážejícím radikalismem upozornili svět na to, že věci už nejsou tak jak byli. Že role žen a jejich postavení ve světě ovládaném muži nejsou ani zdaleka tak přirozené, jak všichni předpokládali. Uvedli tak mimo jiné do demokratického světa ‚hrůzovládu intelektuálního terorismu‘, překopávání jazyka i myšlení. A změny chování. A uspěli. Dnes již nikomu rozumnému nepřijde, že za znásilnění nese zodpovědnost žena. Nepřekvapí nás žena úspěšná, ve vedoucí pozici, žena tvořivá, žena silná. Souhlasíme, že za stejnou práci by měla žena dostávat stejný plat a neměla by potřebovat svůdné a ochotné tělo k vybudování kariéry. To všechno k nám přisurfovalo na hřebeni druhé vlny a díky ní, nebo snad i navzdory ní, požívají ženy práv a žijí životem, o nichž se jim před padesáti lety ještě nesnilo. Feministky druhé vlny však za své vítězství zaplatili svou kredibilitou. Dnes je na ně otevřená lovecká sezóna a po vybojované bitvě je každému jasné, že spousta jejich názorů i činů byla směšných a vystřelit si z feministky je dnes to nejsnadnější. Stačí připomenout pokusy floridské university o zavedení nového systému zájmen do angličtiny a mnohé další. Jenže to, že v mnohých svých požadavcích (možná i v jejich většině) feministky druhé vlny uspěli už nikdo nepřipomíná.
Proti feminismu se ale nestaví jen muži, kteří se jím přirozeně cítí ohroženi (a muži se opravdu feminismem cítí ohroženi: na webové stránky feministek dokonce někteří píší protifeministické traktáty pod ženskými jmény), ale také nová generace žen (opomeneme-li generaci starší, která se s ním nikdy nesmířila). Mají strach, že stigma šílenosti postihne i je samé. A i jim ostatně připadá, že mnohé, s čím feminismus druhé vlny přišel je směšné a za vlasy přitažené. A proto přichází vlna třetí. Na jejím zpěněném vrcholu jsou mladé ženy, které vyrostli v osmdesátých a devadesátých letech a plně požívali práv a výhod, získaných pro ně ženami o generaci staršími. Tyto ženy si na rozdíl od mnoha svých vrstevnic uvědomují, že to, co dnes považují za samozřejmost ještě před několik málo lety vůbec samozřejmé nebylo. Není to uvědomění lehké. Jak poznamenala jedna z nich o těchto moderních dějinách se ještě v učebnicích pro školy nepíše. Musí se proto tyto ženy vyrovnávat s dědictvím vzdělání, které do značné míry ještě probíhá s mužskou agendou. Jejich motem je snažit se o uskutečnění práv, která jsou považována za spravedlivá a neztracení práv, která si ženy vybojovali. Jsou to ženy mnohem smířlivější. Jsou ochotny zahrnout muže do dialogu a nevidět je jen jako nepřítele. Jsou ochotny přijmout mezi sebe ženy, které dávají přednost tradičním rolím a neoznačují je za zrádkyně. Jsou to feministky třetí vlny. A jednou z těchto žen, přestože se tak sama neoznačuje, je i Eve Ensler, americká spisovatelka, básnířka, a autorka o občasná účinkující představení Vaginální monology.
„Kdyby vaše vagína uměla mluvit, co by řekla?“ Takhle začínal tento článek, a pak zase nezačínal a pak zase začínal, a tak dále. Je to začátek článku i na mně příliš provokativní. Proto jsem cítil, že si vyžaduje delší úvod. Tuto a podobné otázky totiž pokládala Eve Ensler stovkám žen během první poloviny devadesátých let. Nesledovala tím nějaký otevřeně erotický záměr, ale snažila se dostat k jádru problémů mnohých žen se svou sexualitou. Zatímco falus vidíme podle Nezvala v každém komíně a podle firmy Algida ve většině jejích zmrzlin, je orgán ženské sexuality zahalen do roušky tajemství a studu. Eve Ensler zjistila, že nejenže se mnoho žen za své vagíny stydí, ale že toho o ní velice málo vědí. V porovnání s penisem je vagína mnohem tabuizovanější částí lidského těla. Falus už je díky Freudovi naprosto běžným námětem pro rozhovor ve slušné společnosti, vagína však nikoli. V Americe proto existují i takzvané ‚vaginální semináře‘, kde se ženy (a často i univerzitně vzdělané) mohou dozvědět více o tom, jak vlastně fungují a zbavit se ostychu před vlastním tělem.
Svou práci shrnula Eve do divadelního představení Vaginální monology, které mělo premiéru v roce 1997 v New Yorku a až do konce září jej lze zhlédnout již po druhé v Londýně. Objevili se v něm mnohé známé osobnosti britské kultury, které jsou často známé publiku z konvenčních rolí. Neodolal jsem tedy a poslední večer svého pobytu v Londýně jsem se do divadla vypravil. Na představení se většinou do divadla New Ambassadors lístky sehnat dají i ten samý den, ale večer je hlediště plné. Naprostá většina diváků jsou ženy, ale některé z nich si přivedli muže, kteří většinou vykazovali různé dávky nejistoty. Přesto jsem si jako snad jediný muž bez doprovodu nepřipadal nevítán. Mé spoludivačky se na mne nedívali jako na vetřelce nebo voyeura, ale prostě mě přijali jako normálního diváka. Muži mezi uvaděči měli na hrudi připíchnutý odznak se slovy ‚Jsem tvůj Bob‘ jehož význam jsme se dozvěděli až během představení.
Zvedla se tedy opona (tedy jen metaforicky, protože ve skutečnosti se na jevišti rozsvítili reflektory a ozářili tři židle). Za bouřlivého potlesku vyšli na scény Meera Syal (známá komediální herečka a esejistka indického původu), Kika Markham (vážná divadelní herečka) a Danii Minogue (populární zpěvačka a herečka z televizních seriálů, původem Australanka a mladší sestra u nás známější Kylie). Během tohoto běhu se na jevišti vystřídali i další osobnosti jako herečka Maureen Lipman, novinářka Mariela Frostrup, ale i držitelka Emmy a Zlatého lva za roli v seriálu The Sopranos Eddie Falco a hvězda Titanicu Kate Winslet, a další. Následující řádky prý mohou vyvolat u mnohých smích nebo pobouření. Možná je však lépe pochopíme, uvědomíme-li si, že toto herecké obsazení je stejné jako kdyby u nás v tomto představení v osmdesátých letech vystupovali Iva Janžurová, Dana Medřická a Eliška Balzerová se kterými by alternovali Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková a Petra Janů nebo Saskie Burešová. (Uvedl jsem tyto staré příklady, protože nevlastně televizi, neznám současné ženské idoly). Mnoho z těchto hereček se v rozhovorech zmiňovalo, že pro ně účast nebyla lehká, ale nakonec jí žádná nelitovala, především proto, že je to zkušenost očistná a ne profánní.
Celé představení je pak koláží příběhů, mini poetických útvarů, které herečky postupně čtou. Začínají však recitací všech možných jmen, které se pro vagínu dají v angličtině nalézt. Následuje příběh staré ženy, která žila o samotě protože jí první milenec řekl, že její vagína nepříjemně páchne. Příběh ženy již její muž nutil holit si přirození, příběh ženy jejíž matka nechtěla o ‚tam dole‘ mluvit, a která se dokázala najít až v náruči jiné ženy. Je tam i příběh jiné ženy, kterou nějaký náhodný muž Bob (známý z výše zmíněných odznaků) zbavil ostychu z pocitu rozkoše vyvolané orálním sexem.
Tyto mini povídky jsou prokládány čtením faktů o vagínách. Toto zahrnuje počet násilí na ženách a znásilnění, ale taky jeden ‚happy fact‘ (tj. šťastný fakt), který po Meera Syal opakuje s nadšením celé hlediště. „Klitoris má ze všech svalů v lidském těle nejvíce nervových zakončení. Je to dokonce dvakrát, DVAKRÁT tolik, jako penis.“ Meera potom ujistí publikum, že můžou o čtení tohoto faktu kdykoli znovu požádat, kdyby se během představení cítili smutně. A asi za půl hodiny, poté co Kika Markham přečetla informaci o počtech žen zmrzačených tzv. ‚ženskou obřízkou‘, o to jedna divačka požádá. Na naléhání Danii Minogue ho tentokrát Meera přečte hlasem své indické babičky, kterou i se silným přízvukem proslavila v komediálním seriálu Goodness Gracious Me (Ale božíčku).
Snad nejradikálnější okamžik představení je, když se distingvovaná Kika Markham rozhodne, že přijme za své vulgarismy, které jsou o ženském přirození propagovány muži, nenechme se urážet, vezměme jim vítr z plachet. Kunda, kunda, kunda. To je i na obecenstvo moc a ke skandování se přidá jen rozpačitě. Není to však moment vulgární, ale očisťující. Ve svých vzpomínkách například Eve Ensler popisuje, jak tato slova vykřikovala na demonstracích s tisíci žen. Danii pak představení zakončí anatomií vzdechu a všichni diváci (snad až na jednoho muže, který seděl se svou dívkou rozpačitě nedaleko mě) odmění herečky i autorku povstáním a neutuchajícím potleskem.
Jak je vidět toto představení není nějaká vaginální agitka, autorka i herečky vědí, že jejich výkony vyvolají smích, vzrušení i slzy zároveň. Na popularitě VM byl také založen takzvaný V-day (takový mezinárodní den vagíny), jehož účelem je upozorňovat na násilí proti ženám, jehož oslav se letos na den svatého Valentýna zúčastnilo mnoho slavných žen, např. i Whoopi Goldberg, Oprah Winfrey, Jane Fonda, Susan Sarandon nebo Winona Ryder. Při troše štěstí se za pár let dostane i k nám.
Nevím, jak se cítí čtenáři při čtení tohoto popisu, ale já jsem se při jeho psaní rozhodně cítil velice nejistý. Neustále jsem si byl vědom toho, že dělám něco nepřístojného. (Nejsem sám, stanice CNN prý odvysílala o VM reportáž, aniž by jednou použila slova ‚vagína‘). Vaginální monology ve svém londýnském domově ovšem nepřístojně nepůsobí ani nepřístojné nejsou. Rozhodně se nejedná o výkřik militantního feminismu, nenávistného k mužům nebo ke společnosti. Jsou připomínkou toho, že rovnoprávnost žen není jen mít stejné platy za stejnou práci, ale i možnost bavit se o svém sexualitě a všem co k tomu patří bez ostychu a pocitů viny nebo trapnosti. V Čechách to ale není tak docela možné. Nenávistná kampaň, kterou proti feminismu rozpoutali muži intelektuálové jako třeba Josef Škvorecký předurčila všechny ženy, které se chtěli k tomuto problému vyslovit k cejchu směšnosti a myšlenkové neserióznosti (viz i nedávné cholerické reakce mužů vědců v Orientaci LN k článku Evy Hauserové o evoluci). Většina osvícených, samostatných a silných českých žen, se kterými jsem mluvil okamžitě jakoukoli příslušnost k feminismu popře, přestože mají mnohdy stejné názory jako jejich anglicky mluvící vrstevnice. Mají pocit, že je to staví do pozice buď hloupých, sexuálně frustrovaných, nebo ambiciózních, které nikdo nemůže brát vážně.
Josef Škvorecký dokonce zavedl do české terminologie odporný pojem sexuální harašení, který zesměšňuje ženy a jejich snahu o rovné zacházení. Josef Škvorecký si samozřejmě vybral několik mediálně vděčných příkladů, kde se muži dostali do sporu se zákonem, zdá se neprávem. Tvrdil, že se všichni muži v Kanadě a jiných západních zemích třesou strachy, že nevědí, jak se k ženám chovat ze strachu aby se neocitli před soudem. To není nijak zvlášť universální pravda. Za posledních deset let jsem se setkal na blízké pracovní úrovni s několika stovkami amerických a britských mužů a žen v různých prostředích po celém světě a ani jeden se o podobném strachu nezmínil. Jsou prostě určité druhy chování, které muži pod vlivem feminismu ze svého repertoáru vyřadili a komunikace mezi pohlavími se normalizovala. Některým lidem možná přijde líto, že se ženám nebudou otevírat dveře, ale já to považuji za dobrou výměnu za to, že násilí na ženách nebude společensky přijímáno. Ostatně to otvírání dveří se stalo takovým symbolem antifeminismu mezi muži i ženami u nás. Ženy tvrdí, že jim to nevadí, není na tom přeci nic špatného a je to taková milá pozornost. Proč ne. Nikdo jim nebrání dát přednost otevírání dveří před rovným zacházením. Muži jen kroutí hlavou a pláčou nad ztrátou femininity. Nechápu proč, když žena nechce, aby jí muž otevíral dveře, protože má pocit, že je to výrazem jeho fyzické nadřazenosti, nemůže ten muž prostě respektovat její přání a své chování změnit. Možná ho bude stát trošku mentálního úsilí, aby si pamatoval, ke které ženě se má jak chovat, ale to snad není takové utrpení. Ať si kdo chce co chce říká, za otevírání dveří ženám se nikdo v Americe ani nikde jinde před soud nedostal.
Problém českého feminismu je mimo jiné v tom, že si česká společnost v šedesátých a sedmdesátých letech neprožila katarzi druhé vlny feminismu, která byla vlastně revolucí v právech žen. Jako ve všech revolucích došlo v ní k mnoha výstřelkům, kterých se dnes odpůrci feminismu chytají. Přestože v šedesátých letech feminismus u nás své růžky nesměle vystrčil (např. publikací knihy Druhé pohlaví Simone de Beauvoir), v sedmdesátých a osmdesátých letech se ženy i muži spojili proti společnému totalitnímu nepříteli. Zatímco ostatní disidenti okamžitě po roce 1989 mnohými veřejnými hádkami ukázali, že si často nemohou přijít na jméno, zachovali ženy příměří, čehož využili již zmínění antifeministi a předurčili tak bezzubost debaty, jež následovala. Nikdo tu netvrdil, že jakýkoli pohlavní styk je znásilněním ženy, chyběla tu Germaine Greer, která přirovnala bezbrannost ženy ke kastraci, nečetla se tu analýza Hitchcockových filmů, která formulovala pocity žen zotročené mužským pohledem, chyběli tu ženy, které by veřejně spálili své podprsenky, jako symbol spoutání konvencí mužské morality, chyběli tu soudní procesy s muži, kteří si myslí, že každá žena je tu pro ně na laškování. S mnohými podobnými radikálními názory dnes málokdo souhlasí a ani ve své době nebyli jednoznačně ženami přijímány. Jejich veřejná debata měla povahu katarze a v mnohém vyčistila ovzduší kolem snah o rovnoprávnost žen. U nás se místo toho častují feministi s antifeministy suchými čísly a ukazují na sebe vzájemně prstem. Pracovat s fakty je důležité, ale feminismus nezměnil svět jenom na základě faktů (vždyť dějiny vědy nejsou nic jiného než dějinami interpretace faktů), ale prostřednictvím změny myšlení a hluboce osobních postojů. A to je mnohem obtížnější a dlouhodobější úkol než statistika. Ani dnes není světový feminismus bezrozporný a má doposud mnohde aspekt třídní, ale není už předmětem tabuizace. Oheň radikalismu ovšem umožnil, že dnes je možné vést debatu poněkud klidněji, a to mimo jiné znamená, že v Londýně Vaginální monology působí v podstatě přirozeně a to nejen jako pokračování liberální debaty o právech žen, ale prostě jako zajímavé inteligentní divadelní představení. Doufám proto, že se i u nás brzy objeví, protože na ně bude pravý čas.
PS: V zájmu gramatické rovnoprávnosti jsem v tomto článku ignoroval přechylování cizích ženských příjmení i pravidla shody přísudku s podmětem, kde jsem použil všude měkké i.
Dominik Lukeš, příležitostný feminista