Britský sen

Lukeš D. Britský sen. Literární Noviny. 2005;16(52):7.

 

Submitted draft with original title:
Britský sen aneb, to by se v Anglii stát nemohlo
Česko má za sebou pěkně vypečený rok. Dva kusy premiérů, sto gramů korupčních afér, dvě polévkové lžíce čerstvě rozemletých hlav technařů, špetka manažerské neschopnosti. Všechno je to smíchané a vykynuté, ale jen ta zlatavá kůrčička se ne a ne dostavit. A už to takhle běží patnáct let, jsme prostě ještě pořád ta demokracie mladá a nevyzrálá. V demokraciích vyspělých, postpubertálních by se takové věci stát nemohly. Třeba taková Anglie. Tam to holenku pečou z jiných ingrediencí.
O ideálech a velikosti si můžeme jen nechat zdát. Za staletí se český sen objevil v mnoha hávech. Obrozenci snili o veliké minulosti. Za první republiky se snilo o veliké přítomnosti. Kainar snil o českých bohatýrech dumavě cumlajících u prsu Slávy dcery. A dnes sníme o veliké budoucnosti. Součástí všech našich snů vždy byly představy o zemích zaslíbených, našich vzorech: Rusi, Francii, Americe, Anglii, Rusi, Anglii, Americe. Často do těchto snů utíkáme, někteří metaforicky, jiní doslova. Jak bude ale vypadat probuzení?
Třeba taková Anglie! Co si například může nepoučený čtenář představit pod titulkem „Bitva o Ikeu“, který se letos 11. února objevil v Daily Telegraphu? Rozhodli se snad Britové s tisíciletým zpožděním pomstit Vikingům za loupeživé nájezdy? Ne, pouze se švédské firmě nechtěně podařil stejný kousek, jakým nedávno počastovali české konzumenty amatérští sociologové Vít Klusák a Filip Remunda. IKEA oznámila, že u příležitosti otevření nového obchodu v severním Londýně bude mít otevřeno 24 hodin a nabídne 350 pohovek za pětinu normální ceny plus další slevy. Výsledek, tři až čtyři tisíce lidí, z nichž někteří čekali přes osm hodin na půlnoční otevření, vtrhly hromadně do obchodu. Příslušníci výspy civilizace se vrhali na pohovky a křičeli: „moje, moje“, zatímco je jejich spolupříslušníci z pohovek tahali za nohy. Křik a pláč. Nějaký muž dokonce pohrozil ženě, jež mu vyfoukla kus nábytku, dřevěnou palicí. Co na to IKEA? Je jí to líto. Přijeli hasiči a policie, obchod byl místo celého dne otevřen 40 minut, žena které dav způsobil vyvrknutý kotník, dostala kupón na levnou pohovku a ještě druhý den byly zablokované silnice, na nichž chtiví Britové zanechali své Rovery a Skody. (Tato událost nám navíc skýtá poučení o tom, že podbízivé poselství „Českého snu“ o lživosti reklamy a lidské chamtivé důvěřivosti není nic než povrchním klišé. IKEA utratila za reklamní kampaň jen zlomek toho, co Klusák a Remunda, a slíbené slevy udělaly zbytek. IKEA nelhala, stejně jako většina reklamy nelže, pohovky opravdu stály jen padesát liber. Morální založení tohoto činění je samozřejmě jiná otázka, stejně jako podpora konzumerismu. Toho je ale reklama jen symptomem a ne příčinou. Což by se R&K sro. dozvěděli, kdyby si otevřeli nějakou seriózní knihu o sociologii obchodu. Film byl ale zábavný a veselý, tak to za ty peníze snad stálo.)
Skutečné poučení s těchto událostí jde přímo k jádru našich snů. Osvětlí totiž naši věčnou touhu přesvědčovat se o tom, že „něco takové se může stát jen u nás“ či „to by se v Anglii stát nemohlo.“ Jedno z nejneodbytnějších porevolučních hesel pronásledující nás již patnáct let je zrůda zvaná ‚vyspělá demokracie‘, která se spolu se svou setrou ‚vyspělou ekonomikou‘ stala nedostupným ideálem, jímž poměřujeme všechny veřejné události. Novináři osočují z demokratické nevyspělosti politiky a politici zase častují novináře nařčeními z amatérství. A když je argumentačně nejhůř, někdo vytáhne z rukávu vždy ochotně dostupné konverzační eso: „To se může stát jedině u nás. V Anglii nebo v Německu (zkrátka a dobře ve vyspělé demokracii) by už za to někdo rezignoval. To by se tam stát nemohlo!“
Co všechno by se tedy v Anglii nemohlo stát? Je to přece vyspělá demokracie a vyspělá ekonomika. No rozhodně by se tam nemohlo stát, že by dav slevychtivých zákazníků zablokoval dopravu a málem ušlapal několik lidí. Alespoň ne do letošního února.
Politik, lži, korupce
Taky by se v Anglii nemohlo stát, že by politik bral úplatky za hlasování pro určité zákony. Tedy alespoň ne do té doby, co se ukázalo, že konzervativní poslanci Neil Hamilton a Tim Smith v roce 1994 dostali tisíce liber v hnědých obálkách of Mohameda Al Fayeda za kladení dotazů ve sněmovně. Dnes zapomenutý Tim Smith okamžitě rezignoval, ale Hamilton to dotáhl až k prohraným volbám v roce 1997, několika prohraným soudním řízením, bankrotu a nakonec k televizní slávě spolu se svou ženou Christinou. Ještě štěstí, že taková věc je výjimka, která potvrzuje pravidlo.
Alespoň do té doby než ve vězení našel Boha Jonathan Aitken bývalý ministr ve vládě Johna Majora (v naší vládě by to byl spíš náměstek ministra, ale v Británii musí všechny tyto funkce zastávat poslanci, které do nich jmenuje přímo premiér). Aitken pohnal k soudu levicový deník Guardian za osočení z braní poměrně zanedbatelných úplatků (pobyt v luxusním hotelu). Během procesu se ukázalo, že měl jako náměstek ministra obrany přímé styky s několika obchodníky se zbraněmi, ale za mříže ho nakonec soud poslal za lhaní a maření soudního procesu. Z osmnácti měsíčního trestu si odseděl (nebo odzametal) měsíců sedm. Návrat do politiky se mu nevydařil, tak se dal do studia teologie na Oxfordu. Ještě, že ti Britové mají tak silně vyvinutý smysl pro pravdu.
Tedy alespoň pokud jejich jméno není Lord Jeffrey Archer. Tento autor špionážních bestsellerů a význačný konzervativní politik skončil ve vězení v létě 2001 za lež z roku 1987, kdy se soudil s deníkem Daily Star, který tvrdil (správně, jak se ukázalo), že si platil prostitutky. Jeden z jeho známých se rozhodl změnit své svědectví poté, co konzervativní strana jmenovala Archera jako svého kandidáta na londýnského primátora (od roku 2000 nová funkce). Archer proslul svými mnoha složitými lživými výroky o své minulosti, ale přesto ho Margaret Thatcher jmenovala místopředsedou konzervativního poslaneckého klubu a John Major jej v roce 1992 učinil lordem. Teď se díky němu uvažuje o změnách pravidel o zbavení tohoto titulu, který nelze jeho držiteli odejmout, a který ho opravňuje k zasedání ve Sněmovně lordů.
To jsou tedy konzervativci. Labour, strana práce, se dostala k moci se sliby vymetení Augiášova chlíva zanechaného osmnácti lety konzervativní nadvlády. Tony Blair a Gordon Brown (všemocný ministr financí) však měli své vlastní problémy se sponzory téměř okamžitě po nástupu do vlády v roce 1997. Milionář a vlastník téměř všeho co se týká závodů Formule 1, Bernie Ecclestone, dal Labour milión liber a vláda se potom zasazovala o poskytnutí výjimky ze zákazu tabákových reklam pro závody Formule 1. Gordon Brown musel navíc čelit obviněním, že lhal při rozhovoru pro BBC, že o této dotaci nevěděl. Strana nakonec peníze vrátila, a Ecclestone stejně dostal, co chtěl.
Sponzoring je trnem v patě všem stranám, konzervativci zvolili svého největšího sponzora za tajemníka strany a jmenovali ho lordem, jeden z největších sponzorů Labour byl ministrem pro dopravu, a tak dále, a tak dále. Titul lorda je vůbec populární odměnou pro sponzory i pro kolegy. Jejich masovým prodejem proslul již poslední premiér za liberální stranu Lloyd George za první světové války.
Od té doby nebyla třetí největší strana Liberální demokraté u moci, a tak se o ně noviny tak moc nezajímají a skandály se jim proto vyhýbají. Jen během voleb v roce 1979 byl jejich lídr vyšetřován pro vraždu, i když se nakonec ukázalo, že byl nevinný.
A to jsou jen některé z problémů na nejvyšší vládní úrovni. Na nižší úrovni se také dějí věci, které by se tam prostě stát nemohly. Při volbě předsedy sněmovny, jedné z nejprestižnějších funkcí, si před několika lety jeden labouristický poslanec vsadil u sázkové kanceláře na vítězství kandidáta, pro kterého potom sám volil. Podobné problémy na úrovni okresů a měst, by zaplnily celé noviny.
Rezignace
Ještě štěstí, že ti vyspělí a čestní britští politici své nepravosti rádi a hned uznají a bez reptání rezignují i za sebemenší prkotinu. Jako třeba letos ten David Blunkett. Význačný labouristický politik, bývalý ministr školství, ministr vnitra a ministr práce, který je mimochodem pozoruhodný tím, že se stal prvním nevidomým britským ministrem. Čestný i ctěný, kontroverzní i loajální, Blunkett rezignoval letos začátkem listopadu jen proto, že porušil jedno z přísných pravidel pro chování ministrů tím, že zapomněl zmínit o vlastnictví akcií ve společnosti, jíž byl také dříve krátce členem správní rady. Tyto akcie neměly téměř žádnou hodnotu a jistě i proto nejdříve Blunkett tvrdil, že se nijak neprovinil a rezignace nepřichází v úvahu. To bylo 31. října. 2. listopadu rezignoval se slovy, že si to s Maxem Cliffordem, kontroverzním britským publicistou, který informace o jeho problémech prodal novinám, ještě za ty jeho „lži“ vyřídí. Na Davida Blunketta je zkrátka spolehnutí. Pomýlí a rezignuje. Stejně jako v roce 2004. Cože? Aha, nějak nám tu vypadlo, proč je David Blunkett ‚bývalým‘ ministrem vnitra. Patnáctého prosince roku 2004 rezignoval, poté co se ukázalo, že se svých podřízených dotazoval na vízum filipínské chůvy své bývalé milenky a že použil parlamentní slevy na nákup jízdenek pro ni a její děti v hodnotě 179 liber. Opět prkotina. Ale on přesto čestně rezignoval. 7. května 2005 byl zpět ve vládě jako ministr pro práci a penze. To je prostě jen výjimka. David Blunkett se provinil jen maličkostí a nebyl důvod ho trestat nijak déle.
Stejně jako Peter Mandelson, současný evropský komisař pro obchod jmenovaný bez jakéhokoli schvalovacího procesu Tony Blairem. Ten rezignoval v roce 1998 na post ministra obchodu a průmyslu za to, že si bezúročně půjčil od kolegy milionáře přes 300 tisíc liber na koupi domu. Problém byl v tom, že stejného kolegu právě vyšetřovalo Mandelsonovo ministerstvo. Pravidla porušil tím, že tuto půjčku nepřiznal a tím, že ji neoznámil své hypotéční bance dokonce porušil i zákon. Tak, jak se na čestného britského politika sluší a patří, rezignoval. Poprvé. O deset měsíců později byl opět ve vládě, tentokrát jako ministr pro Severní Irsko. V lednu 2001 rezignoval podruhé. Poptával se totiž na ministerstvu vnitra po statusu víz pro indické obchodníky bratry Hindudžovi. Sice, jak se později ukázalo, tím žádná pravidla neporušil, ale asociace s kontroverzními milionáři rozhodně nevypadala dobře. Možná se mu ale bude hodit příštích pár let ve vyjednáváních s mezinárodními společnostmi.
Britské rezignace jsou zdá se hlavně symbolické a často dočasné. Poměrně mnoho rezignovaných se do politiky a často i do vlády obratem vrací. A to by se u nás stát nemohlo. Téměř nikdo nerezignuje snadno a s omluvou na jazyku (i když výmluv by se našlo mnoho). A to by se u nás stát mohlo.
Demokratický proces a volby
Ještě, že má Anglie tak neochvějný demokratický proces. Vždyť již zmiňovaného Neila Hamiltona nakonec za jeho prohřešky vykopli voliči, když odmítl odejít sám od sebe. O nějaké manipulaci volebního procesu nemůže být v Británii řeč. Kam by to taková vyspělá demokracie dotáhla, kdyby se nedalo věřit volebním výsledkům.
Je tu však samozřejmě ještě labourista rudý Ken, celým jménem Ken Livingstone, který se stal v roce 2000 vůbec prvním starostou Londýna. Stal se jím ale navzdory usilovným snahám Labour a Tonyho Blaira, kteří se snažili zabránit jeho nominaci tím, že svému protikandidátovi v interních volbách přidali hlasy jim věrných poslanců, které mají větší váhu i přesto, že strana jako celek drtivou většinou Livingstona podporovala. Livingston nakonec kandidoval i proti oficiálnímu labouristickému kandidátovi a byl za to ze strany vyloučen. Volby přesvědčivě vyhrál a v roce 2004 byl znovuzvolen, tentokrát již jako plnohodnotný znovupřijatý labouristický kandidát. Livingstone na volební proces narazil již podruhé. Poprvé to bylo v roce 1985, když byl předsedou Rady širšího Londýna (předchůdce dnešní funkce), která byla trnem v oku konzervativní vládě ocelové dámy Margaret Thatcher. Ta vyřešila problém s Livingstonem velice snadno: Radu pro širší Londýn zrušila. Stejně tak naložila s mnoha dalšími městskými radami ovládaných levičáky.
Anglosaský volební systém má pro podobné chování dokonce slovo, které si naštěstí zatím nezískalo český ekvivalent: gerrymandering. Znamená to manipulaci s volebním okrskem tak, aby jeden z kandidátů získal volební výhodu. Lze toho dosáhnout buď změnou hranic volebního okrsku nebo změnou obyvatel pevně daného okrsku. První metoda je oblíbená v USA, kde ji současní konzervativci vedeni Tomem DeLay (bývalým předsedou republikánského poslaneckého klubu dnes čelícím před soudem z obvinění z praní špinavých peněz) dovedli až do komické dokonalosti. Druhou metodu použila konzervativní politička Lady Shirley Porter, dcera zakladatele společnosti Tesco. Po těsném vítězství ve volbách v roce 1986 se jako předsedkyně městské rady Westminsterského okrsku rozhodla rozprodat nově uvolněné obecní byty místo toho, aby je znovu pronajímala. Tím se do okrsku dostalo více konzervativních voličů, kteří pak konzervativce přesvědčivě navrátili k moci v roce 1990. V roce 1996 bylo rozhodnutou, že tímto tahem připravila voliče o 27 miliónů liber, které nakonec po dlouhých průtazích musela spolu s ostatními v roce 2004 splatit. Gerrymandering je samozřejmě užitečné jen pokud se někdo nepokusí zmanipulovat samotné výsledky. Což by se v Anglii stát nemělo, ale evidentně se občas stane, jak ukazují problémy z letošních britských parlamentních voleb.
Tisk
Ještě štěstí, že Anglie má tak silná a objektivní média, která veřejnost i politici respektují a bez nichž by si fungování této demokracie nebylo možné představit. Jistě bylo jen omylem, když Tony Blair nazval novináře perverzními. Jeho předchůdce Neil Kinock jistě donutil BBC aby neodvysílala část jeho rozhněvaného interview jistě jen z ohledu na veřejný vkus. A bývalý předseda konzervativců William Hague odmítal poskytovat rozhovory BBC jistě jen proto, že se jejich redaktorům snažil usnadnit práci. Slova Rudého Kena, v nimž přirovnal chování jednoho neodbytného novináře k strážím v koncentračních táborech, právě zkoumá nezávislá komise, která mu může až na pět let zakázat zastávat volený úřad. Ale to jsou všechno jistě jen ojedinělé výstřelky.
A i kdyby se snad tu a tam některý politik snažil novináře ignorovat, manipulovat, nebo dokonce zastrašovat (jako Jeffrey Archer, Robert Maxwell, Jonathan Aitken nebo Peter Madelson), nepřekonatelná integrita a nezávislost žurnalistické profese toto všechno překoná. I když občas ředitel BBC zakáže zmínky o homosexualitě svého známého, jak to udělal John Birt v devadesátých letech. O důslednosti a přesnosti Britských novinářů také nemůže mít nikdo pochyb, kromě všech těch, kteří jsou odborníky na danou disciplínu.
Poučení: Aneb „to by se ve Švédsku stát nemohlo“
Zkrátka ať si vzpomeneme, na co chceme, všechno, co by se „v Anglii stát nemohlo“, se tam pravděpodobně už stalo. A ne jen jednou. Plýtvání veřejnými prostředky, střet zájmů, podvody, krádeže, zneužití policejní moci i holá lidská pitomost. To všechno je tu k nalezení. Příčiny úspěchu starého britského impéria i současné britské velmoci prostě budeme muset hledat v mnohem složitějších končinách. Třeba v tom, že pijí tak moc čaje!
Velká Británie je země plná tradic a jistě nám v mnohém může jít příkladem (i když často v tom, jakou cestou se nevydávat). Jednou z věcí, které by se mohla naše náctiletá, hormony ovládaná demokracie od svých vyspělých sester, naučit je však to, že žádný systém nefunguje perfektně a že není třeba se jen sebemrskačsky srovnávat s výdobytky těch, které považujeme za vyspěle demokratičtější, ale také se poučit z jejich mnoha chyb. Ach, ta sladká bolest sebekritiky. Co si bez ní počneme? Zbývá nám tedy alespoň to naše věčné české srovnávání se z cizinou. Proč jen se nedokážeme těšit z vlastních výdobytků a pořád pošilháváme tu na východ, tu na západ? Za to si jistě pár šlehů sebekritickým bičíkem zasloužíme. Nebo alespoň pár hodin v růžových poutech reflexivního patriotismu? Bohužel i zde budou nacionalističtí macochisté zklamání.
Stejně jako všechny ostatní, ani britská společnost se neobejde bez vzorů. Kdykoli se něco v politice nedaří, obrací se většinou novináři ke skandinávským zemím jako k velkému vzoru. Ti Švédové prostě mají ty důchody vymyšlené lépe, a co to vzdělávání a co teprve zdraví! Když na to přijde, dá se použít i nenáviděná Francie nebo nedůvěřované Německo. V otázkách ekonomických je pak vzorem Amerika, která také často slouží jako zdroj právní inspirace. Právě dnes (20. prosince) doporučili právní poradci britské vládě, aby začala používat americkou klasifikaci vražd. Stejně jako u Čechů, Albánců, Kazachů, Uruguajců, Američanů, Egypťanů a všech ostatních národů, se v Britské národní identitě mísí sebekritika se sebechválou. Antropolog Ladislav Holý se před lety v knize Malý český člověk, velký český národ snažil ukázat, jak je pro Čechy tato dualita kritická. Stejně jako tolika emigrantům se mu ale nepodařilo získat dostatečný kritický odstup od nové domoviny. Taková osobnostní dualita je totiž vlastní všem lidským uskupením, od národů až po zájmové kroužky. Jak by tedy měl vypadat skutečný český sen? Krátkým exkurzem do snu britského jsme se osvobodili od části své viny, ale také jsme zároveň ztratili něco na své jedinečnosti. Co nás jako Čechy činí tím, čím jsme? Stejně jako ostatní národy musíme svou identitu neustále hledat, nacházet, ztrácet, přetvářet a opět hledat. Jisté je jen jedno, kdykoliv někdo přijde s tvrzením, že to či ono by se tam či onde stát nemohlo, pravděpodobně neví o čem mluví.