Chvála pozitivní diskriminace

Lukeš D. Chvála pozitivní diskriminace. Literární Noviny. 2005;16(41):3.

Submitted draft with original title:
Chvála pozitivní diskriminace: Od segregace k integraci v USA
„Když mě vyhodili z univerzity, našel jsem si práci na Maddison Avenue. Jedna velká reklamní kancelář sháněla někoho, komu by mohla platit 95 dolarů týdně, aby seděl u nich v kanceláři a vypadal židovsky. Chtěli tím dokázat okolnímu světu, že jsou ochotni přijímat minority. Tak, když jsem tu práci dostal, stal jsem se výstavním židem celé firmy. Snažil jsem se vypadat jako žid, co to šlo. Oběžníky jsem četl zprava doleva. Nakonec mě propustili, protože jsem si bral moc často volno na židovské svátky.“ Tento příběh se nějak připletl do monologu Woodyho Allena, se kterým bavil diváky newyorkských klubů v polovině šedesátých let. Několika slovy tak shrnul celou řadu dilemat, se kterými se potýká takzvaná pozitivní diskriminace.
Proč se dnes ještě stavět na stranu pozitivní diskriminace?
Pozitivní diskriminace se spolu s politickou korektností a multikulturalismem staly populárními předměty výsměchu a kritiky ze stran konzervativců jako novodobý levicový výmysl, který páchá více škody než užitku. O problémech těchto hnutí vyprávějí spoustu zajímavých příběhů, díky kterým se i jejich pokrokoví zastánci často ocitají v rozpacích a jsou nuceni k výrokům typu „věci jsou složitější než se může zdát“ a „vždycky se najdou nějaké černé ovce“, díky kterým působí tváří v tvář neotřesitelně demagogické pravicové ideologii nerozhodně a nedůvěryhodně. Podrobnější rozbor většiny kritik spolu s důkladným rozbor skutečností, ale ukáže, že přestože pozitivní diskriminace, multikulturalismus i politická korektnost čelí mnoha problémům, jsou to problémy zcela jiné a mnohem méně závažné, než ty, s nimiž na požádání kdykoli vyrukují jejich kritici. Vzhledem k tomu, že současné události v USA od hurikánu Katrina až po nominaci nových soudců k nejvyššímu soudu ukázaly, jak moc přítomná je přímá diskriminace v samotné kolébce moderního judikátního liberalismu, a jak důležité je zabývat se diskriminací pozitivní. Politickou korektností jsem se před časem zabýval v Lidových Novinách a jak k ní, tak k multikulturalismu připravuji několik dalších článků. V tomto článku se chci zamyslet nad samotným pojmem pozitivní diskriminace ve světle některých jejích kritiků v anglicky mluvícím světě a v kontextu toho, jak vypadá skutečná diskriminace. Mým cílem je přispět do české k pozitivní diskriminaci víceméně negativně naladěné české veřejné diskuze.
Co stojí za slovem a termínem?
Samotný termín pozitivní diskriminace se na první pohled může zdát být paradoxním. Jak může být něco, jako třeba diskriminace, co je svou samou podstatou špatné, zároveň pozitivní? Přestože snaha dobrat se „skutečného“ významu slov prostřednictvím jejich etymologie tak oblíbená u kontinentálních filozofů většinou vede na scestí, v tomto případě může pohled na minulost slova ‚diskriminace‘ poskytnout novou perspektivu k problému, aniž by se nám snažil ukázat, jak jsme ho vlastně celou dobu používali špatně. Ve svém nejpůvodnějším latinském hávu ‚diskriminace‘ znamenala prostě fyzické rozdělení, ze kterého vzniklo v angličtině (a o diskriminaci se dnes většinou mluví anglicky a v anglosaském kontextu) myšlenkové ‚rozlišení‘ ‑ význam, který je dodnes často používán v angličtině. Websterův slovník dokonce tyto významy dává jako primární. Schopnost rozlišit a kategorizovat je naprosto zásadní pro lidský život, pouze v oblasti lidských práv se toto rozlišování většinou děje na úkor nějaké skupiny, která má menší podíl na moci než ti, kteří ono rozlišování provádějí. Diskriminace jako rozlišení je tedy většinou negativní a není proto tak zcela od věci ptát se, jestli bychom nemohli pro změnu rozlišovat mezi lidmi pozitivně. Nesmíme navíc zapomínat, že pozitivní diskriminace existovala vždycky, jako samočinný důsledek diskriminace negativní. Dáme-li horší zaměstnání ženám nebo etnickým minoritám, znamená to, že dáme lepší příležitosti majoritním mužům.
Krátké dějiny a definice pozitivní diskriminace
Tato pseudologická definice pozitivní diskriminace ale nepostačí, obzvláště proto, že ji často používají její kritici. Pozitivní diskriminace jako sebeuvědomělé hnutí si neklade za cíl pouze obrátit směr, jímž negativní rozlišování plyne (byť se tomu z lidské podstaty nemůže zcela vyhnout), ale snaží se podniknout konkrétní pozitivní kroky, díky nimž se nejen odstraní rozlišování na základě příslušnosti ke nějaké skupině, ale také se napraví jeho následky. Např. nejenže zaměstnavatelé přestanou odmítat minority, ale aktivně se budou snažit je přilákat. A stát nejenže zakáže inzeráty s větami ‚jen pro muže‘ nebo ‚jen pro bílé‘, ale bude aktivně budovat vzdělávací a jiné programy, díky nimž budou mít ‚nemuži‘ či ‚nebílí‘ mít stejné možnosti a kvalifikace jako muži a bílí, aby se o případné zaměstnání nebo místo na univerzitě nebo o půjčky od banky mohli ucházet. V Americké angličtině se tomu téměř nepřeložitelně říká „affirmative action“ (pozitivní činnost), termín, který jako tolik jiných, zavedl prezident Kennedy (přestože první kroky podobným směrem podnikl už Roosevelt). Pod tímto názvem se pozitivní diskriminace těší již přes čtyřicet let v USA vysoké podpoře veřejnosti. Většina ostatních zemí však používá srozumitelnější britskou ‚pozitivní diskriminaci‘ (i když je možné, že Británie používá univerzálně pochopitelný pojem), který ovšem svádí k negativním postojům, ještě než jsme se nad ním zamysleli.
Nutnost pozitivní diskriminace ilustroval v často citovaném projevu Kennedyho nástupce Lyndon B. Johnson: „Svoboda je právo se plně a rovnoprávně podílet na životě v americké společnosti – účastnit se voleb, mít zaměstnání, vstoupit do veřejných prostor, chodit do školy. Je to právo, aby se s člověkem zacházelo ve všech aspektech našeho života, jak s někým kdo má stejnou hodnotu a naději na budoucnost jako všichni ostatní. Ale svoboda nestačí. Není možné prostě smazat staleté jizvy a říct: Teď jste svobodní, můžete chodit, kam chcete, dělat to, po čem toužíte a zvolit si své představitele, podle svých představ. Jak můžeme vzít někoho, kdo byl po mnoho let mrzačen řetězy a postavit ho svobodně na startovní čáru běžeckého závodu a říci mu: ‚Můžeš teď svobodně závodit s ostatními,‘ a stále si oprávněně myslet, že jsme byli spravedliví?“ Proto potřebujeme „ne jen rovnoprávnost jako nárok a teorii, ale rovnoprávnost jako skutečnost a jako výsledek.“
Hlavní kritiky pozitivní diskriminace
Většina kritik pozitivní diskriminace se vydává dvěma směry, které oba vychází z doslovného pojetí tohoto termínu a nevyváženého citování fakt. První kritiku jsem již naznačil v tom, že pozitivní diskriminace vždy předpokládá diskriminaci negativní, která je samozřejmě sama o sobě špatnou věcí. Ve jménu spravedlnosti se pak pozitivní diskriminace dopouští nespravedlivého útisku, ve snaze odstranit minulé znevýhodnění tak vytváří znevýhodnění budoucí. Na podporu tohoto argumentu vyprávějí konzervativní odpůrci pozitivní diskriminace spoustu příběhů (hypotetických i skutečných) o tom, jak se ubohý bílý chlapec kvůli kvótám nedostal na školu, zatímco nějaká hispánská dívka ano. „Tomu říkáte spravedlnost?“ ptají se. Někdy v tomto příběhu má onen hoch lepší výsledky než dívka, jindy mají výsledky stejné, ale on je chudý a ona bohatá. Vždycky je ale jasně vidět, jak zaslepení levičáci zašli s možná tak trochu dobrou věcí příliš daleko. Inu, tato pohádka ve všech svých permutacích opomíjí dvě skutečnosti. Zaprvé je lživá v tom, že se často staví jako příklad něčeho běžného, zatímco statistiky jasně ukazují, že když se všechno ostatní srovná, bude mít bílý muž vždy větší příležitost ke vzdělání a zaměstnání než nebílá žena. Zadruhé se tu předpokládá, že diskriminace jako taková už neexistuje a my už teď jen zacházíme příliš daleko ve snaze vyrovnat minulá bezpráví. Když tedy jeden zastánce pozitivní diskriminace (úspěšný afroamerický novinář) nabídl přirovnání se sportovním zápasem, v němž se ukáže, že v první polovině rozhodčí nadržoval jednomu týmu a neoprávněně mu připsal několik bodů, namítla její odpůrkyně, že nemá problém znevýhodněnému týmu připsat do druhé poloviny zápasu stejný počet bodů, ale neví, proč by se měl zvýhodňovat i v zápase následujícím, nebo proč by se měly zvýhodňovat i jejich děti. Problém je v tom, že si kritici (většinou sami privilegovaní) neuvědomují, že pro mnohé se stále ještě hraje první poločas oné alegorické hry a ti, kteří snad již postoupili do poločasu druhého, mají stále stejného rozhodčího, který je sice trochu opatrnější, ale v podstatě se nezměnil. Z privilegované pozice je totiž neuvěřitelně obtížné si představit, jaké je to být konstantně a konzistentně předmětem diskriminace. Slavný černý komik Chris Rock (dnes milionář) na otázku, jaké je to být bohatý a slavný odpověděl: „Je to skoro jako být bílý.“ Další slavný černý komik Eddie Murphy se ve scénce pro seriál Saturday Night Live[1] nechal nalíčit jako bílý a vydal se do města. Hned když si chtěl koupit noviny, odmítl od něj prodavač peníze. V autobuse plném bílých se rozpoutala veselá party hned, když vystoupil poslední černoch a v bance mu dali půjčku bez jakýchkoli záruk. „Privilegovaní“ bílí, kteří si vzpomenou, jak těžké bylo pro ně dostat od banky půjčku, nad tím možná odmítavě mávnou rukou, ale měli by se spíš zamyslet na tím, jak těžké to musí být pro někoho, kdo náleží k diskriminované skupině, když se mu jeho obtíže zdají jako nic. A skutečně ve Spojených státech mají afro-američané vyšších středních tříd asi stejnou šanci dostat půjčku od banky, jako bílí z nejnižší třídy.
Skrytá negativní diskriminace
Problém je navíc v tom, že diskriminaci chápeme, jako formu rasismu, prostřednictvím scénáře, ve kterém nějaký negativní rasista nebo sexista zaslepeně odmítá uznat jednoznačně kvalifikovaného kandidáta (ženu nebo minoritu) jen na základě nesmyslného předsudku. V tomto scénáři my vždy hrajeme roli vševědoucího pozorovatele, který chování rasisty nebo sexisty jednoznačně odsuzuje a tím, že by se v jeho roli nikdy sám nemohl ocitnout. Jenže problém je v tom, že zatímco takoví lidé jistě existují, jsou jen poměrně malou součástí bariéry diskriminace. Příslušník diskriminované skupiny se nikdy nemusí s někým takovým setkat, a přesto se musí s diskriminací vypořádat. Ukazuje se totiž, že (stejně jako u otravy olovem) jsou účinky diskriminace kumulativní. Virginia Valian v knize, v níž se zabývá otázkou, proč dosažení rovnoprávnosti žen trvá tak dlouho, přestože je již po desetiletí součástí zákona, dává příklad jednoduché simulace organizace, v níž na nejnižší pozici začíná stejné množství mužů a žen. Pokud snížíme pozici žen jen o jedno procento, dostane se na vedoucí pozice po několika povýšeních 65% mužů. Skutečné znevýhodnění žen je ale mnohem větší, protože tato diskriminace nehraje roli jen jednou za rok při rozhodování o prémiích, ale každý den.
Příležitost zažít, jak se cítí příslušník etnické menšiny ve Spojených státech, poskytuje účastníkům svých seminářů Jane Elliott, která je rozdělí náhodně mezi trojúhelníky a kolečka. Chování příslušníků jedné skupiny je pak vždy hodnoceno podle jiných kritérií. Například, když jeden student z ‚privilegované‘ skupiny nedokáže odpovědět na otázku, hodnotí ho učitelka slovy „Ty se dnes asi necítíš dobře.“ zatímco účastník diskriminované skupiny obdrží „Ty už jsi se zase nepřipravil.“ Na videu je pak velice záhy vidět změna v chování diskriminovaných. Jejich sebevědomí je nižší a přestože vědí, že se jedná jen o simulaci, jejich pocity deprese a nejistoty jsou skutečné.  To, že jsou tyto pocity oprávněné podtrhly i nedávné události kolem následků hurikánu Katrina. V novinách se začaly objevovat zprávy o ‚rabování‘ v zatopeném městě. Pod obrázkem afroameričana brodícího se vodou s taškou potravin se v jednom zpravodajském buletinu objevil tento popisek „Mladý muž … poté co vyraboval obchod s potravinami.“, zatímco v jiném velice podobná fotografie, v níž jsou dva mladí sympatičtí běloši říká „Dva obyvatelé … poté co našli chleba a limonádu v místních potravinách.“[2] Samo o sobě to jistě nic neznamená, ale když si k tomu připočteme i skutečnost, že mnoho původních informací o zabíjení a znásilňování mezi evakuovanými na neworleanském stadionu se ukázalo jako nesprávných, musíme se ptát, vypadala by reportáž (nebo i reakce na celou tragédii) stejně, kdyby byli její aktéři příslušníky bílé střední třídy?
V tomto kontextu se již nezdá tak jednoznačné tvrzení o nespravedlivosti zvláštního zacházení s někým, kdo přináleží k diskriminované skupině. Když si uvědomíme skutečný rozsah a dopad negativní diskriminace, nepřijdou nám opatření zaváděná v rámci diskriminace pozitivní ani zdaleka tak nesmyslná.
Chvála průměrnosti
Druhý směr útoku na pozitivní diskriminaci přichází ze strany těch, kteří tvrdí, že je to sice velice dobrá myšlenka, ale že vlastně nefunguje. Často jsou pro tato tvrzení kooptováni právě příslušníci minorit. Nejznámějším z nich je asi soudce nejvyššího soudy Clarence Thomas, afroameričan chudého původu, který se díky pozitivní diskriminaci dostal na univerzitu, ale kterého prezident Bush I. nominoval do nejvyššího soudu, aby tím nahradil odcházejícího černého soudce. Nikdo nepochybuje o tom, že je pro tento post kvalifikovaný, ale kdyby nebylo pozitivní diskriminace, s největší pravděpodobností by se tam objevil stejně kvalifikovaný nebo i kvalifikovanější běloch. Stejně tak prezident Bush II. podlehl veřejnému tlaku ze všech stran (včetně první dámy) a jmenoval ženu, Harriet Miers, aby nahradila odstupující Sandru Day O’Connor, která byla v této instituci první a dnes jednou ze dvou žen z devíti členů. Není pochyb o tom, že by nebyl problém najít stejně dobře kvalifikovaného nebo i kvalifikovanějšího muže (v tomto případě existuje podle mnohých i značné množství kvalifikovanějších žen), ale potřeba vyvážit rasové i pohlavní složení této důležité instituce dostala přednost. Důležité je, že kandidát splňuje základní předpoklady, ale není nemístné říci již předem, tento kandidát bude v zájmu rovnováhy náležet do určité skupiny.
Clarence Thomas je ovšem velmi význačným odpůrcem rasově zaměřené pozitivní diskriminace. Jejím hlavním nedostatkem je podle něj to, že podkopává sebevědomí černých studentů a zaměstnanců, kteří si sami nemohou být jisti, jestli se na danou pozici hodí, a kteří pak musí čelit nevyřčeným otázkám svých spolupracovníků o tom, jak se tam dostali. Nedávno ho v tom podpořil i populární černý herec a komik Bill Cosby. I tento argument, který má v oblibě mnoho současných konzervativců, však (jak jsme viděli) nesprávně předpokládá, že diskriminace jako taková již skončila, a dnes se jen snažíme napravit přestupky minulosti. Mnohem důležitější ale je, že tato kritika spočívá na mylném předpokladu, bohužel často podporovaným zastánci tohoto hnutí, že pozitivní diskriminace je způsob, jak umožnit těm nejlepším ze všech skupin (černým, ženám, tělesně postiženým, starým, teplým), aby naplnili svůj potenciál. To je jistě alespoň částečně správné, ale pozitivní diskriminace je a musí být hlavně v zájmu průměrných. Dějiny jsou plné géniů z řad menšin, kteří se prosadili ve světě ovládaném „bílými muži“, ale jejichž úspěch nijak nezměnil postavení jejich skupiny jako takové. Margaret Thatcher nebo Colin Powell jsou snad nejznámějšími příklady. Skutečná diskriminace mnohem více znevýhodňuje průměrné ze všech skupin. Činí tak prostřednictvím již naznačeného jevu, který můžeme nazvat asymetrickým hodnocením. Stejné chování lidí z různých skupin se označuje jinou společenskou hodnotou, např. muž si není něčím jistý, zatímco žena panikaří nebo je hysterická. Navíc je pak takové chování považováno za příklad nějaké negativní vlastnosti dané skupiny. Když se ve škole popere bílé dítě rodičů ze středních tříd, považuje se to za normální součást dospívání, když se popere dítě romské, je to další důkaz neschopnosti všech cikánů se normálně snášet se zbytkem společnosti. Jako extrémní příklad je možné uvést, že ve Spojených státech je mnohem pravděpodobnější, že za stejný zločin bude k trestu smrti odsouzen afroameričan než běloch. Tímto způsobem se kumulativně navyšuje nevýhoda diskriminovaných menšin do té míry, že je jejich zastoupení v důležitých společenských institucích (ve vládě, v univerzitách, v učitelském stavu, v policii, ve sportu, v umění, ve vedoucích pozicích ekonomicky silných společností, v armádě, apod.) statisticky významným způsobem neproporcionální jejich zastoupení v populaci. Paradoxně se za znevýhodnění dá často považovat i to, že jsou příslušníci dané skupiny zastoupeni v nějakém odvětví nadměrným způsobem. Například úspěchy černých sportovců v americkém sportu jen negativně podporují stereotyp Afričanů jako fyzicky silné ale intelektuálně nedostatečné skupiny. Stejně tak přílišné zastoupení žen v učitelské profesi není ani zdaleka tak jednoznačným znamením jejich rovnoprávnosti, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nábor žen do školství se totiž odehrál současně se snížením prestiže (a platového hodnocení) učitelů obzvláště na nižších stupních a zároveň tím posílil stereotyp ženy jako někoho, kdo se hodí jen na výchovu dětí.
Tváří v tvář asymetrickému hodnocení se pak do míst, která mají na starosti ti průměrně nadaní, dostávají průměrně nadaní členové privilegovaných skupin. Ti se tak velice často stávají předmětem skryté pozitivní diskriminace. Jako příklad se často uvádí sám prezident Bush, který během své akademické i praktické kariéry vynikal právě svou průměrností. To že se dostal na univerzitu nebo vydělal peníze při obchodech s naftou a sportovními týmy, to všechno je výsledkem pozitivní diskriminace. Někdy šlo o prostý protekcionismus, ale většinou pouze stačilo to, že byl příslušníkem určité skupiny. Yale, jeho univerzita, přidává totiž například při přijímání novým studentům body jen za to, že jsou potomci bývalých absolventů (většinou tedy bílých mužů). Proti podobnému přidávání bodů pro přihlášené z etnických minorit se však Bush postavil v nedávném soudním sporu, v němž Nejvyšší soud USA v souladu s předchozími rozhodnutími rozhodl, že takový systém je možný, pouze pokud není použit mechanicky bez ohledu na jednotlivé případy, ale že v principu je možné k etnické příslušnosti při přijímání studentů přihlížet. (Je také nutné připomenout, že veškeré takové zákony platí jen pro instituce, které dostávají příspěvky z federálního rozpočtu.) Jak soud tak většina odborníků na tuto problematiku se shodnou na tom, že k napravení minulé i současné diskriminace nestačí pouze prohlásit, že rasová či jiná příslušnost pro nás nehraje roli, ale je nutné proto vynaložit jisté mentální i logistické úsilí. Pohádka o meritokracii, tj. o tom, jak všichni budou hodnoceni pouze podle svých schopností, na veškeré skutečnosti o tom, jak lidé fungují ve skutečném světě, zapomíná.
Pozitivní diskriminace v praxi
Abychom mohli očistit jméno pozitivní diskriminace a podívat se na to, jak by mohla dobře fungovat u nás. Musíme se podívat na některé skutečné příklady její implementace a opravdové nikoli vymyšlené problémy, se kterými se musí vypořádávat. Bývalý prezident Clinton řekl: „Když je pozitivní diskriminace implementována správně, je spravedlivá a funguje.“ Jejím největším problémem je to, že často buď správně implementovaná není, nebo její kritici její skutečnou implementaci nesprávně interpretují.
Čeští studenti ve Velké Británii jsou často překvapeni, jak často se jich různé dotazníky a formuláře (od přihlášky na školu po registraci v městské knihovně) ptají na jejich etnickou příslušnost. Na první pohled se to v Mecce politické korektnosti a rasové snášenlivosti může zdát paradoxní. Nemá snad být naše zacházení s každým jednotlivcem stejné bez ohledu na jeho národnost. To je bezesporu pravda, ale jak jsme si již ukázali, skutečnost taková není. Městská knihovna potřebuje vědět, jestli náhodou aniž by si to uvědomovala, nezachází s nějakou konkrétní skupinou jinak. Rasovou a jinou příslušnost můžeme ignorovat až tehdy, kdy na ní nebude záležet, a to vědí hlavně ti, kteří jsou takto často znevýhodněni. Občas pracuji pro jednu americkou vládní organizaci, která rozesílá dobrovolníky do mnoha zemí po celém světě. Jeden ze vstupních dotazníků se ptá na etnickou příslušnost, ale dává možnost na tuto otázku odmítnout odpovědět. Lidé, kteří volí možnost tuto otázku nezodpovědět, jsou v převážné většině bílí, snažící se tímto činem podtrhnout svou příslušnost k ochráncům lidských práv. Tito lidé nikdy nemuseli čelit skutečné diskriminaci a neuvědomují si, že taková otázka je pokládaná ve snaze vytvořit i pro členy menšin příznivé podmínky. Naprosto opačný je samozřejmě příklad zaměstnavatele, který se v dotazníku ptá na pohlaví, věk či rasu, aniž by tyto měli k danému zaměstnání jakýkoli vztah. V tomto případě jsou tyto informace často i podvědomě slouží k diskriminaci a je jen vhodné jejich používání omezit a v případě vládních organizací i zakázat.
Pozitivní diskriminace jako taková tedy nedává přednost jedné skupině před druhou, ale snaží se dát všem skupinám stejnou příležitost s ohledem na skutečný stav světa. V roce 1997 například dnes vládnoucí Britská strana práce ustavila pravidlo, podle kterého budou v primárních volbách (v nichž se rozhoduje, kdo bude za stranu kandidovat) do některých vyhratelných volebních okrsků mít přístup jen ženy. Straničtí funkcionáři, kteří závěrečného kandidáta volí, tedy mají na výběr několik kvalifikovaných lidí, ale jsou to jen ženy. Tento přístup byl velmi úspěšný a zdvojnásobil procento žen v britském parlamentu z 9ti na 18 procent, přestože se později ukázal být nezákonný.
Pozitivní diskriminace ale nestojí jen (a ani do větší míry) na upřednostňování dříve utlačovaných skupin. Detroitská symfonie o sobě na svých webových stránkách hrdě prohlašuje, že je pozitivně diskriminující institucí (ve smyslu ‚affirmative action‘). Její cesta tímto směrem nebyla zcela přímočará. V roce 1989 jí hrozilo, že ztratí více než milión dolarů ze státního rozpočtu v Michiganu, pokud nezaměstná druhého černého hudebníka. Symfonie na tyto podmínky přistoupila a provedla rasově diskriminující výběrové řízení, ale zároveň také zřídila speciální program pro mladé černé hudebníky, z nichž dnes alespoň sedm hraje v předních amerických orchestrech, tentokrát již bez pomoci pozitivní diskriminace při přijímacím řízení. Detroitská nadace pro černé hudebníky je ale také příkladem pozitivní diskriminace, jenže v tom smyslu, že se jistá organizace pozitivním způsobem zamyslela nad tím, která skupina lidí nejvíce potřebuje její pomoc.
Velice často se také zmiňuje pozitivní diskriminace a chudoba. Kritice (ne neoprávněně) namítají, že velká část nevýhod, které se spojují s etnickou příslušností je ve skutečnosti více důsledkem chudoby. Je nesporné, že potomci chudých mají menší příležitosti k rozvoji než děti majetných. V Texasu proto do státních univerzit s podporou prezidenta Bushe zavedli přijímací systém, který zaručuje přijetí na vysokou školu nejlepším deseti procentům studentů z každé střední školy. To znamená, že i ze škol s převážně ekonomicky slabšími studenty se na univerzitu dostanou jejich úspěšní studenti. Výsledky tohoto programu ještě nejsou jasné, ale kritici namítají, že nebere v potaz socioekonomickou stratifikaci i v rámci zdánlivě jednolitě chudých okrsků a že navíc bude neúspěšný, pokud takto přijatí studenti neobdrží na začátku zvláštní podporu v podobě poradenství a dodatečné výuky.
Správně implementovaný program pozitivní diskriminace vyžaduje značné úsilí a náklady. Nestačí pouze zavést kvóty. Větší rozmanitost v rámci dané organizace nebo celé společnosti může mít za následek těžko předvídatelné změny. Organizace nemohou očekávat, že do svých řad najednou pustí nové lidi s jinými životními zkušenostmi, tito noví lidé se bez problémů začlení do kolektivu. Ředitel imaginární firmy, která v rámci pozitivní diskriminace zaměstnala Woodyho Allena, by si jistě nad doutníkem s kolegy povzdechl: „My jsme tu pozitivní diskriminaci zkusili, ale nefunguje to, protože oni se prostě mezi nás nehodí.“ Cílem pozitivní diskriminace by totiž měla být celková změna všech, ne jen těch, kteří dosud neměli příležitost podílet se na materiální i symbolické moci. Nestačí proto jen minority někam přijmout, ale musíme jim poskytnout skutečnou příležitost, jak toho využít. Jinak zůstaneme uzavření v bajce o čápovi a lišce vedoucí k nesnášenlivosti a vzájemným naschválům.
Ve Spojených státech byla právně zrušena segregace bílých a nebílých (barevných) v roce 1954 jedním z nejznámějších rozhodnutí Nejvyššího soudu, který jednohlasně ustanovil, že jakákoli segregace je protiústavní. Za půl století se mnohé změnilo. Procento „barevných“ studentů i žen na vysokých školách i v ekonomicky důležitých postech je výrazně vyšší. Zároveň se ale ukazuje, že pouze postavit diskriminaci mimo zákon nestačí. Pro dosažení i dílčích úspěchů je nutné vynaložit značné úsilí na všech úrovních společnosti. Také jsme se dozvěděli, že napravení dlouholetých křivd není otázkou několika málo let. Ve Spojených státech mají před sebou ještě alespoň dalších padesát let (a to v lepším případě), než se zbaví dědictví diskriminace, obzvláště vzhledem k tomu, že na cestě od segregace k integraci se pravděpodobně dopustili alespoň jednoho omylu na jedno dobré rozhodnutí. České problémy se možná nezdají tak závažné, ale možná je na čase, abychom se vydali podobným směrem.


[1] http://snltranscripts.jt.org/84/84iwhitelikeeddie.phtml
[2] http://www.snopes.com/katrina/photos/looters.asp