Civilizace proti barbarům

Lukeš D. Civilizace proti barbarům. Lidové Noviny. 2001;14(222):15.

V posledních dnech se ozvalo mezi politiky mnoho volání do boje za záchranu civilizace. Bohužel v nich dochází k nešťastnému a nebezpečnému směšování několika různých významů tohoto slova. Slovo civilizace má v podstatě tři propojené, ale v podstatě odlišné, významy. První je jednoduchý, pochází z antropologie a etnologie a neznamená nic jiného než společnost s vyšším stupněm organizace oproštěným od čistě rodových vazeb, která je díky tomu schopná dosáhnout jistých technologických pokroků (hovoříme proto o civilizaci mezopotamské, aztécké, incké, apod., které si byly lidově řečeno schopny vytvořit vlastní byrokracii). Záhy se ale ukázalo, že není vůbec jasné, kde vyšší stupeň organizace začíná a kde končí a proto antropologie od tohoto termínu upustila. Další dva významy jsou mnohem méně vyhraněné. První klade rovnítko mezi civilizací a blahobytem (reprezentovanými technologií a ekonomikou). To myslíme, když řekneme, po návratu z chalupy do pražského bytu, že jsme se vrátili do civilizace. Druhý běžný význam je mnohem závažnější. Ten dává civilizaci na roveň s našimi niternými hodnotami, které v sobě slučují nejen svobodu, demokracii, ale i mnoho hodnot, která známe z biblických podobenství. Navíc se k tomu ještě váží různé formy chování v mezilidských vztazích. Řeklo-li se tedy u měšťanského stolu o návštěvníku z exotických krajů, že je civilizovaný, znamenalo to, že byl schopen jíst bez mlaskání, nepokusil se svést hostitelku, neukradl rodinné stříbro ani nikoho ve spánku nezavraždil. Oba dva tyto významy se slučují. Hovoříme-li v tomto smyslu o civilizované zemi, máme na mysli, nejen to, že je možné se tam osprchovat teplou vodou, ale také, že její občané požívají základních svobod a jsou zákonem i výchovou nuceni podřizovat se normám chování, neomezujícím zásadně svobody jiných. Příslušnost k civilizaci považujeme za absolutní, jediný možný způsob lidské existence. Všimněme si zde, že nikdo nehovoří o útoku na ‚naši‘ civilizaci, ale na civilizaci jako takovou.
Protiklad civilizace a necivilizace bohužel používáme stejně, jako staří Egypťané používali protikladu řád a chaos, staří Řekové rozlišení mezi Řeky a barbary a staří Římané rozdílu mezi Římany a všemi ostatními. To co je mimo civilizaci nepovažujeme za stejně hodnotné jako to, co je uvnitř ní. Lidské bytosti, které nepovažujeme za civilizované, jsme ochotni objektivizovat, brát jako jednolitou skupinu, v protikladu k níž definujeme sami sebe. ‚Civilizovaný‘ život a ‚civilizované‘ chování se pro nás staly tak samozřejmými, že je považujeme za přirozený důsledek historického vývoje nebo dokonce samotné evoluce. Je to něco o čem předpokládáme, že ti, kteří to nemají chtějí. Podporováni filozofy rádi a vděčně zapomínáme, že svých výdobytků jsme dosáhli nepříliš ‚civilizovanými‘ metodami. Celé šestnácté a sedmnácté století žila Evropa z plenění nového kontinentu. Technologické a společenské pokroky devatenáctého století byly do značné míry postaveny na vykořisťování kolonií. A i země demokracie, svobody a příležitostí byla dost nevybíravě vyrvána z rukou ‚necivilizovaným‘ divochům, kteří pokud se odmítli ‚zcivilizovat‘, živoří dodnes v rezervacích. Díky ekonomickým a technologickým výdobytkům západního světa se poměrně ustálil standard civilizace jako měřítka osobního pohodlí. Civilizace jako soubor životních hodnot a postojů, je však stále pojmem relativním. Ne všude je lidský život považován za posvátný, ne všude je rovnost individuí kladena před kohezi skupiny. Co je ale na civilizaci v tomto smyslu univerzální je její exklusivnost a rozlišování lidí a symbolů na dobré a špatné podle toho, stojí-li uvnitř nebo mimo ni. Navíc je také pro civilizaci hodnot typické lpění na civilizaci materiálních požitků a jejich ztotožňování s dobrem vyplývajícím z našich hodnot.
Z tohoto přirozeného zmatení pojmů vyplývá, že z útoku na materiální hodnoty vyvozujeme útok na všechny naše nejzákladnější hodnoty. Zavraždění tisíců lidí nás jen dále vede k odmítnutí pachatelů jako příslušníků civilizovaného světa a stejně tak se díváme na ty, kteří s nimi sympatizují. To je ale nebezpečné, protože ve jménu ochrany našich duševních hodnot jsme ochotni chovat se zcela v protikladu s těmito hodnotami a dovoluje nám to právě pojem civilizace, který zbavuje síly barbarismu a chaosu na ni útočící statutu lidskosti a dovoluje nám zacházet s nimi jako se zvířaty. Všechny masakry ve známých dějinách lidstva se odehrály na tomto principu. Lidé, kteří nasedli do minulé úterý do letadel, aby se stali nejmasovějšími vrahy živoucí paměti, se považovali za nástroje spravedlnosti, vyslance světla do světa tmy, vlády řádu do říše chaosu. Lidé, kteří je vyslali si však museli být vědomi, na co útočí. Smrt tisíců lidí pro ně byla jen vítaným vyostřením situace. Budeme-li upřímní, přiznáme si, že stejně tragický útok na jakékoli jiné město, třeba i na Prahu nebo na Berlín, by neměl takové důsledky v očích světa, protože by svou symbolikou postrádal sílu útoku na samo srdce materiální podstaty naší civilizace. Budeme-li proto reagovat podle jejich plánu a chovat se, jako kdyby bombardování New Yorku bylo skutečně útokem na civilizaci v její celistvosti, záměr se jim vydařil. Svět se dále bude dále polarizovat na proti sobě postavené ‚civilizace‘, které protože si navzájem odmítají statut lidskosti, se nezastaví před ničím.